Vojtko: Intimní vztahy nejsou všechno. I single lidé mohou žít šťastně

„Věřím, že se můžeme rozvinout. Mozek má neuvěřitelné kapacity,“ říká věčně optimistický terapeut Honza Vojtko. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tom, jak pečovat o vztah k sobě samém i o vzrůstajícím trendu singles.

Terapeut Honza Vojtko letos vydal svou třetí knihu, ve které se věnuje vztahům. V předešlých titulech se věnoval hlavně intimnímu soužití, v nové knize Prostě vztahy ale vysvětluje, že člověk je společenský tvor, jehož mozek se neustále potřebuje k něčemu vztahovat, ať už je to svět, bůh, rodina, věci, zvířata. A vztahujeme se i sami k sobě.

„Sebeuvědomění se neustále rozvíjí. Pořád musíme čelit věcem, se kterými se musíme popasovat,“ vysvětluje v rozhovoru Vojtko. Proč tvrdí, že i single lidé mohou být plnohodnotně šťastní?

Na první pohled jsou vztahy, o kterých píšeš, nesourodé. Co je spojuje?

Spojuje je vztahovost. Naše potřeba se k něčemu nebo k někomu vztahovat. Jsme vztahoví lidé. Sociální bytosti. Abychom se stali lidmi, zůstali lidmi, rozvíjeli se, potřebujeme jiné lidi. Někdo má jen jednoho člověka, dva, tři lidi, někdo má celé zástupy. To je jedno. Potřebujeme jiné lidi, protože náš mozek se potřebuje vztahovat, vytvářet si nějaký kontakt, nějaká napojení ke všem věcem, které se tam venku dějí.

Dají se všechny ty vztahy, které navazujeme, nějak rozčlenit?

Některé jsou intrapersonální, to znamená, že mi pomáhají k mé identifikaci, identitě, autonomii. I věci jako můj vztah k Bohu a ke smrti sem patří, protože se dotýkají toho, jaký jsem, jak funguji, jaké mám hodnoty a v čem vidím smysl. A pak jsou vztahy interpersonální. Jen taková poznámka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ všechny věci personifikujeme. Na tom je založená reklama. Díky tomu si chci koupit auto, parfém. Dáváme věcem nějaké přívlastky a příběhy.

Když jsem přemýšlel o třetí knize o vztazích, říkal jsem si, že už mě to téma trochu unavuje. Už jsem nechtěl psát o intimních vztazích. Už mě to unavovalo. Říkal jsem si, že se nechci opakovat. Nejsme jen intimní vztahy. Pardon, že to říkám takhle natvrdo, ale tahle společnost je fakt nemocná zatížením na intimní vztahy. Máme pocit, že když máme dobrý intimní vztah, tak bude všechno bájo. Ale ono ne.

Kdybych měl vybrat jednu kapitolu v knize, která mi přijde jako největší výzva, bude to vztah k sobě. Abych se poznal, musím překonat spoustu překážek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ třeba sebeklam. Můžu vlastně poznat, že něco s mým vztahem k sobě není v pořádku?

První způsob, jak to poznat, který mě okamžitě napadá, je, že se v sobě něčemu vyhýbáš. Nejlépe to jde poznat, když jsi sám. Bez dětí, bez ženy, bez muže –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to je fuk, na koho jsi. Pokud v tobě něco vyvolává nepříjemnou emoci, něco nepohodlného, pocit, který neznáš, pokud se téhle emoci snažíš uhnout, máš tendenci se zabavit knížkou, muzikou, hledáš něco, co ti pomůže utéct… něco je špatně.

Můžu vztah k sobě nějak vylepšit?

Vztah k sobě se neustále rozvíjí. Žijeme ty projektové životy. Máme projekt dítě, projekt práce, projekt manželství, tak máme pocit, že i vztah k sobě je nějaký projekt, že v něm dojde k vyvrcholení a hotovo, odteď to bude fungovat a nic už mě nepřekvapí. Jenže sebeuvědomění se neustále rozvíjí. Rozvíjí se v pětačtyřiceti, v pětašedesáti, pořád se mi mohou stávat nové věci. Jakože se stávat budou. Pořád čelíme věcem, se kterými se musíme popasovat.

Mluvil jsi o posedlosti intimními vztahy, jak je to s tím vztahem sám k sobě v době sociálních sítí a avatarů?

