Příběh Václava Neckáře je jako z filmu, říká autor Půlnoční

Proslavil se v šedesátých letech hitem Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. Byl jednou ze tří vyvolených hvězd uskupení Golden Kids. Slavil úspěchy také jako herec: ať už v Ostře sledovaných vlacích, nebo v Šíleně smutné princezně. A pak, s koncem komunistického režimu, upadl Václav Neckář v zapomnění.

„On ještě žije?“ říkali si tvůrci filmu Alois Nebel, když přemýšleli, že by Neckáře nechali nazpívat jejich ústřední song Půlnoční. Z poklidné skladby se stala trochu nepravděpodobná vánoční hymna. A Neckář vystoupil ze zapomnění.

„Je to velice křehká osobnost, kytička, o kterou se musí pečovat, ale která má něco v sobě, co nejsem schopen definovat,“ říká v rozhovoru o Neckářovi hudebník, textař a výtvarník Jaromír 99. Řeč je o ambivalentní historii zpěváka, o oblíbenosti společného hitu Neckáře a Jaromíra 99 i o jejich čerstvé novince jménem Snílek.

Připomenete, jak jste se vlastně s Václavem Neckářem dali dohromady?

Bylo to za časů, kdy jsme dělali Aloise Nebela jako film. Vymýšlel se k tomu soundtrack a písničky, které by měly hrát z rádia, z televize a podobně. Já nebo Dušan Neuwerth jsme přinesli asi tři písně. Jedna z nich byla stěžejní, měla být o Vánocích a jmenovat se Půlnoční. Uvažovali jsme tehdy nad Karlem Gottem, Petrem Spáleným a takovými jmény. Pak jsem si vzpomněl, že už v komiksu jsme vymysleli, že Květa má ráda Václava Neckáře. „Tak to dejme zazpívat Neckářovi,“ padlo na poradě. Někdo se zeptal: „On ještě žije?“ Bylo to v době, kdy byl nemocný. Myslím, že jsme vyslali Jana Muchowa, aby to domluvil.

Jaké bylo to první setkání?

Setkali jsme se ve studiu, kde už byli Honza Muchow s Dušanem Neuwerthem, já přišel až poslední. Václav byl spokojený, rozněžnělý. Říkal: „To je tak hezká písnička.“ A já povídám: „Vidíš, a já mám ještě tak pět šest v šuplíku. Můžeme to zkusit někdy natočit.“

Ty písně jsem tenkrát připravoval pro představení do Dejvického divadla, psali jsme pro ně s Jaroslavem Rudišem příběh o Eskymo Welzlovi, který se pak nerealizoval. Celou tu dobu jsem si představoval, že ty písně, které jsou takové folkové, country, zpívá už starší člověk. Když se ten náš příběh odehrával, mělo mu být řekněme 56 let. Připravoval jsem ty písně pro staršího chlapíka, dneska už bych je samozřejmě mohl zpívat sám, ale tenkrát jsem někoho hledal.

Půlnoční ale Václava vynesla tak nahoru, že vlastně neměl čas to nahrávat, protože neustále někde hráli. Čekali jsme na příležitost, nahráli deset songů, postavili k tomu kapelu, jezdili i s Umakartem a Druhou trávou asi pět šest koncertů po českých divadlech. Pak jsme to nějak ukončili a já na to dál nemyslel. Dneska už třeba nemám v šuplíku dalších deset songů pro Václava. Ale celou tu dobu si říkám, že to byla skvělá spolupráce. Že se objevilo něco, čemu říkám „nové indie pro seniory“. Vždycky jsem trochu myslel na Johnnyho Cashe, když spolupracoval na své slavné desce s Rickem Rubinem.

Strašně se mi líbilo, jak Rubin připravil půdu pro staršího muže, bylo to důstojné a strašně silné. Hlas takového staršího chlápka je ještě jinde. Taky jsem byl překvapený z projevu Václava Neckáře.

Já měl vždycky rád spíš interprety, kteří si píšou věci sami na tělo. Za jejich věcmi je cítit osobní příběh. Ale u Václava jsem poznal, že dobrý interpret je silný i bez vlastních textů. Překvapilo mě, kam dokázal písně posunout svým hlasem. Učil jsem se s tímhle zacházet, většinou jsem do té doby psal písničky pro sebe nebo pro své blízké a jejich projekty.

Jak se díváte na kariéru Václava Neckáře? Co pro vás reprezentuje? Prochází 20. i 21. stoletím, nechává za sebou spoustu skvělých věcí, ale i pár šmouh.

Myslím, že jeho ambivalentnost byla i důvodem, proč jsme ho vybrali do filmu. Ten příběh se odehrává na rozhraní, kdy se lámou ledy. Končí socialismus a začíná kapitalismus. Alois Nebel v tom lítá, neví, jak se k tomu postavit.

