Veselá maska Paní Dallowayové. Inscenace nahlíží pod úsměvy stárnoucích žen

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Clarissa Dallowayová se právě vrátila z květinářství, kde byla koupit výzdobu na večírek, který pořádá pro svého manžela. Zprvu se zdá, že ji přípravy těší. S úsměvem na tváři rázuje po útulné středostavovské domácnosti prosvětlené francouzskými okny a aranžuje kytice do váz. Když se však v jednu chvíli zadívá na svůj odraz v zrcadle, musí si sama připustit, že jsou její věčně našpulené rty poněkud křečovité. Nedávno jí bylo jednapadesát, žije v poklidném vztahu s úspěšným a spolehlivým Richardem, ale zároveň zjevně nedokáže uniknout myšlenkám, že její osud mohl vypadat i jinak. Je v roli pozorné hostitelky, která baví společnost, opravdu sama sebou?

Pochybnosti se jen prohloubí, když několik hodin před večírkem zazvoní u dveří její bývalá láska Peter Walsh, který se právě vrátil z Indie. Zatímco Richard je spíš praktický a neumí vyjadřovat svoje emoce, Peter má naopak podobně sentimentální náturu jako Clarissa a navíc jí dává najevo, že je do ní stále zamilovaný, byť se kdysi rozhodla, že si ho nevezme. Paní Dallowayová je tak najednou konfrontována nejen s nevyhnutelným stárnutím, ale i vlastní minulostí a nepříliš uspokojivými vyhlídkami do budoucnosti.

Slavný román britské spisovatelky Virginie Woolfové, který poprvé vyšel skoro před sto lety, se na jeviště pražského Divadla Na Zábradlí rozhodla přenést režisérka Anna Klimešová. Jde o její druhou spolupráci s místním souborem, před dvěma lety na scéně uvedla adaptaci knihy O Pavlovi od novinářky a disidentky Dani Horákové. Do titulní role premiérové inscenace Paní Dallowayové obsadila Magdalenu Sidonovou – dlouholetou členku souboru, která typově dobře odpovídá postavě zralé, bilancující ženy. Čtyřiapadesátiletá herečka navíc zkušeně zachycuje Clarissinu neproniknutelnou masku, pod níž jen občas prosvitnou záblesky skrytého vnitřního života.

Citově nemotorného pragmatika Richarda zase přesvědčivě vystihuje Václav Vašák. Výmluvná je zejména scéna, v níž se Clarisse s pugétem v ruce pokouší vyznat lásku, protože cítí, že ji ztrácí, ale nakonec z něj jako obvykle vyjdou jen banální řeči o každodenních záležitostech. Exmilenec Peter se naopak při znovushledání s Clarissou rozpláče. Jiří Vyorálek do něj vkládá svoje nezaměnitelné charisma a navíc je výborně sehraný s Peterovým mladším já v podání Davida Petrželky. Jejich vzájemné dialogy dodávají jinak spíše melancholickému představení osvěžující humornou linku.

Vtipný je například moment, kdy Petrželka svému dospělejšímu já vyčítá jeho sebelítost a Vyorálek mu namítá, že už se za slzy dávno nestydí. Stereotyp, že muži nepláčou, tady paradoxně nezastává stárnoucí kmet, ale mladík. Clarissa své dospívající dceři Elizabeth naopak vyčítá, že jsou dnes mladí přecitlivělí. Možná i proto se přidrzlá a zároveň křehká teenagerka, kterou suverénně ztvárňuje Anna Kameníková, matce čím dál víc vzdaluje. Oporu hledá u své soukromé učitelky, suchopárné slečny Kilmanové, na niž Clarissa nepokrytě žárlí. Jak je možné, že má dcera k téhle šedé myši blíž než k vlastní matce?

Clarissa a Elizabeth nemohou být odlišnější. Neustále se usmívající matka si zakládá na tom, aby byla vždycky upravená a elegantní. Dcera si s outfitem nedělá hlavu, nejradši chodí v kraťasech a vytahaném tričku, a když po ní otec vyžaduje, aby si na večírek vzala růžové šatičky, neubrání se otrávenému výrazu. Inscenace se tak dotýká generačního střetu mezi rodiči, kteří před svým okolím a nakonec i před sebou samotnými předstírají, že jejich život je přesně tak idylický, jak si ho vysnili, a dětmi, pro něž se přetvářka stává nesnesitelným vězením. Paní Dallowayová se řídí heslem: „Usměj se a dělej, že jsi v pohodě.“ Její dceři je přitom jasné, že v pohodě není, a nedokáže matčinu divadlu nadále přihlížet.

Divadelní představení navíc stejně jako knižní předloha pracuje také s paralelní dějovou linií, která sleduje válečného veterána Septima a jeho italskou manželku Lucrezii. Bezútěšnost jejich soužití sugestivně navozují loňští držitelé Cen Thálie Miloslav König a Kateřina Císařová. Septimus si z bojiště odnesl posttraumatickou stresovou poruchu, v jejímž důsledku většinu času jen zírá do prázdna, pronásledovaný stíny ve své hlavě. Lucrezia si vedle něj připadá přehlížená, touží po jeho blízkosti nebo alespoň nepatrném projevu náklonnosti, díky němuž by si nepřipadala tak sama.

Jejich společné zoufalství ke konci inscenace ještě umocňují meditační mantry, které psychicky zdevastovaného vojáka vybízí, aby dodržoval zdravou životosprávu a nezapomínal na dostatek spánku a pohybu, jako by se tím jeho vnitřní soužení mohlo vyřešit. U Dallowayových se právě scházejí hosté večírku, když se Clarissa dozví, že Septimus vyskočil z okna. Přestože ho neznala, jeho smrt s ní nečekaně pohne. Jako by ji dohnali vlastní démoni a na její strnulé veselé masce se najednou objevila prasklina.

Virginia Woolfová, která sama trpěla bipolární poruchou a 16 let po vydání románu se utopila v řece, ostatně původně plánovala, že sebevraždu během večírku spáchá sama Clarissa. Posléze se však rozhodla do textu připsat právě postavu Septima, který představuje její druhé já – člověka, jemuž se už temnotě ve své duši nedaří dál vzdorovat. Téma péče o duševní zdraví je jedním z motivů, které román činí stále aktuálním. Stejně tak může se současným publikem rezonovat otázka ženského stárnutí. Paní Dallowayová je ve věku, kdy pro muže přestává být žádoucí, dcera jí už brzy vylétne z hnízda a zatím netuší, čím jiným by mohla být než matkou a manželkou.

Inscenace v Divadle Na Zábradlí se prostřednictvím klasické literatury vyjadřuje k situaci neviditelných žen i sílícímu konfliktu mezi generací, která si zvykla všechny bolístky silou potlačovat, a generací, pro niž je naopak léčivé o nich mluvit. O soudobých problémech přitom představení nepromlouvá s urputnou doslovností, která by jeho vyznění mohla uškodit. Nestaví na tezích, ale pocitech. Stejně jako Virginia Woolfová pracuje s proudem vědomí, v němž se postavy a jejich životní dilemata postupně odkrývají a ucelený obraz si z drobných náznaků musí poskládat až divák.