Ventolin: O hudbu plnou džouků se nesnažím. Humor mi pomáhá prolomit led

Chlapík se zrzavými licousy a retro brýlemi je na české elektronické scéně nepřehlédnutelnou postavou. Kulturního antropologa Davida Doubka lze přes den potkat v učebnách pražské pedagogické fakulty a v noci na něj narazit v klubech, kde vystupuje pod pseudonymem Ventolin.

Kontrast hloubavého akademika a tanečních bangerů se zdánlivě nesmyslnými texty je tak zábavný, že má střelený videoklip k jeho největšímu hitu Disco Science na YouTube přes dva a půl milionu zhlédnutí. I na čerstvě vydaném albu Všechno nejlepší přitom Ventolin dokazuje, že jeho tvorba zdaleka není jenom vtip. „Humor je pro mě pouze jedním kousíčkem z větší skládačky,“ upozorňuje hudebník.

Novou desku Všechno nejlepší předznamenal hit Když jedu z hub. Jste vášnivý houbař?

Když už houbařím, tak jsem vášnivý. Houbařem, který netrpělivě čeká, až začne sezóna, ale nejsem, byť pocházím z houbařské rodiny. Ani nemůžu říct, že bych se v houbách kdovíjak vyznal. Žádný houbařský guru nejsem, to je spíš moje žena. Na houby vyrážím docela vzácně, loni na podzim jich ovšem vyrostlo fakt hodně.

Singl i doprovodný videoklip působí natolik psychedelicky, že jsem měl pocit, jako byste nezpíval jen o hřibech a bedlách, ale i trochu jiných houbách. Byl můj dojem správný?

Není to vyloučené. Interpretaci ale nechávám na posluchačích.

Snažíte se hrát si ve své tvorbě s lidským podvědomím, navozovat psychedelický zážitek jen samotnou hudbou, aniž by posluchači užili jakoukoli substanci?

Dobrá hudba podle mě vždycky funguje jako trip. Podle toho se ostatně pozná – že vám otevře jiné obzory, vezme vás na nějakou cestu, dostane vás do nějakého prostoru. Když je tenhle rozměr v hudbě přítomný, nemusí si člověk ani dávat žádnou podpůrnou substanci, aby psychedelickou zkušenost zažil. Stačí ji na sebe nechat působit.

Vzpomenete si, kdy vás samotného nějaká hudba vystřelila do jiného vesmíru?

Pro mě bývá takovým mystickým zážitkem snad každá hudba, která mě zaujme. Sám nemám žádné hudební vzdělání, nechodil jsem do žádných lidových škol umění, jsem čistý samouk. Hudbou jsem se poprvé začal zabývat, když jsem jako malý ležel doma nemocný, poslouchal jsem nějakou desku a uvědomil jsem si, že bych chtěl taky něco podobného dělat. To mě přimělo, abych se naučil hrát na kytaru a vydal se na vlastní muzikantskou cestu. Začínal jsem u folkových písniček a posléze jsem se dostal až k experimentální a industriální hudbě nebo popu.

Elektronická taneční hudba, kterou hrajete dnes, je nicméně na psychedelické zážitky stavěná trochu víc než jiné žánry. Velký boom zažívala v devadesátých letech, kdy vám bylo mezi dvaceti a třiceti. Zasáhla vás právě tahle vlna?

Vlastně tolik ne. Elektronická taneční hudba si od svého zrodu v osmdesátých a devadesátých letech prošla hned několika revizemi a mě paradoxně víc zasáhla první retro vlna, která přišla v desátých letech. V devadesátkách mě víc zajímala kvazi akustická experimentální hudba. Kapela, se kterou jsem tehdy hrál, byla postavená na klasických nástrojích – kytaře, baskytaře, nebo dokonce violoncellu. Elektronické hudbě jsem se naopak bránil, připadala mi příliš módní.

Odmítavý postoj byl myslím u příznivců kytarových žánrů častý…

No právě. Sám už jsem si pak začal říkat, co to se mnou je, že se k elektronické hudbě stavím tak odmítavě. Napadlo mě, jestli si náhodou nelžu do kapsy, protože mě na elektronických žánrech zároveň něco přitahovalo. Pustil jsem se proto do své soukromé vzpoury vůči vlastním stereotypům a začal jsem se jimi schválně zabývat. Pořád na ně ale koukám spíš se zvědavým odstupem a objevuju, v čem pro mě tkví jejich kouzlo. Žádný devadesátkový technař, který by si teď přihříval svoji polívčičku, nejsem.

