Vladimír Mišík: Situace ve světě je skoro jako před druhou světovou válkou

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na desce Vteřiny, měsíce a roky zpívá sedmasedmdesátiletý Vladimír Mišík o stárnutí a konečnosti života, ubývání fyzických i mentálních sil. Přesto v písních působí smířeně, nepropadá skepsi a neztrácí nadhled. Vedle hloubavého blues se pouští do uvolněného reggae nebo ska.

Pozitivitou vyzařuje také při rozhovoru ve svém bytě na pražské Letné. „Nedáte si panáka?“ ptá se hned na úvod a ukazuje na poličku s lahvemi whisky. „Ať nám je veseleji. Tak na život!“ pozvedá sklenku.

V posledních měsících jste strávil dost času po nemocnicích. Přitížilo se vám v červnu, krátce předtím, než jste měl novinářům ve studiu Sono představit nové album. Jak se vám daří teď?

Cítím se naživu, ale z hlediska pohybu jsem dost omezený. Když člověk dlouhodobě leží, svaly na nohou postupně zakrní. Trápí mě atrofie, ale dojdu si už aspoň do kuchyně k lednici. Do hospody bohužel zatím nemůžu, tak mi manželka občas koupí pivo na doma.

Když jsem s vámi přitom vedl rozhovor před třemi lety, sešli jsme se ještě ve vašem oblíbeném letenském podniku Vegtral. Nechybí vám popíjení s kumpány?

Naštěstí teď chodí ke mně. Ne že by tady byli každý den, ale občas mě navštěvují. To se pak radujeme, dáváme panáky a z lahví rychle ubývá.

K bujarým pitkám se vracíte také na desce Vteřiny, měsíce a roky. „Hodně jsem o nich zpíval, no jo no, nejsem svatý. Hodně mi daly i vzaly destiláty,“ konstatujete v písničce Destiláty. Bývala pro vás dřív hospoda důležitým zdrojem inspirace?

Hospody považuju za opravdu skvělý vynález. Když přijdou fajn lidi a začne být veselo, příběhy visí ve vzduchu. Muzikanti měli navíc k dekadentnímu stylu existence vždycky blízko. Když jsem ještě vystupoval, posilňovali jsme se většinou před koncertem aspoň pivem a občas samozřejmě i nějakými panáky. Přitom jsme ale nebývali opilí, alkohol jsme brali spíš jako energy drink. Někdy se stalo, že jsme hráli až mezi desátou a dvanáctou. To byl pak člověk kolem půlnoci tak rozpumpovaný, že zkrátka rovnou do postele zalézt nemohl. Když jsme se tedy vzájemně neměli dost, sešli jsme se na jednom hotelovém pokoji a udělali si ještě soukromý večírek.

Koncertní dráhu jste se už ale rozhodl ukončit. Právě kvůli zdravotním komplikacím, které vtipně glosujete ve skladbě Blues o nemocnici. Zpíváte, že vás občas provází smůla, ale zas bude líp. Zůstáváte navzdory své chřadnoucí tělesné schránce optimistou?

Ano, psychicky nestrádám ani při pobytech v nemocnicích. Sestřičky se dokonce naposledy divily, jak jsem klidný. Fyzicky mi sice bylo blbě, ale na nic jsem si nestěžoval. Na chytrém telefonu jsem si četl knížky se zvětšeným písmem, sledoval jsem, co se děje ve světě, a taky jsem měl většinou na pokoji vstřícné spolupacienty, se kterými jsem si mohl povídat.

Podobně odlehčená je písnička Milé mozkové závity, ve které zase s humorem popisujete stařecké výpadky paměti. Jak se vyrovnáváte s nimi?

Jsem ve věku, kdy už holt paměť pomalu odchází. Stejnou zkušenost ostatně mají i někteří moji přátelé. Paradoxně si pak ale často připadáme jako teenageři, protože v jednom kuse koukáme do telefonů. Kdykoli si nemůžeme vzpomenout na datum nějaké historické události nebo jméno nějaké slavné osobnosti, voláme na pomoc Google. Kdo to najde první, ten se usmívá.

Chmury na vás zjevně nedoléhají, ani na desce se neutápíte v melancholii.