Mám okolo sebe lidi, kteří se chtějí věnovat vztahu k sobě samém a někdy ujedou a hrozně to zveličí. Učil jsem na jedné škole, kde studenti, než dojeli do školy, měli poslechnuté tři vzdělávací podcasty, vyměňovali si knížky a neustále se zahlcovali informacemi, protože měli pocit, že tohle je seberozvoj. Můj kolega Dalibor Špok vždycky říká, že někdy je fajn se naopak zastavit a neřešit jen informace, ale také to, co ve mně spouští.

Sám jsi ale mluvil o té hrůze, kterou člověk může zažít, když je „nahý“ sám před sebou.

Ano, mentální nahota je hezký termín. Máme tendenci sloupávat ze sebe různé nálepky a hledat autenticitu. Vždycky ale hrajeme nějaké sociální role, v každém prostředí jsme trochu jiní.

Důležitý je ale i ten druhý extrém. Jsou lidé, kteří se budou neustále rozvíjet, a pak jsou lidé, kteří na to prdí. A může to být výchovou. Praha není Česká republika.

Lidé, kteří nemají dobrý vztah k sobě, o tom možná ani moc netuší.

Mohou to intuitivně cítit, ale je to o vzdělání. Se mnou si rodiče třeba nevěděli rady. Jsem Husákovo dítě, pětasedmdesátý ročník. Můj sen byl hrát divadlo. V sedmé třídě, když mi bylo jedenáct, po mně chtěli, abych se rozhodl, co budu dál dělat. Divadlo nedopadlo, to chtělo dalších x dětí. Ve škole jsem byl za divné dítě, nechtěl jsem hrát fotbal, klasická výuka mě nebavila, neměl jsem moc dobré známky. Šel jsem na učňák. V tomhle stavu je strašná spousta lidí. Někdo ti určí cestu, nemáš volbu. Šel jsem na kuchaře–⁠⁠⁠⁠⁠⁠číšníka. Kdybych nepotkal paní, která se mě zeptala: „To chceš celý život nosit jídla?“ Tak jsem tam zůstal.

Co se dělo pak?

Tajně jsem začal chodit na střední školu, udělal jsem přijímačky na dálkové studium, po maturitě hned do Prahy…

Proč to říkám? Po světě běhá spousta lidí, kteří nemají vzdělání, které by jim pomohlo k sebenáhledu. Propadli přes nějaké síto, které jim říká –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tady choď do práce, tohle poslouchej, dívej se na tyhle filmy. Je z tebe pupkatý chlapík s cigárem a pivem, i když všechno mohlo být jinak. Máme tu spoustu lidí s potenciálem, ale trajektorie společnosti nebo blízkého okolí je nevedly k tomu, aby ho využili.

Velmi podstatná a možná pro někoho provokativní myšlenka tvé nové knihy je, že člověk může být úplně plnohodnotně šťastný i bez intimního vztahu.

Jsme společnost, která má mnoho stereotypů. Párovost, manželství a plození dětí máme v našem kolektivním vědomí jako jedinou možnou variantu. Lidé mají pořád tendenci dělit, kdo je ve vztahu žena, kdo je muž. Přitom přírodě je to úplně jedno. Je tady 1500 živočišných druhů, které žijí homosexuálně, mají nějaké homosexuální projevy.

Jsme v době, kdy trochu vystupujeme z Matrixu. Současné vědecké poznatky o člověku přinášejí data, že opravdu můžeme žít šťastně i single život. Mimochodem, bojíme se různých alternativních forem intimních vztahů, jako je třeba polyamorie. Ale statisticky se ukazuje, že nejvíc stoupají čísla single lidí a ne třeba polykul nebo lidí v otevřených vztazích. Zároveň je důležité říct, co myslíme slovem single. Být single neznamená nedobrovolnou samotu. Nemluvíme o lidech, kteří touží po intimním vztahu a není jim z nějakého důvodu dopřán –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to je totiž velmi nebezpečné.

Jak je možné, že single lidé mohou být plnohodnotně šťastní i bez vztahů?

Protože se věnují jiným formám vztahů. Rozhodli se, že intimní vztah nechtějí.

Rozvíjejí místo něj vztahy s kamarády, mají tedy s kým sdílet své zkušenosti, zájmy, emoce, s kým jezdit na dovolené. Vědí, že mohou spát, s kým chtějí, mohou mít plnohodnotný sexuální život. Mohou pracovat, věnovat se kariéře, seberozvoji a vztahu k sobě samotnému či samotné.