A v čem tedy vidíte magii elektronické hudby?

Na to se snažím odpovědět každou svou písničkou. Myslím, že má v sobě jistou pudovou, instinktivní energii, která je pro mě hodně přitažlivá. Zároveň jde o hudbu, která je po formální stránce docela otevřená, umožňuje kdeco. Není instrumentálně definovaná, můžete v ní používat jak synťáky, tak klasické nástroje. Taky je mi blízká svým minimalismem a smyslem pro poťouchlost.

Přijde mi, jako byste na desce Všechno nejlepší místy testoval, kam vás elektronická hudba ještě pustí. Hrajete si tam s prvky indie popu, acid techna i hip hopu.

S tímhle záměrem jsem desku dělal. Chtěl jsem jít za hranice svého pohodlí a musím přiznat, že jsem se s některými věcmi docela natrápil. Ukázkovým příkladem je úvodní písnička Fešák, kde se mi podařilo zkombinovat afrobeat s kytarovkou a kvazi rapem.

Ve Fešákovi vám hostuje raper MC Gey a příběh o nalezení čepice se stříbrným nápisem Adidas Cup napovídá, že si střílíte z hiphopových slok o vyladěných outfitech. Nebo se pletu?

Je to tak. Jak se z hip hopu stal mezi mladými mainstream, je teď machrování všudypřítomné. Posilují to samozřejmě i sociální sítě, kde se neustále snažíme zapůsobit na druhé, vyvolat dojem. Přestože si z toho ale ve Fešákovi dělám srandu, myslím, že je ta písnička zároveň něžná.

Spolupráce s MC Geyem se asi nabízela. Sám totiž ve své tvorbě staví rapová klišé na hlavu.

Přesně. Kuba umí být sebeironický. I když sám používá prvoplánové chlapácké hlášky, ve skutečnosti si z rapového machismu dělá legraci. Je zřejmé, že je nemyslí vážně, záměrně je přehání.

Přiznám se, že jsem doteď nerozklíčoval, o co jde ve vašem posledním singlu Vyšší inteligence. Text začíná slovy: „Řekla mi to vyšší inteligence. Davide, dej si tu rybu do pytlíku.“ Což zní tak absurdně, až mě napadlo, jestli jste si nepovídal s nějakým chatbotem…

To je nejvíc ventolinovský text z celé desky. Vůbec jsem nad ním nepřemýšlel, prostě mi spadl z nebe. Sedl jsem k papíru a hned jsem ho napsal. Je ale pravda, že jsem v té době nad chatboty hodně přemýšlel. Všímal jsem si, jak o nich lidi mluví a jak s nimi zachází. Umělá inteligence mě pořád otravovala a najednou ze mě samovolně vylezlo tohle. Když si tu písničku poslechnete, bude vám jasné, že je to úplná pí*ovina. Všem, kterým jsem ji pouštěl, na druhou stranu hned vyvolala nějaké asociace. Spojení vyšší inteligence budí dojem něčeho, k čemu má člověk až nábožný, nerovnostářský vztah. Zároveň ho ale stavím do kontrastu se sdělením, které je totální blbost.

Chápu správně, že se podle vás kolem AI vytváří přehnaný kult?

Myslím, že se kolem něj vytváří spousta věcí. Jednou z nich je bezesporu fishy marketing, který AI lidem předkládá tak, že zakrývá některé nejasnosti. Už jenom název umělá inteligence je zavádějící, protože jde ve skutečnosti o strojově vygenerovaný obsah, který vypadá přesvědčivě. Zároveň se s tím pojí jistý mocenský vztah – člověk odevzdává technologickým korporacím svou autonomii výměnou za lákavý produkt. Ten přitom dost často plní docela banální úkoly, které bychom zvládli sami.

Jenže spoustu lidí technologické hračky přirozeně fascinují, jsou okouzleni tím, co dovedou, a kriticky nad nimi začnou uvažovat až později, teprve když se projeví jejich negativní dopady.