Jsou tam i posmutnělejší nálady, což ale k mému věku patří. V sedmasedmdesáti už bych asi nechtěl zpívat o nějaké holce ve vedlejším pokoji na hotelu. To by mi přišlo velmi úsměvné.

Vteřiny, měsíce a roky je vaše třetí deska s producentem Petrem Ostrouchovem a jeho kapelou Blue Shadows. Už když jste nahrávali předchozí Noční obraz, znemožnila vám artróza levé ruky hrát na kytaru. Jak jste si s tím hendikepem při práci na posledním albu poradil?

Ruka mě bohužel tak bolí, že už skoro nedomáčknu struny. Většinu hudby měl proto tentokrát na starost Petr, který zaplaťpánbůh přinášel dobré písně. S pár nápady jsem ale přece jenom přišel, překonal jsem se a vymyslel dva sledy akordů. Jen jsem se pak za svoje upadající muzikantské dovednosti styděl, když si kapela moje demáče pouštěla. Jednou z těch věcí je skladba Ulici bičuje déšť, kterou jsem původně zamýšlel jako cajdák, ale kluci to pojali po svém. Byl jsem zrovna ve studiu, a když už jsem seděl v režii, rovnou jsem to s nimi pracovně nazpíval, aby měli lepší představu.

Když jste v roce 2019 vydával desku Jednou tě potkám, ověnčenou šesti cenami Anděl, šlo o váš první nový materiál po devítileté tvůrčí pauze. Řekl byste, že vám Petr Ostrouchov vlil novou energii do žil?

Ano, s kapelou Etc… jsme měli bezvadné koncerty, lidi na nás chodili, plácali, někdy na závěr i vstávali, ale nikdo z chlapců bohužel nenosil nový materiál. Dlouho jsme si říkali, že bychom měli natočit další desku, jenže se pořád nic nedělo. Proto jsem pak zavolal Petrovi, se kterým jsem byl v kontaktu už v dobách, kdy hrál se Sto zvířaty. Odvážil jsem se ho zeptat, jestli by se mnou nechtěl spolupracovat jako producent, a on mi řekl, že mi chtěl zrovna sám zatelefonovat. Měl jsem v šuplíku nějaké nápady a původně jsem si představoval, že bychom je nahráli s Etc… Petr už byl ale tehdy sehraný se svou partou Blue Shadows a přesvědčil mě, abych se na desce spojil s jeho muzikanty.

Zatímco kapelu Etc… tvořili vesměs vaši vrstevníci, poslední tři desky jste nahrával s muzikanty o jednu i dvě generace mladšími – kytaristou Josefem Štěpánkem, baskytaristou Matějem Belkem, klavíristou Janem Steinsdörferem nebo varhaníkem Ondřejem Pivcem. Byl pro vás jejich přístup v něčem svěží, inspirativní?

Předně jsou to všichni skvělí, kreativní muzikanti, kteří nemají problém s žádným stylem. Etc… se taky žánrově nevymezovali, jen byli kreativní spíš ve smyslu aranží, kdežto s Blue Shadows se teď všechno natáčelo živě. Celá kapela nahrávala ve studiu dohromady, aniž by předtím zkoušela. Kdykoli měl někdo sólo, nehrálo se na počet not. Všichni do skladeb vstupovali s obdivuhodným citem pro píseň. Běžný posluchač tuhle přidanou hodnotu možná ani nepozná. Mně ale občas až běhal mráz po zádech, když jsem sledoval, jak na sebe muzikanti přirozeně navazovali. Což byl ostatně tentokrát Petrův záměr. Chtěl, aby poslední deska byla trochu odlišná od těch předchozích dvou, na kterých jsme měli naopak vrstevnatější aranže a více zahraničních hostů.

Na novou desku jste přispěl pěti texty, dalších pět pro vás napsal bývalý diplomat a současný ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský. Jak dobře jste se předtím znali?

Známe se už od teenagerského věku. Chodil na mě, když jsem ještě vystupoval s kapelou Matadors. Později jsme spolu v Dobřichovicích hrávali tenis. Když byl pak Michael velvyslancem ve Velké Británii, pozval nás dokonce, abychom s Etc… zahráli v Londýně přímo před ambasádou. Vraceli jsme se zrovna z koncertu v Sheffieldu, tak jsme to měli po cestě. Nepotkáváme se spolu sice tak často, ale vždycky se rádi vidíme.