Ale pozor, poznámka pod čarou. V tuhle chvíli chybí dlouhodobá studie, která by sledovala single lidi desítky let, dejme tomu celý život, aby opravdu šlo potvrdit, že single život může být šťastný. Píšu to i v té knize. Zatím to vypadá, že single bytí se týká nějakých fází života. Pořád nevíme jistě, jestli se něco psychologicky nedobrého single lidem neděje v dlouhodobém horizontu.

Mluvil jsi o růstu single domácností. Co to znamená pro budoucnost společnosti? Nemáme se trochu bát toho, že zároveň klesá porodnost?

To je strašně zajímavá otázka, která má mnoho úhlů pohledu. Z makrosociálního hlediska jsou ta čísla velmi alarmující. Zároveň potřebujeme udělat spoustu mentální a postojové práce, která nám připraví půdu pro to, abychom mohli dál fungovat jako společnost. Musíme se učit respektu k volbám jiných lidí. Komu je co do toho, jestli bude někdo další žít ve vztahu se dvěma lidmi, jestli bude mít tři děti nebo žádné děti, jestli bude žít se psem?

Rozumím. Každému to může být jedno. Zároveň to může být strašidelné, že místo rodin lidé upřednostňují single život. Co když to implikuje, že život ve vztazích je pro lidi příliš náročný?

Bytí v páru nikdy nevymizí. Je to v nás tak pevně zabudované, že to nevymizí. To téma je strašně zpolitizované. Udělal se z toho strašák, že společnost nebude fungovat. Jezdím po školách a povídám si s mladými lidmi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdyby jim nikdo neřekl, že je to děsivé, nebudou se bát toho, že někdo žije s klukem, někdo s holkou, vůbec to neřeší. Alfa omega je pro ně žít naplněný život. Záměrně se vyhýbám slovu „šťastný“, protože to je taky hrozná chiméra. Mozek není mašina na štěstí.

Mozek není mašina na štěstí?

Není. Náš mozek je mašina na adaptabilitu. Vezmi si, že když jsi nešťastný, mozek okamžitě štěká: Dělej něco, vždyť jsi nešťastný! Momenty, kdy jsi šťastný, si musíš užít vědomě. Na tom je postavené celé hnutí mindfulness.

Ve své knize píšeš také o vděčnosti. Právě to je podle tebe jeden z klíčů ke štěstí a lepšímu vztahu k sobě.

Ano. Vděk ale nemusí souviset jen s pozitivitou. Mimochodem, neexistuje nic jako pozitivní nebo negativní emoce. Emoce mají prostě nějakou funkci. Populární psychologie nás nutí ke štěstí. Lidé mají pak tendenci všechno úsilí napnout do toho, aby byli šťastní. Vděk ale není jen o štěstí. Můžu cítit smutek, když se mi dějí složité věci. Stačí, když večer zavřu oči, rekapituluji den, pustím si oblíbenou muziku a trénuju vděčnost. Dneska to nebylo lehké v práci, pohádal jsem se se ženou nebo s mužem. Ale nakonec to třeba někam vedlo, cítím vděčnost, že tu ženu nebo muže mám, že se můžu hádat, že můžu v práci řešit takhle těžké věci. Má to nějaký smysl. Žiju naplněný život.

V kapitole o vztazích v rodině píšeš další kontroverzní věc: odpojení se od rodiny. Pokud vás rodina traumatizuje příliš, můžete od ní jít pryč.

Píšu v té kapitole, že když jsi dospělá osoba a najednou zjistíš, že ti rodina opravdu ubližuje, šikanuje tě, je to dlouhodobý problém –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ne nějaký jeden rodinný oběd, ale celé dětství i dospívání –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nemůžeš kvůli tomu žít plnohodnotný život. Kritická máma, alkoholický otec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to ovlivňuje kvalitu tvého života. Je na místě říct si: fakt už nemůžu jinak, jsem dospělý, nesu zodpovědnost za svůj život a za důsledky svých činů. A taky mám nějaké hranice, nějakou autonomii. Je možné, že potřebuji separaci od rodiny, abych mohl žít kvalitně.

Takže je prostě lepší se od rodiny odtrhnout?