Určitě. Naskakujeme na marketingový narativ: „Podívejte se, co všechno umělá inteligence umí.“ Sice se kvůli tomu spálí půlka pralesa, ale všichni se tváří, jak je užitečná.

Při poslechu desky Všechno nejlepší mi připadalo, jako byste do zdánlivě nesmyslných textů často ukryl nějaké hlubší existenciální otázky. V songu Brambory třeba zpíváte: „Každej má ve sklepě nějaký brambory, malý horory, v šeru potvory. A když se nestaráš, necháš je hnít, něco z nich vyroste, možná nějaká kytka, možná nějakej shit.“ Není to ve skutečnosti apel, abychom pečovali o své duševní zdraví?

V tomhle případě mě inspiroval jeden fanoušek, který mi nedávno napsal, že se mu líbí můj track Veverky a že by bylo super, kdybych někdy natočil taky track Brambory. Nejdřív mi to připadalo absurdní, nevěděl jsem, co si s bramborami počít. Pak jsem si ale vzpomněl, jak jsem byl malý a trávil jsem čas u babičky, která bydlela ve starém venkovském stavení. Učila mě vařit polívky a často jsme spolu chodili pro jídlo do sklepa. Měla tam třeba kompoty, ale taky hromadu brambor, kterých jsem se vždycky bál. Ležely v koutě celé seschlé a hrozně smrděly.

Tak mě po letech napadlo, že by ty brambory mohly být obrazem nějakých shnilých věcí, které si v sobě nosíme. Ať už jsou to strašidla, démoni, nedořešené problémy, zbabělost nebo neupřímnost. Nikdo myslím není dokonalý, každý má nějaké svoje brambory. Já tedy rozhodně. Neměli bychom se na nich ale zasekávat. To už z nich radši udělat ty kompoty.

O něco přímočařejší sdělení mají písničky Náboženství práce a Jak se vám bydlí, v nichž, předpokládám, narážíte na workoholismus a bytovou krizi. Nakolik do svých textů promítáte perspektivu kulturního antropologa, který sleduje současné společenské poryvy?

Do jisté míry se to asi děje. Na druhou stranu se tam musí odehrát i proces zrání a kvašení, aby ty postřehy dostaly nějakou zajímavou uměleckou formu. Písnička Jak se vám bydlí třeba odkazuje hned na několik společenských otázek, které mi přijdou palčivé – od bytové krize přes situaci menšin až po šikanu. To, že je někdo obětním beránkem, do kterého se pořád buší, vnímám jako obrovský problém. Proto tam zpívám: „Jak se vám bydlí v boxovacím pytli?“ Člověk, který v boxovacím pytli nežije, navíc nikdy úplně neví, jaké to je uvnitř.

A co Náboženství práce?

To je takový povzdech, způsob, jak se vypořádat s tlaky současného trhu práce. Vzpomínám si, jak se v době mého dětství zpívaly takové lidové covery známých hitů. Refrén jednoho z nich zněl: „My jsme Black Sabbath, utíkáme z Ruska na západ.“ Hodně oblíbeným veršem pak bylo taky: „Práce spadla do kanálu, já ji dělat nebudu. Já jsem si ji nevymyslel, já se na ni vy*eru.“ Každý tomu tenkrát rozuměl.

Teď mi naopak připadá, jako by se všichni předháněli, kdo je největší stachanovec. Všichni řeší, kdo víc maká, kdo má na Instagramu víc lajků, kdy bude další video a já si jen říkám: „K čemu? Pro koho? A za kolik?“ Pořád si vybavuju, že to kdysi bývalo jinak. Dneska se naopak workoholismus stává skoro až náboženstvím, jako by už ani nebyl zpochybňovaný.

Když už jsme zmínili vaši akademickou činnost, pátral jste někdy po antropologických a sociologických kořenech elektronické hudby?

Ne že bych se tomu věnoval přímo ve výzkumu, ale historie taneční hudby mě samozřejmě zajímá. Má hodně odnoží a každá z nich vychází z trochu jiné tradice. Na jedné straně máte jamajské žánry jako reggae nebo dancehall, které se postupně přetavily v breakbeat a bass music. Pak jsou tu naopak disko nebo funk s rovnými beaty, které pocházejí ze severní Ameriky, ale třeba i z Itálie. V afrobeatu zase můžete najít africké vlivy.

