Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Nedívej se, když se převlékám,“ vzkazuje pražská indiepopová kapela I Love You Honey Bunny v názvu své třetí desky. Novinka Don’t Look When I’m Changing je její zatím nejpestřejší nahrávkou. Jako by si čtyřčlenná sestava zkoušela, který styl jí bude víc slušet. Přímočaré rockové skladby se v desetipoložkovém tracklistu střídají se zasněnou melancholií, která může připomenout belgickou skupinu Balthazar. Jindy zase muzikanti v duchu amerického dua Twenty One Pilots přejdou do houpavého rytmu reggae a zpěvák Sebastian Jacques začne rapovat.
„Říkáme tomu stylistický parkour. Skáčeme z jedné věci na druhou co nejefektnějším způsobem,“ směje se frontman. Žánrové mantinely ostatně I Love You Honey Bunny překračovali vždycky. Tentokrát ale Jacques s kytaristou Martinem Šolcem, baskytaristou Kristiánem Kraevskim a bubeníkem Josefem Keilem odhodili veškeré tvůrčí zábrany. Patrné je to zejména v energickém hitu View of Mistakes, který by díky dravým syntezátorům a dunivým basám mohl dobře fungovat na tanečních party.
Deska vznikala zčásti v Amsterodamu pod vedením nizozemského producenta Koena van de Wardta a zčásti v Brightonu, kde kapela pro změnu pracovala s britským producentem Stevenem Grahamem Ansellem. V Brighton Electric Studios přitom nahrávala těsně předtím, než do stejných prostor dorazili slavní The Cure. „Ke konci našeho čtyřdenního natáčení za námi přišel místní zvukový inženýr a poprosil nás, jestli bychom mohli odejít třeba o hodinu dřív. Potřeboval totiž studio připravit pro další kapelu a zdálo se, že to bude velké. Tak jsme se zeptali, o koho jde, a zjistili jsme, že tam pravidelně jezdí zkoušet The Cure,“ vypráví Sebastian Jacques.
Kdo chce do zahraničí, musí dělat humbuk
„Člověk si hudební legendy trochu zveličuje, má pocit, že poletují někde na obláčku. Je hezké zjistit, že zdaleka nejsou tak nedosažitelné,“ doplňuje zpěvák. Stejně tak se může zdát nemyslitelné, že by mladá česká kapela mohla zaujmout v zahraničí, kde o nadějné „kytarovky“ s anglickými texty není nouze. I Love You Honey Bunny už přitom odehráli přes 450 koncertů po celé Evropě. Vystupovali na festivalech, jako je maďarský Sziget nebo nizozemský Eurosonic Noorderslag, a absolvovali také turné po Kanadě. Aby se domácí hudebníci podívali do světa, musí kolem sebe podle frontmana umět udělat humbuk, ale zároveň být pracovití a trpěliví.
Do Kanady se například skupina vydala díky soutěži pořádané festivalem Rock for People. „Vítězové tehdy mohli vyjet na festival Envol et Macadam v Québecu, se kterým měli organizátoři zařízenou výměnu. Kapela z Kanady hrála u nás a my jsme zase vystupovali v Kanadě. Rozhodli jsme se té příležitosti využít a zařídili jsme si tam na vlastní pěst další koncerty. S pořadateli z Québecu jsme se domluvili, že přiletíme o dva týdny dřív a pak objedeme ještě jiná místa, než zamíříme na samotný festival. Vůbec jim to nevadilo, jen se člověk nesmí bát zeptat,“ upozorňuje Jacques.
„Tvorba je důležitá, ale pokud ji chcete dostat do světa, musíte o sobě aktivně budovat nějaké povědomí,“ upozorňuje kapela I Love You Honey Bunny. Koncertovala po celé Evropě i v Kanadě.
Za důležitou považuje také účast na takzvaných showcase festivalech, které dávají šanci méně známým umělcům. V Česku mezi ně patří například Prague Music Week. „Můžete se tam potkat se zahraniční promotéry, manažery nebo vydavateli, kteří vám dají dobré rady, co může začínající kapela podniknout, aby o ní bylo slyšet. Muzikanti mají často pocit, že stačí dělat dobrou hudbu a publikum si je samo najde. Tvorba je samozřejmě důležitá, ale pokud ji chcete dostat do světa, musíte o sobě aktivně budovat nějaké povědomí,“ zdůrazňuje Jacques.
Žádné oddělené světy, hranice nejsou limit
Zároveň připouští, že anglicky zpívající umělci se světovými ambicemi mají na domácí scéně stále trochu nevděčnou pozici. „Česká rádia nejsou zahraničním vlivům v tuzemské tvorbě až na výjimky příliš nakloněná. Zkoušíme jim posílat svoje písničky, ale dramaturgové nám většinou napíšou, že je nenasadí, protože nejsou česky a nezní dostatečně přístupně. Podobné je to s posluchači. Některým naše tvorba přijde moc popová, jiným málo popová. Některým připadá příliš alternativní, jiným málo alternativní. Všichni jsou hodně vyhranění, a když stojíte uprostřed, není tu pro vás prostor,“ konstatuje frontman.
