Za Napoleona by Scott skončil pod gilotinou. Z vojevůdce udělal slabocha

Jen málokdo asi nezná Napoleonův jezdecký portrét z roku 1809. Jacques-Louis David na něm zachytil Bonapartův přechod Alp při druhém tažení do Itálie. Vojevůdce sedí na vzpínajícím se oři a sám překypuje energií. Malíř za heroizující zpodobnění nejmocnějšího muže Francie obdržel Řád čestné legie. Sebeklam zvítězil nad realitou. Ve skutečnosti se Napoleon přes Velký Svatobernardský průsmyk kodrcal na hřbetě utahané muly, která ho neposlouchala.

Korsický rodák byl pozdějším vládcům vzorem nejen mimořádným strategickým nadáním, ale i tím, jak dobře chápal význam propagandy. Kdykoli v císařství došlo k něčemu důležitému, nechal událost zvěčnit způsobem, který posílil jeho mýtus. Periodika, jež mu nebyla nakloněna, cenzuroval nebo rovnou rušil. Ridley Scott a scenárista David Scarpa ukazují, co se skrývalo za těmito oslavnými obrazy. Nezajímá je legenda, ale člověk.

Kdyby si něco takového dovolili 200 let zpátky, zřejmě skončí pod gilotinou. Tak jako Marie Antoinetta, jejíž popravou za Velké francouzské revoluce film začíná. Protagonista stojí v houfu čumilů. Zatímco rozvášněný dav po poslední francouzské královně metá shnilé ovoce a nadávky, kapitán Bonaparte to jen apaticky pozoruje, vyčkává na svou příležitost. Paradoxní pozice muže, který hýbe dějinami a přitom zůstává nezaujatým svědkem, je pro něj příznačná.

Filmový Napoleon plní nejdřív příkazy nového politického vedení, pak své manželky Josefíny a nakonec francouzského lidu. Průběžně poslouchá, co mu říká maminka. Tolik se obává ztráty přízně, že se rozhoduje podle přání druhých. Jeho hlavní motivaci osvětluje dopis, který píše bratrovi během obléhání Toulonu v roce 1793: Chce dokázat, že není jen korsický gauner. Záměr mu vychází. Po zdárném dobytí pevnosti je povýšen na brigádního generála.

Skokově vyprávěný film následně rekonstruuje klíčové momenty Napoleonova vzestupu a pádu. Brutální potlačení roajalistického povstání v Paříži, tažení do Egypta, korunovace císařem, bitva u Slavkova, ruská anabáze, abdikace, vyhnanství na Elbě, návrat na trůn a porážka u Waterloo. Pro Scotta a Scarpu ale milníky z hodin dějepisu nejsou určující. Připomínají je zejména proto, jak ostře kontrastují s Napoleonovým chováním v soukromí.

Scott zaujímá podobně střízlivé hledisko jako v dřívějších portrétech historických osobností, ať to byl Kryštof Kolumbus (1492: Dobytí ráje), Balian z Ibelinu (Království nebeské), nebo Mojžíš (EXODUS: Bohové a králové). Tentokrát je ovšem jízlivější. Už na začátku v Toulonu vidíme, jak se geniální stratég snaží zkrotit záchvat paniky a málem přichází o život kvůli své zbrklosti. Jindy je popudlivý a netrpělivý jako kluk procházející obdobím vzdoru.

Při proslovech se Napoleon zakoktává, při dvoření mu padá klobouk z hlavy. Když zbaběle prchá před názorovými oponenty, padá ze schodů jako postava z grotesky. Budí hlavně škodolibý smích, ne bázeň. Kuráž si dodává vojenskými úspěchy. Právě jimi se během prvního setkání snaží okouzlit budoucí manželku. Tu ovšem chvástání chlapíka v uniformě nechává chladnou. Sbližuje se s ním kvůli výsadám, které tím získá, ne kvůli jeho charakteru.

Napoleonovo soužití s Josefínou (vynikající Vanessa Kirby) neřídí hluboké milostné city, ale pudy a pragmatická potřeba počít následníka trůnu. V jejich sexu je asi tolik něhy a vášně jako v čištění zubů. Až později, kdy Napoleonovi dochází, že před nikým jiným nedokáže být stejně otevřený, se z nich stávají důvěrní přátelé a spiklenci. Komplikovaný vztah představuje leitmotiv vyprávění. Tvůrcům umožňuje zvýraznit různé povahové vady protagonisty.

Pokud ale bylo záměrem ponížit Napoleona ještě víc, než jak se to povedlo vévodovi z Wellingtonu a nejmenované švédské kapele, můžeme se ptát, jestli by nestačilo vybrat menší úsek jeho života. Film se nenasytně rozbíhá do příliš mnoha stran. Je zároveň historickou freskou, intimním dramatem i potměšilou demontáží napoleonského mýtu. Ucelenější pojetí snad nabídne režisérský sestřih, který by se měl objevit na Apple TV+.