Také v té kapitole ale píšu, že lidé, kteří za sebou mají takový zážitek, mají v sobě vinu a stud. Pořád se se svým rozhodnutím nějak potýkají. Zároveň se mohou nadechnout. Navíc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ všichni cítíme za své životy nějakou vinu a stud. Je důležité, abychom před tím neutíkali. Abychom si uměli říct –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ já bych mámě zavolal rád, ale je to ničivé. Když zavolám, zase mi řeknou něco hrozného, zase po mně budou chtít peníze.

V dospělosti občas po rodičích chceme, aby napravili naše dětství. To už se ale nevrátí. Rodiče se nám neomluví, nezmění se. Možná řeknou: To jsem pokazila. To je ještě zlaté. Může také říct, že nic nepokazila. Také má svou ochrannou vrstvu. Spousta rodičů je zatížená svým vlastním životem, také měli rodiče, kteří jim ubližovali. Bez seberozvoje se vztah nenapraví. Je to těžké.

V jeden moment se v knize otevřeš. Terapeuti většinou nevypráví o svých traumatech. Zvažoval jsi, jestli to udělat?

No jasně. Mám výcvik v kognitivně-behavoriální terapii. Potkával jsem se s terapeuty, kteří říkali, že máme vytvářet auru odborníka a o svých trablech nemluvit. Petr Doležal, který se hodně věnuje vlivu psychoterapie vědecky, přináší výzkumy ukazující, že odvyprávět vlastní příběh terapeuta zlidšťuje, mezi terapeutem a klientem vzniká větší důvěra. Nemluvíme o tom, že terapeut má říct: Já mám taky těžký život. Má říct: Zažil jsem něco podobného.

Takže není tabu mluvit o zranitelnosti terapeutů?

Není. Kognitivně-behavoriální terapie má také za sebou nějaký vývoj. Psychoterapie je založena na základní věci –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ učit lidi otevírat téma zranitelnosti. A já jako terapeut musím taky ukázat, že i já jsem zranitelný, že jsem také člověk.

„Žijeme v době, kdy přehodnocujeme vztah k něčemu, co přesahuje naše lidství,“ píšeš na začátku kapitoly o našem vztahu k bohu. Často se dává do souvislosti, že jsme se zbavili boha, tak teď musíme chodit na terapie. Není to klišé?

Je to veliké klišé. Vztáhnu to na Česko. Říkáme, že jsme sekularizovaná země a že nevěříme. Znamená to, že jsme neradi v nějacích spolcích. Neumíme pracovat s vírou jako takovou, ale náš mozek potřebuje pracovat s otázkou, jestli nás něco nepřesahuje. Americká spisovatelka Danah Zoharová říká, že do integrity osobností nepatří jenom kognitivní nebo emoční inteligence, ale také inteligence spirituální. Součástí seberozvoje je i otázka, v co věříme. A výsledkem může být, že nevěříš v boha, v nic magického, ale že věříš ve vědu, že věříš na fyziku, atomy, molekuly, na biologii.

Na co se vlastně ptám, je, jestli jsme bez boha opravdu tak ztracení, jako si občas myslíváme.

Je tady spousta ztracených lidí, pro které není bůh, není máma, táta, nezachrání mě práce, manželka, jsem bezprizorní a nevím, co se sebou, doba je rychlá, náročná, nátlaková, stresová. Někteří lidé zbožšťují terapeuty, psychology, faráře, guruy. Říkají: vy mě zachraňte. Nědělají to, protože by byli divní. Jinak to prostě neumí. Jejich život je závislý na jiných lidech, kteří měli přinášet štěstí. Ale také je tady spousta lidí, kteří dokážou kriticky myslet i sami o sobě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zase jsme u vztahu k sobě samotnému. Umí se zastavit a mluvit k sobě, mít vnitřní dialog.

Na konci své knihy píšeš, že člověk je úžasná bytost. Že jsme dokázali překonat spoustu věcí a že překonáme i další výzvy. Kde se v tobě bere ten optimismus?

Věřím v člověka víc než v lidstvo. Miluju jednu scénu z Mužů v černém. Postava agenta K tam řekne: Člověk je chytrý, lidé jsou nebezpeční. Mám štěstí, že se potkávám s lidmi v diadickém vztahu. Mám možnost s lidmi něco udělat. Věřím, že se můžeme rozvinout. Mozek má neuvěřitelné kapacity.