Chápe, že se domácí publikum dokáže lépe napojit na skladby zpívané v češtině. Sám na druhou stranu při psaní textů přirozeně tíhne k angličtině. Je synem bývalé političky Kateřiny Bursíkové Jacques a francouzského germanisty Christiana Jacquese. Odmalička tak vyrůstal v kosmopolitním prostředí. „Rodiče měli různé mateřské jazyky, a tak spolu radši mluvili německy. V cizí řeči se cítili vyrovnaně. Sám jsem chodil na německé gymnázium. Vždycky jsem si proto připadal někde mezi. Česko, Francii ani Německo jsem nevnímal jako oddělené světy, ale jako součást evropského společenství. Hranice pro mě byly jen čáry, nikdy mě neomezovaly,“ přibližuje zpěvák.
Jeho otec kdysi hrával v německé punkové kapele a zároveň vlastnil rozsáhlou sbírku kazet, cédéček a vinylových desek. „Ani táta se žánrově nijak nevymezoval. Doma jsme poslouchali jak jazzové věci od Billa Frisella, Johna Scofielda a Mikea Sterna, tak Davida Bowieho, The Clash nebo zpěvačku Sade,“ vyjmenovává Jacques. Na hudební nástroje se nicméně začal učit díky matce. „Dneska jsem za to mámě vděčný, jako dítě jsem jí to ale dával docela sežrat. Ve čtyřech mě přihlásila na housle a kdykoli jsem protestoval, řekla mi, ať si vyberu něco jiného. Nechtěla, abych jen seděl na gauči, musel jsem být aktivní,“ vzpomíná.
Sebastian Jacques absolvoval Katedru alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Zahrál si v představení Hordubal v Národním divadle i v televizní trilogii Hořící keř nebo minisérii Božena.
Housle tak na dva roky vyměnil za klavír. „Učitelka si všimla, že mám cit pro rytmus, ale viděla, že s klasikou se dost trápím. Proto mi doporučila, abych zkusil bicí. Představa, že budu s paličkami bouchat do škopků, mi pochopitelně v deseti letech přišla hodně cool. Vydrželo mi to celkem dlouho, až do nástupu na vysokou. Dokonce jsem se hlásil na Ježkárnu na jazzové bicí, měl jsem jazzovou kapelu,“ popisuje Jacques svou cestu k hudbě. Ke skupině I Love You Honey Bunny se původně také přidal jako bubeník. Pak ho ale ostatní členové slyšeli zpívat a shodli se, že patří k mikrofonu.
Třicítka jako příležitost k životní změně
Na nové desce muzikanti čelí výzvám spojeným s blížící se třicítkou. Všichni si podle svých slov začali pokládat otázku, jestli skutečně žijí tak, jak si představovali, anebo je načase udělat razantní otočku. Jacques se například před časem odhodlal opustit hereckou dráhu. Absolvent katedry alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU přitom donedávna účinkoval v inscenaci Hordubal v Národním divadle a objevil se také v televizní trilogii Hořící keř nebo minisérii Božena. „V herectví jsem postupně ztratil motivaci, zjistil jsem, že se mu věnuji jenom z donucení. Proto nemělo smysl dál pokračovat,“ říká Jacques.
Nad rozhodnutím dlouho váhal. Na jevišti a před kamerou sice zažíval psychické propady, ale zároveň mu bylo líto roky herecké práce jen tak zahodit. „Přesto jsem k sobě nakonec musel být upřímný a přiznat si, že se jako herec cítím nešťastný. Netlačit se do toho jenom proto, že jsem divadlo vystudoval. Ve výsledku jsem svou náladu přenášel i na lidi kolem, uvědomil jsem si, že jim to kazím a že tenhle cyklus nikomu neprospívá. Jednoho dne jsem za všemi zašel a řekl jim, ať už se mi s žádnými rolemi neozývají. Dlouho pro mě totiž bylo těžké je odmítat, chtěl jsem ostatním pomoct, a tak jsem na nabídky kýval,“ vysvětluje Jacques.
Svou zkušenost reflektuje v singlu Kintsugi, jehož název odkazuje k japonské umělecké technice používané při opravě rozbitých nádob. Praskliny se při ní zacelují pomocí zlatého nebo stříbrného prachu, aby dřívější poškození nezůstávala skrytá, ale naopak byla co nejvíc vidět. „Zpívám tam o tom, že někdy musíš něco rozbít, abys to mohl zase poslepovat dohromady. Že vůbec nevadí, když se věci občas zničí, pokud se ti ze střepů podaří poskládat něco nového. Nemusíš je hned vyhodit, ale naopak je využít nějakým novým způsobem. Praskliny ti pak mohou sloužit k tomu, aby ses ohlédl do minulosti. Odrážejí, co bylo dřív, aniž bys na to musel zanevřít,“ uvažuje frontman.
Protipólem svižné Kintsugi je akustická balada Faults in My Design, která novou desku kapely I Love You Honey Bunny uzavírá. „Nevím, kde jsem udělal chybu. Jsem stejný jako dřív,“ opakuje Jacques v zadumané skladbě. „Přes veškerou snahu o změnu můžeš zjistit, že jsi to stále ty, což se dá vnímat jak negativně, tak pozitivně. Buď ti tvoje úsilí připadá marné, anebo máš radost, že jsi navzdory životním otřesům dokázal zůstat sám sebou. Jen jsi najednou obohacený o nové zkušenosti a nový přístup. Text může působit skoro jako mantra, která ti pořád běží v hlavě. Zároveň tam ale připomínám, že jdu pořád dál. Nic jiného nám ostatně nezbývá,“ dodává.