Verze pro kina působí při svém širokém tematickém a časovém záběru často uspěchaně a přehuštěně. Poměrně soustředěně se jí daří rozvíjet především tezi, že Napoleona – a nejspíš i další mocné muže – při dobývání světa nepoháněly revoluční ideály, ale snaha kompenzovat si neúspěchy v posteli. „Francii hrozí invaze. Navíc jsem zjistil, že moje žena je děvka,“ zní jedna z typických replik filmu, který je natočený jako drama, ale obsahem má blíž k frašce.

Komedii připomínají i kousavé partnerské dialogy a politická jednání, která se několikrát zvrtnou v chaotické překřikování a rvačky. Zas a znovu vidíme, že muži s parukami svými velkohubými prohlášeními a státnickými gesty jen maskují, jak slabí a domýšliví ve skutečnosti jsou. Důvodem, proč se Napoleon kvapně vrací z Egypta, je například jeho žárlivost hraničící s paranoií. Donesla se k němu totiž informace o manželčině nevěře.

Divákům vyžadujícím věrnost historickým faktům z podobného ohýbání historie nejspíš slezou chlupy. Ridley Scott si ale nepotrpí na jemnost. Demonstrují to i jeho přímočaré výroky z rozhovorů doprovázejících uvádění filmu. V nich už stačil urazit historiky, Francouze i jednoho rýpala z TikToku. Napoleonův egocentrismus si podle něj zaslouží výsměch a opovržení, nikoliv glorifikaci, a této myšlence uzpůsobil vše ostatní.

Také Joaquin Phoenix pojal postavu jako dalšího ze svých tragikomických asociálů, kteří touží po uznání, ale chybí jim elán, odvaha i charisma. Viz třeba nedávný surreálný horor On se bojí, jehož hrdina byl rovněž nezdravě fixovaný na matku. Ješitný vladař se nejvíc bojí zesměšnění. Nerad by skončil jako Marie Antoinetta, ze které se krátce po smrti stává objekt parodického divadelního představení. Publikum u něj řičí smíchy. Napoleon nehne brvou.

Úsměv na tváři mu později nevykouzlí ani karikatury v novinách, utahující si z jeho milostného života. Z dopisů, které posílá domů z vojenských tažení, přitom vyplývá, že si vlastní upachtěnost nepřipouští a přemýšlí o sobě mnohem vznešeněji – jako o pokračovateli Alexandra Velikého nebo Julia Caesara. Tento ideální sebeobraz ale nemá oporu v realitě. Ani bitvy, včetně těch, které pro Napoleona skončily vítězstvím, ve filmu nevyznívají oslavně.

Střety armády o mnoha tisících vojáků jsou dechberoucí, jakkoli ne tolik jako ty z napoleonských filmů ruského režiséra Sergeje Bondarčuka, který si musel vystačit bez CGI (Vojna a mír, Waterloo). Scott na nich ale svůj velkofilm nezakládá. Pomáhají mu dotvořit portrét hlavní postavy. Akce je natočená se stejným chladem a odtažitostí, jaké charakterizují Napoleona. Ten jen zdálky pozoruje, jak zástupy jeho vojáků padají k zemi.

Bitva u Slavkova, odehrávající se ve sněhu a mlze, připomíná horor. Ruští a rakouští vojáci zoufale prchají přes zamrzlé jezero a co chvíli je někdo zasažen dělovou koulí a končí v ledové vodě. Podobně mrazivě vyznívá masakr u Borodina. Po okázalém leteckém záběru armád přichází střih a strohý titulek, že v boji zemřelo 28 tisíc francouzských vojáků. Ani takto okaté selhání si hrdina neschopný sebereflexe nepřipouští a Josefíně píše „Vyhrál jsem“.

Ridley Scott tak sice zůstává mistrem velkých pláten, ale jeho novinka klame tělem. Neumožňuje nám, abychom se opájeli válečnou řeží, žasli nad taktickými manévry a dojatě prožívali odloučení milenců. Vyvolává spíš otázku, jestli největším odkazem Napoleona Bonaparte nebyly více než tři miliony mrtvých, které po sobě zanechal. O nich, nikoliv o občanském zákoníku, školské reformě či obřích stavbách, nás informuje závěrečný titulek.

Dává proto smysl, že Napoleon z neotřelého, v lecčem nedokonalého filmu vychází jako bezduchá postava, prázdná schránka. Scott nechce, abychom přemýšleli nad jeho údělem, ale nad všemi životy, které v historii lidstva padly za oběť velkým ambicím malých mužů.