Válka v Iráku změnila svět. Jaké má svědomí muž, který jí mohl zabránit?

V bytě kdesi ve švédském Stockholmu se povaluje spousta poloprázdných krabic. „To je pro úklid před smrtí,“ vysvětluje do kamery starý muž a připomíná místní tradici zvanou döständing: než umřeš, měl bys dbát na to, aby po tobě nezbylo moc harampádí.

Tím mužem je pětadevadesátiletý Hans Blix a bez ohledu na to, jak naloží s přichystanými krabicemi, po něm zůstane stopa otištěná do novodobých dějin celého lidstva. Dokument Blix Not Bombs je připomínkou, že ve vlastním svědomí si jednou všichni budeme muset uklidit.

Autorka filmu, česko-švédská režisérka Greta Stocklassa, je typická mileniálka. Jak sama říká, patří ke generaci Pokémonů a Harryho Pottera, jejíž bezstarostné dětství v západní Evropě začínalo otevřením hranic i „koncem dějin“, spojeným s optimismem vítězného Západu. „Pokud je 20. století příběhem boje za svobodu, co bude příběhem 21. století?“ ptal se americký prezident Bill Clinton pár minut před začátkem roku 2000 slavících Američanů u Lincolnova památníku. Byla to řečnická otázka, která implikovala, že nás čekají radostné zítřky.

Jen o rok později bylo jasné, že příběh nového století vůbec nezačíná dobře. Teroristické útoky 11. září 2001 odstartovaly odvetnou kampaň USA, která vedla hned ke dvěma válkám – v Afghánistánu a v Iráku. Právě tady přichází na řadu Hans Blix. Komisař OSN, který měl vyšetřit, jestli se v Iráku nacházejí zbraně hromadného ničení - jak tvrdila administrativa Spojených států.

Pokud by je Blix našel, invaze amerických vojsk by nepochybně získala značnou mezinárodní podporu. Kdyby by přítomnost zbraní rezolutně vyloučil, odpor vůči válce by byl nejspíš tak silný, že by k ní nemohlo dojít. Už tehdy ostatně proti invazi v Iráku protestovali přední světoví politici – od německého vicekancléře Joschky Fischera až po tehdejšího ruského velvyslance u OSN Sergeje Lavrova (sic!).

Blix ale přítomnost zbraní ani nepotvrdil, ani nevyloučil. Načež začala válka, která svrhla diktátorský režim Saddáma Husajna, ale v důsledku také prohloubila destabilizaci regionu a zasadila semínko Islámského státu.

„Víme, co se děje, a víme, co je potřeba udělat. Jen vy víte, jestli jsme to udělali.“ Tento nápis stojí na pamětní desce, kterou Islanďané v roce 2019 vystavěli ledovci jménem Ok, který vlivem klimatických změn taje.

Autorem eulogie za ledovec je Andri Snær Magnasson, spisovatel, který cestuje po světě (nedávno se zastavil i na dokumentárním festivalu v Jihlavě) a snaží se lidi naučit překonat limity vlastní představivosti, kvůli které nedokážeme (a nechceme) dohlédnout do roku 2100. Magnasson se domnívá, že v té době budeme nejspíš všichni vnímáni jako zloduši, kteří přihlíželi katastrofě, bez zaváhání svým dětem předali svět v dezolátním stavu. Lidé jako Magnasson, kteří se na problém snažili upozornit, budou maximálně vnímáni jako „hodní otrokáři“. Ti maličko uvědomělejší, kteří stejně neudělali dost.

Film Blix Not Bombs ukazuje, jak taková konfrontace s vlastní minulostí může vypadat. „Nemáte výčitky svědomí?“ ptá se režisérka Greta Stocklassa stárnoucího Blixe. Jejich vzájemná výměna názorů je nejsilnější pasáží celého filmu.

Stocklassa je příliš chytrá a citlivá, než aby stárnoucího muže odsuzovala. Je si vědoma toho, že břemeno, které na sobě bývalý švédský diplomat a politik nesl, bylo neobvykle těžké. Musel čelit tlaku médií, veřejnosti i nejvyšších politických vůdců. Stocklassa k Blixovi přistupuje s respektem a empatií, což je jí stejnou měrou opláceno, i když i tady je přítomné neporozumění, jak už to mezi generacemi bývá.

Nejdůležitější je pozorovat Blixe samotného. Studovat způsob, jakým si obhajuje vlastní rozhodnutí. Před námi, nevinnými diváky, se totiž poodhaluje, jak budeme sami řešit účty, které nám budoucnost vystaví – a nikdo se tomu nevyhne.

Až budeme uklízet vlastní životní harampádí, budeme si moci říct: udělali jsme všechno, co bylo v našich silách?