Umělecky jste nicméně spolupracovali vůbec poprvé.

Ano, oslovil ho Petr, který znal Michaelovy texty pro Pavla Bobka. Bobek byl totiž Petrův strýc. Přestože Michael už dlouho nic nenapsal, přinesl mi hned dvanáct nových textů. Všechny jsme sice nevybrali, ale je pravda, že mi často seděly na tělo. Několik věcí jsme nakonec spáchali společně.

Prý jste měl trochu problém s písní Metál, ve které Michael Žantovský odkazuje k vašemu státnímu vyznamenání. Dodejme, že ocenění od Miloše Zemana jste v roce 2013 odmítl a medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění jste tak převzal až loni z rukou současného prezidenta Petra Pavla. Proč se vám o tom nechtělo zpívat?

Michaelův text se mi líbil, připadal mi vtipný. Jen mi přišlo nepatřičné, abych vyznamenání od Petra Pavla sám komentoval tímhle humorným způsobem, když si ho vážím. Petr a kluci, kteří se mnou desku nahrávali, mě ale přesvědčili, že na tom nic nevhodného není. Tak teď jen napjatě čekám, jaké budou reakce.

V písničce připouštíte, že jste se během slavnostního předávání státních vyznamenání necítil úplně ve své kůži. „Nic proti bublinkám, ale dal bych si pivo,“ shrnujete svoje dojmy.

O mně je známo, že velké ceremoniály nemám příliš v oblibě a radši jdu na pivo s kamarády. Proto mě bavilo, když mi ceny Anděl za naši první společnou desku s Petrem Ostrouchovem předávali tady na rohu v hospodě. Panovala tam přátelská atmosféra, všechny jsem znal a cítil jsem se mnohem líp než třeba v Lucerně.

Žantovský otextoval také úvodní skladbu Tak dobře, ve které zpíváte: „Až jednou svět se složí, až zaplaví ho vody a ani slovo Boží už pravdu neporodí, až svět ovládne lež a šedé stejnokroje, neřekneš více než: tak dobře, lásko moje.“ Díváte se na současné společenské hrozby – a že jich není málo – skutečně se stoickým klidem?

Když vám je sedmasedmdesát, tak už vám nic jiného nezbývá. Kdybych se rozčílil, tak mě zase odvezou do nemocnice. Zprávy ze světa samozřejmě čtu, ale ne příliš intenzivně. Když jsem ještě chodíval do hospody, dali jsme si se štamgasty dokonce zákaz mluvit o politice. Věděli jsme totiž, že máme trochu rozdílné politické smýšlení, a chtěli jsme, aby naše debaty probíhaly v klidu. To už je holt úděl nás stárnoucích.

Zvednou vás přesto občas nějaké zprávy ze židle?

Ale ano, třeba když slyším blábolit Babiše. Připadá mi nedůstojné, aby člověk v jeho pozici mlel takové nesmysly. Nijak se z toho nicméně nehroutím.

A co přírodní katastrofy, dezinformace nebo autoritářské režimy, o kterých zpíváte?

Co si budeme povídat, situace ve světě je teď skoro jako před druhou světovou válkou. Proto jsem rád, že se Michael toho tématu chytil a že o něm zároveň napsal s nadhledem. Zmírnil ho tím, že text adresuje ženě, kterou miluje. Díky vztahové lince tak vyznívá spíš jako povzdech.

Zmínil jste paralelu se situací před druhou světovou válkou. Nemáte strach, jaká budoucnost čeká vaše děti?

Samozřejmě že mám. Sám tady už dlouho nebudu, ale mladým se může ještě přihodit leccos. Další válku bych nikomu nepřál. Člověk si myslel, že už dnes politici nebudou soupeřit se zbraněmi v ruce, jenže pak Rusko napadlo Ukrajinu, Čína teď hrozí invazí na Tchaj-wan a tak dále. A co hůř, vyhrocuje se i atmosféra ve společnosti. Když si občas přečtu komentáře na sociálních sítích, udělá se mi špatně. Říkám si, kde se v některých lidech bere taková nenávist. Jakmile někam vstoupí nenávist, je konflikt na spadnutí.

