Ve filmu o pornoherečce je všechno bez cenzury. Kromě emocí

„Proč si půjčuješ moje filmy?“ ptá se ve filmu Její tělo Andrea Absolonová (Natalia Germani), v té době už známější pod jménem Lea De Mae, svého otce, když na návštěvě rodičů najde videokazety se svými díly. „Aby si je nemohl půjčovat někdo jinej,“ odpovídá stroze Andrein otec.

Příběh Absolonové se k filmovému zpracování vyloženě nabízel. V devadesátých letech z ní mohla být světová šampionka ve skocích do vody. Když těsně před olympiádou v Atlantě v roce 1996 při tréninku utrpěla vážné zranění páteře, které slibnou sportovní kariéru zničilo, Absolonová přijala umělecké jméno Lea De Mae a až do své předčasné smrti v 27 letech točila porno filmy. Od sportu se přitom vlastně tak moc nevzdálila.

„Od malička jste mi říkali, že mám být nejlepší,“ připomíná Absolonová otci. A když se rozčiluje, že měl přece na mysli něco jiného, jen krčí rameny. „Tohle je taky takovej sport.“

První zprávy o tom, že vzniká filmové zpracování tragického příběhu slavné pornoherečky, se objevily v roce 2015. Už tehdy média využila příležitost zrekapitulovat osud z kategorie takzvaných háelpéček. Kombinace pohnutého života, nenaplněných ambic, nečekaných zvratů a brzké smrti, navíc zabalená do příběhu mladé, atraktivní ženy, byla příliš zajímavá, než aby si jí nešlo nevšimnout.

Z Jejího těla je ihned zřejmé, že režisérka Natálie Císařovská nechce dolovat senzaci, naopak příběh využívá, aby podala svědectví o manipulaci, a spojnice mezi sportem a pornem ukazuje jako mnohem silnější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Absolonová zná ve filmu jenom dril. Pro svou trenérku není víc než tělem, které musí být dostatečně ve formě, nesmí mít ani o kilo navíc, musí být pevné, dokonalé. Pokud nebude, hrozí mu drsný pád. Absolonová ale nemá největší strach z bolesti, nýbrž z odmítnutí. Aby mu předcházela, zvrací všechny přebytečné kalorie. Třeba i ty, které se jí do chřtánu snaží nacpat vlastní matka. Její oblíbené špagety.

Andree všichni říkají, co je pro ni nejlepší. Málokdo s ní mluví jinak než v oznamovacích větách, nebo rovnou v příkazech. Při natáčení porna jako by to ale vadilo méně. Možná je to tím, že se tu Absolonová může schovat za exotický pseudonym. Na rozdíl od tvrdé dřiny sportu přicházejí výsledky, ocenění i obdiv daleko rychleji. A jistá úleva musí být i v tom, že na setu se konečně nikdo netváří, že po Absolonové chce něco víc než jen její tělo.

I proto režie tak málo umožňuje vstoupit do hlavy své hrdinky. Divák celou dobu pozoruje její gesta, výrazy tváře. Pouze odhaduje, co se odehrává uvnitř, jako by ji pozoroval pod hladinou. A brzy zjišťuje, že za tajuplnou fazónou ženy, která odhaluje vše kromě vlastního nitra, se skrývá… příliš povrchní scénář.

Odosobněná, chirurgicky sterilní atmosféra, která prostupuje Jejím tělem, se díky němu pravidelně rozpadá. Jednou při otřepané výměně rodičů o zničených životech, které si kompenzují na dětech, jindy když se na scéně objeví velké zvíře pornoprůmyslu, ve skutečnosti chlapík, jehož charisma nestojí ani za mokré plavky. To by šlo bohužel říct o celém filmu. Pro všechnu svou sterilitu nedokáže vtáhnout, probudit diváka z letargie, ponořit ho do nepříjemných emocí nebo snad šokovat. Ani ve chvíli, kdy se na plátně praktikuje cunnilingus, nebo rovnou vaginální sex.

Poselství Jejího těla je dost důležité na to, aby utáhlo celý film. Jejímu tělu se ale nedaří přesvědčivě popsat člověka, jehož život radikálně změnil směr, ani navodit dusnou atmosféru setu při natáčení zpocených souloží nebo snad úzkostných obědů u rodinného stolu. Film jako by neprošel jen střižnou, ale také chlorovou dezinfekcí, která z něj odsála uvěřitelnost. Její tělo je pečlivě nacvičený seskok, který nekončí hlubokým ponorem, ale plácnutím do vody.

Celovečerní debut Císařovské je ale i přes jeho nedostatky potřeba brát jako příslib pro českou kinematografii. S jejím nástupem se domácí film rozšiřuje o další, ryze současná témata a snad i novou autorskou vizi.