Stejně rozmanitá je taneční hudba z hlediska sociálních přesahů. Některé styly jsou víc požitkářské, založené na lesku a třpytu. Disko třeba bylo vnímané jako černošská hudba, která do bělošského, chlapáckého rocku nepatří. Dobré jméno ovšem nemělo ani na indie scéně, kde zase bylo považované za příliš konzumní, popové. Přitom původně vzniklo na okraji, v queer komunitě. Na techno scéně taky existují proudy, které jsou vysloveně spotřební. Stejně tak se ale najdou alternativní techno komunity, které jsou od komerčního pozlátka oproštěné.

A co antropologický rozměr tance?

Tanec je zcela fundamentální, předřečová záležitost. Člověk ještě ani nemusí rozumět slovům a už začíná tancovat. Tanec není intelektuální, právě proto se při něm cítíme tak dobře. Při pohybu do sebe dostáváme energii a zároveň se můžeme napojit na jiné lidi. Některé druhy tance jsou samozřejmě formálně přísné. Tanec, o kterém mluvím, je ale prostorem pro spontaneitu, uvolnění, dělání blbostí a komunikaci s druhými. Nebo i s vesmírem.

Sám ve videoklipech i na koncertech předvádíte poměrně divoké taneční kreace. Bojujete před publikem někdy s trémou, nebo z vás hudba společenský ostych přirozeně snímá?

Popravdě jsem dost stydlivý člověk. Kdybych měl odtud z kavárny vyjít do pasáže a udělat nějakou veřejnou intervenci, budu se při tom hodně trápit. Díky Ventolinovi jsem ale pochopil, že zábrany jsou příležitost je odhodit. Nemám v úmyslu se předvádět, spíš se snažím, aby lidi překonali bariéry, které jim brání si koncert užít. Pokouším se navodit uvolněnou atmosféru, aby se nikdo nemusel stydět, že bude blbě vypadat.

Leckdo by vás na základě vašich hitů odhadoval na velkého srandistu. V jednom rozhovoru jste nicméně říkal, že humor je v hudbě trochu ošemetná záležitost. Kde vidíte jeho úskalí?

Jedno z úskalí spočívá právě v tom, že začnete být vnímaný jako srandista a lidi vás pak přestanou brát vážně. Dalším rizikem je, že hudba by měla být emocionální záležitost a humor vždycky vytváří nějaký odstup. Když budete chtít zpívat o lásce nebo jiných niterných prožitcích, budou vám tam vtípky nevyhnutelně trochu skřípat. Sám mám humor rád, jenom je pro mě pouze jedním kousíčkem z větší skládačky. O hudbu plnou džouků se vlastně vůbec nesnažím.

Petr Marek z kapely Midi Lidi mi před pár lety vyprávěl, jak publikum někdy schválně uváděl do rozpaků a měl radost, když se za něj stydělo. Jak o záměrné trapnosti uvažujete vy?

Midi Lidi jsou mi pochopitelně v něčem blízcí, zároveň se ale naše poetika, myslím, trochu liší. Petr Marek i Prokop Holoubek se zároveň věnují improvizačnímu divadlu, proto mají koncerty postavené taky na provokacích a stand-upech. Často chtějí, aby se tam odehrálo něco fakt debilního, rozvíjejí mezi písničkami absurdní situace a jsou rádi, když se všichni smějí. Pro mě je ale legrace většinou jen prvním krokem, prostředkem, který mi pomáhá prolomit ledy. Stačí mi na publikum jemně pomrkávat, do konfrontačního režimu nejdu.

Najdou se fanoušci, kteří přesto očekávají, že vaše koncerty budou větší řachanda?

Setkávám se s tím u posluchačů, kteří na koncert dorazí poprvé. Pustí si videoklipy na YouTube, připadají jim srandovní a pak očekávají, že moje vystoupení bude jenom taková prča. Legrace je nicméně naláká a ti, kteří zůstanou, nakonec bývají příjemně překvapení, když v mojí hudbě objeví i další vrstvy.