Po roce 1948 byli vyloučeni. Malířka líčí manželství zrozené v nelehké době

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Brázdova smrt v roce 2017 a následná oslava devadesátin přiměly Věru Novákovou k velkému uspořádání svého díla. Činorodá a usměvavá žena drobné postavy na to dostala ještě dalších šest let. Během nich napsala paměti, přichystala velkou retrospektivní výstavu v pražském Centru současného umění DOX a také dala dohromady archiv svých dávných písemností.

Nakladatelství Revolver Revue nyní publikovalo knihu, ve které se její osobní texty z přelomu 40. a 50. let minulého století prolínají s reprodukcemi raných obrazů a kreseb. Nad úpravou pěti dochovaných zápisníků strávila malířka s editorkou Terezou Šnellerovou čtyři roky. Publikace s podtitulem Záznamy 1947–1950/1 vyšla koncem minulého roku, několik měsíců po úmrtí Věry Novákové ve věku 96 let.

Myšlenky si začala zapisovat jako devatenáctiletá, když se dostala na pražskou Akademii výtvarných umění. Inspiroval ji jakýsi Brázda, o dva roky starší spolužák původem z Brna, který si skoro pořád něco škrábal do notýsku. O tři semestry později s ním mladá dívka sdílela osud vyloučených studentů. V únoru 1949, tedy rok po komunistickém převratu, neprošli politickými prověrkami. V následujícím létě se nedostudovaní umělci na Staroměstské radnici v Praze vzali. Všechny tyto události stojí na pozadí deníků a s různou intenzitou se do nich promítají.

Budoucí manžel Pavel Brázda se záhy stává popisovaným objektem, i když ne tak častým ani obdivovaným, jak by se od zamilovaného děvčete dalo očekávat. Modrooká plavovláska rozhodně netrpí přílišným sentimentem. Víc než příliv lásky se zpočátku v zápiscích projevuje studentské prostředí, možná hovory se spolužáky. Sem tam se objeví latinský citát, jednou řecký.

Nováková radí surrealistům, aby při pitvání podvědomí nepodceňovali vědomí. Rozebírá takzvaný nadrealismus francouzského básníka Guillauma Apollinaira, zamýšlí se nad kulturou, která koření ve slabosti. „Kde by byla kultura a civilizace bez slabosti, čím by byl člověk, kdyby neměl komplexů, kdyby jej vedla rozumná nadřazenost, rozumová smířlivost,“ píše. Je to myšlenka, která se v zápiscích vrací.

Několikrát Věra Nováková obměňuje svou „chválu nerozumnosti“, jež podle ní posouvá hranice. Pro své filozofování má před očima důkaz v osobě Pavla Brázdy, s jehož slabostmi se seznamuje a velkoryse v nich vidí kořeny jeho ryzosti a velikosti.

Krátké zápisy střídají delší texty, ojediněle opatřené i nadpisem. „Drsné předsvatební sny“ o tom, jak se snaží dostat na radnici v pohřebním voze, přecházejí v nepříliš nadšené líčení skutečné svatební cesty. „Pavel je blbý, psáno v největším roztrpčení mysli, popuzení tím, že si ustavičně zapisuje, nevím co, je to otrava, připadám si nepovšimnuta.“

Jako by se stejnou zbraní bránila tomu, co ji deptá, obdobné zápisy opakuje. „Hele, jeho ruce, ty mám strašlivě ráda, ale zase už píšou.“ – „Pavle, proboha, už zase píšeš, dej s tím pokoj, mám v té chvíli pocit šílené samoty a odloučenosti.“ Nebo: „Svítí cigaretou a tváří se hodně protivně, důležitě, pokud se nezabývá mnou, je mi většinou protivný.“

Novákové zápisky lze číst také jako bezděčnou studii manželství zrozeného v obtížném společenském klimatu. Ona z idylického domova pražského advokáta, on nezařaditelný individualista odmítající „vyšší společnost“, ke které jeho rodina patřila před komunistickým převratem. Přes silné sociální cítění však Pavel Brázda ani „vládě proletariátu“ nemohl přijít na jméno. Na konci druhé světové války se sice nakrátko zapojil do práce v místním komunistickém ústředí, osobní zkušenost z něj ale rychle učinila celoživotního oponenta totalitního režimu.

Ten po „vítězství socialismu“ tvrdě postihl jeho blízké. Otec Osvald Brázda, někdejší předák agrární strany, po roce 1948 skončil v táboře nucených prací, rodina přišla o majetek a musela se vystěhovat z Brna na venkov. Brázdova babička Helena byla sestrou Josefa a Karla Čapkových. Po smrti prvního manžela Františka Koželuha se vdala za básníka a diplomata Josefa Palivce. Ten byl roku 1949 zatčen a později odsouzen v politickém procesu s Miladou Horákovou na 20 let vězení. Odseděl si polovinu trestu.