Vzpomínám si, jak jsme jednou s Břeťou Rychlíkem a Jirkou Veselým vyrazili na pochod přes slovenské Beskydy a po cestě jsme se zastavili v jedné hospodě. Hned jak jsme tam vlezli, celý lokál ztichl. Ve vzduchu byla okamžitě cítit nevraživost, místní si zjevně říkali, co tam takové vlasaté, vousaté máničky pohledávají. Tak jsme si dali jednu slivovici a radši jsme vypadli, protože to fakt vypadalo, že z kapes vytáhnou nožíky. Animozita ke všemu cizímu, co nedokážu pochopit, je příšerná a nepatřičná vlastnost.

Slyšel jsem, že jste příznivcem dystopické literatury, což bych do vás popravdě neřekl.

Ano, dystopie mě baví a je pravda, že tam bývá budoucnost popisována dost dramaticky. Zároveň mě ale uklidňuje, že takové scénáře ještě nenastaly. Teď jsem spíš u detektivek, kde se zase vraždí. Od Dostojevského jsem se na stará kolena přesunul k lehčím žánrům.

Na Vteřinách, měsících a rocích jste zhudebnil také verše svých oblíbených básníků Jana Skácela, Františka Gellnera a Josefa Kainara. Čtete tedy pořád i poezii?

Čím dál míň. K některým sbírkám se ale občas vracím a sem tam objevím text, který by mi mohl padnout do úst. Třeba právě Kainarovu básničku Nevědomí o zralé lásce nebo Gellnerovu Moudrost. Tu znám dlouho a teď jsem měl pocit, že bych si ji jako stárnoucí rocker konečně mohl dovolit zazpívat.

A co hudba? Posloucháte ještě nové desky?

Ale ano, líbilo se mi třeba poslední album Marka Knopflera, které zní, jako by člověk seděl přímo vedle muzikantů ve studiu. Jen už si alba nekupuju na deskách, ale rovnou přes aplikaci na chytrém telefonu. Stejně jako knížky, protože některé mají v tištěné podobě tak malá písmena, že by mě z nich bolely oči. Někdy si doma udělám diskotéku, sestavím si playlist z věcí, které se mi líbí, a pak si samožersky pustím ty naše, abych věděl, jestli jsou srovnatelné.

Jak z toho srovnání vycházíte?

Ale tak ne úplně špatně. A teď nemám na mysli svůj zpěv, ten je takový, jaký je. Jde mi spíš o muzikantské kvality.

Hudbě se věnují také oba vaši synové. Sledujete jejich tvorbu?

Ano, starší syn Maťo teď hraje na kytaru v úžasné heavymetalové kapele Reflections of Karma. S mladším Adamem jsme sice, co se týče hudebního vkusu, každý trochu jinde, ale taky si ho poslechnu. Nedávno třeba s raperem Rohonym vydali videoklip Berlín a musím přiznat, že mě zaujal, byť to není moje sklenka whisky. Dokonce jsem se teď znovu vrátil k jeho první sólové desce, kterou natočil snad v šestnácti, a uvědomil jsem si, že tam zpívá fakt senzačně. Navíc má výhodu, že je taky dobrý herec.

Viděl jste ho ve filmu Banger?

No jasně. Sice jen tady doma, ale protože mám velkou televizi a subwoofer, připadal jsem si skoro jako v kině. Natočit film na iPhone je super nápad a celkově mě Banger bavil. Akorát jsem kvůli slangovým výrazům nepochytil všechny dialogy, které tam Adam s Marsellem Bendigem mezi sebou měli. Dcera Barunka zase hraje v Divadle Minor, kam už se teď ale bohužel kvůli svým špatným nohám nedostanu.

Adam vám mimochodem hostuje i na desce.

To na mě zase ušil Petr. Poslouchal totiž moje rané desky a přišlo mu, že jsem měl zamlada podobný hlas, jaký teď má Adam. Tak ho pozval do studia, aby se mnou asi ve třech věcech nazpíval refrény. Když mi ty písničky pustil, myslel jsem, že mi tam hostují nějaké holky. Až potom mi prozradil, že to je Adam.