Článek
„Klidně brečte. Děláte mému tátovi radost,“ říká americká dokumentaristka Kirsten Johnson v neobvyklém rozhovoru o smrti a o tom, že překonat ji mohou jen lidská spojení.
Když se Kirsten dozví, že jejímu tátovi diagnostikovali stařeckou demenci, chce se připravit na nejhorší. Pořád si dobře pamatuje, jak náhle a nečekaně přišla o svou matku. S tátou Dickem je potřeba být nachystaný. Ideálně na to nejhorší. A tak vznikl film Dick Johnson je mrtvý, v němž dokumentaristka se svým otcem nacvičuje všechny způsoby jeho možné smrti. Dá se ale připravit na ztrátu?
„Když přicházíme o někoho, na kom nám opravdu záleží, zahltí vás nečekané emoce. Cítíte věci, které jste vůbec neočekávali. Zármutek, který přichází zdánlivě odnikud,“ vysvětluje režisérka filmu Kirsten Johnson v rozhovoru natočeném před diváky na říjnovém dokumentárním festivalu v Jihlavě.
Johnson, která se ještě před režírováním vlastních snímků věnovala hlavně práci s kamerou, si při rozhovoru velmi pohotově všímá, co se kolem ní děje. „Zármutek se projevuje třeba tím, jak si teď mnete prsty,“ říká směrem k moderátorovi. Společný rozhovor ve svém průběhu zmutoval do podoby kolektivní terapie kombinované s originální filmařskou masterclass.
„Vidím, že se červenáte. Bára nechce, abych na ni zaměřovala pozornost,“ vysvětluje Kirsten Johnson, která si sedla do publika těsně vedle nervózně se uculující divačky. Kirsten na divácích ukazuje, jak pracují kameramani. Vybírají si, co zajímá objektiv, sledují i těžce skrývané reakce lidí před kamerou. Johnson navazuje kontakt s publikem, které se nejdříve ostýchá, ale nakonec ochotně sdílí svoje příběhy - o prstýncích, o studu, i o vlastní zkušeností se smrtí.
Poslechněte si rozhovor z jihlavského dokumentárního festivalu, při kterém se smazaly hranice mezi respondenty a diváky a který nejen moderátora dohnal k slzám.
Poznámka redakce: Rozhovor v audiu je veden v originálním anglickém znění.