Aby Helenu Palivcovou komunistické úřady nevyhnaly z domu na Vinohradech nebo aby jí tam nenastěhovali režimu loajální nájemníky, uspořádali Pavel Brázda s Věrou Novákovou svatbu a k Pavlově babičce se přihlásili k trvalému pobytu. Okolnosti urychleného sňatku malířka v zápiscích nekomentuje, jen jeden bonmot ukazuje, že to nebylo jednoduché rozhodnutí: „Provdána – prodána za záchranu Heleny Palivcové.“ V roli mladé paničky se nemohla najít. „Tak mladé se vdávají dívky hloupé, bez větších estimací… jako konečné řešení. Každý se tak na to kouká. Já také.“

Manželství jí přineslo mnoho pochybností a sebepodceňování, které její muž přinejmenším přehlížel, možná dokonce přiživoval. „Podvědomě se užírám představou o větší síle Pavlově. Ovládá mě to, nejsem schopna pracovat.“ A také: „Jsem jen odleskem velkého slunce?“

Zápisky reflektují, jak se Věra Nováková s těmito pocity vyrovnává. Vášnivě, bohatým jazykem popisuje svou frustraci. „Z jakého mizerného jsem utvořena materiálu. Celá jsem falešná jako moje přelámané vlasy.“ Nebo jindy: „Spoutanost myšlenky hmotou. Vynaložila jsem všechno, co jsem mohla, dosáhla jsem průměrnosti.“ Případně: „Neříká se marně, že ženská fyziognomie spoutává více než mužská. Mužům není dáno tolik překážek na cestu duše. Jsou svobodnější, nespoutanější.“

Nikdy ale nezní beznadějně, fatálně. Je zřejmé, že přes všechnu zasvěcenost a duchaplnost Pavla Brázdy je to ona, její optimismus, který drží mladé manželství pohromadě. A také její humor: „Všechno je fuk a nic nezměníš. Ze sbírky ‚Vrtám se v nose‘“.

Mladí manželé nezačínali idylicky. Po vyloučení z pražské akademie, kam svým talentem patřili a kde by se za jiného politického klimatu mohli rozvíjet, směli díky milosrdnému řediteli Vyšší školy uměleckého průmyslu v Hellichově ulici nastoupit do třetího ročníku této střední školy. Tam ale nezapadali. Výrazně starší než spolužáci, bez opravdového zájmu o učební látku. „Jsem v tak nedůstojné situaci. Ve školní lavici mezi písklaty, nesmějícími kouřit na záchodě.“

O to víc času trávili spolu, ve škole i doma. Možná v této době vznikl tento zápis: „Je mi, jako bych žila stále s nějakou cizí bytostí, ke které jsem přikována a jíž se nemohu zbavit. Stávám se zlostnou a vzteklou a obávám se, aby se ze mne nestal vedle něho úplný kretén a idiot, neznající svých práv, své cti a své důstojnosti. Ztrácím pomalu jakýkoliv kontakt se světem a pomalu ze mne zbyde ohavná slupka pokřiveného netvora.“

Možná že víc než politická situace ztěžovala soužití komplikovaná povaha Pavla Brázdy. „Jeho duch je expanzivní. Dostanu se z toho?“ ptá se Nováková. Zmiňuje se také o mániích, kterým její druh propadá.

Největší spád má psaní ve chvílích, kdy manželovo chování vzbudí její žárlivost. Popis probdělé noci a následné snové obrazy by mohly být ozdobou nějakého psychologického románu s prvky surrealismu.

Nenápadná a téměř přehlédnutelná mezi jinými tématy deníkových záznamů je víra v Boha, jež Věru Novákovou začala přitahovat. „Objevuji v sobě světlo životadárných paprsků, které však nejsou ještě dost jasné, aby odolávaly náporům černé, drtivé skutečnosti.“ Novou touhu své ženy zpočátku Pavel Brázda přehlížel, její zanícené líčení o potřebě absolutna nevnímal. „Když jsem domluvila, řekl, tuhle větu jinak postavit, přeformulovat, obrátit, dosadit, nahradit slova, že mne poslouchal esteticky, že už ale neví, o čem jsem mluvila, “ zapsala si Věra Nováková někdy v roce 1950 do hnědého zápisníku. Nemohla tušit, že se o pár let později nechá pokřtít – a že to bude její muž do konce života považovat za velkou křivdu.