Doba lidi formuje a křiví, různě staví, je těžké prostě někoho soudit. Vůbec bych se do toho nechtěl pouštět. Samozřejmě jsou tu ta skvělá šedesátá léta, kdy byla naše pop music možná nejsilnější v celé historii. Pak jsou tu hudebně otřesná sedmdesátá a osmdesátá, ke kterým se každý stavěl trochu jinak.

Václav si držel laťku s Bacily, přežívali v jakési své bublině. Ale viděl jsem samozřejmě ty Ein Kessel Buntes a podobné pořady, které tenkrát běžely v televizi. Byl jsem tehdy kluk, ale přišlo mi to směšné. Já jsem od 13 let milovník alternativní hudby, měl jsem nahrávky od staršího bráchy, ale také jsme byli napojení na polská rádia, která hrála trošku jinak. Pop jsem tudíž moc nesledoval, ale přišlo mi někdy líto těch lidí. Celá česká scéna byla strašná, ta slovenská to trochu zachraňovala.

Když se s Václavem bavím o devadesátkách, mám pocit, že si interpreti jeho typu v té době přišli takoví odstrčení. A když přišla Půlnoční, najednou se zase začalo něco dít. Jelo to na YouTube a v rádiích. Měli jsme koncert s Umakartem a Václav tam hostoval, pak jsme seděli u kafe a on říkal: „Člověče, to vypadá na comeback.“ „No, to asi jo,“ povídám mu já. Napadlo mě, že Václav zažívá takový velký, až skoro filmový oblouk. Co všechno ten člověk zažil, mezitím ještě nemoc. S Dušanem Neuwerthem od té doby při Václavovi stojíme.

Samozřejmě jsme se občas na sebe museli s Dušanem podívat – kam ty cesty Václava vedou i v téhle době, kdy ta tržní doba nutí lidi vystupovat v různě bizarních věcech.

Problém je, jak je dnešní svět hudby pokřivený. Mám na mysli playlisty v rádiích. Nic zvláštního se nezměnilo od těch sedmdesátých let. Jede se pořád ten stejný model. Asi to tak lidé chtějí.

V jakém ohledu se to nemění?

Od té doby, co existují soukromá rádia, jim jde o to, aby lidé nepřeladili. Zpěvák by měl nejlépe zpívat o ničem. Neřešit zásadní témata. Měl by mít hezký, přirozený hlas, na který jsme zvyklí. To je taková normalizace, která trvá už od těch sedmdesátých let. Pop skončil v normalizačním teplíčku zaprděnosti. Kapely a interpreti zpívají o věcech, které nikoho nerozčílí, člověk si u toho může uvařit kafe a nevypne to, protože tam nikdo nezpívá nic zásadního.

O čem je tedy váš nový song s Václavem Neckářem Snílek?

Já texty nerad analyzuju, spíš nějak vzniknou pod rukama a už pak nejsem moc schopen s nimi hýbat. U Snílka jsem poznal, že je na mě až moc romantický a dojemný. A o čem to je?

Trochu o bilancování, trochu o nepochopení. Chtěl jsem, aby ten text říkal: Copak vy víte, co jsem já zač?

V návaznosti na to, co říkáte, je to samozřejmě směšná otázka, ale jak byste Neckáře popsal někomu, kdo o něm v životě neslyšel? Pokud by vůbec někdo takový existoval?

Já bych o něm řekl, že je to velice křehká osobnost, křehká kytička, o kterou se musí pečovat, ale která má něco v sobě, co nejsem schopen definovat. Nejvíc mě zaráží, jak z té jeho osobní křehkosti pak vychází ten zpěv. V jeho interpretaci je jakási vnitřní radost, pořád tam je, i když prošel nemocemi a je stár. Je tam radost ze zpívání, z toho, že může být na pódiu.

Nemá žádný velký hlas, nemá velký rozsah ani sílu, ale furt je tam něco silného, co nedokážu pojmenovat. Když o tu kytičku pečujete, vyroste v krásnou květinu každé jaro. Pořád stojí za to s ním spolupracovat a pokoušet se o něco. V tomhle je on otevřený. To není běžné, že člověk starší generace zkouší nové věci. Václav je otevřený pořád. Má energii a je rád, že prostě může pracovat, jít na pódium.

Proč myslíte, že Půlnoční tak rezonovala? A jak myslíte, že lidé budou reagovat na nový song?

O úspěšných skladbách se nedá přemýšlet z kanceláře nebo ve studiu nebo snad tehdy, když člověk tu píseň píše. Nevymyslíte to. Myslím ale, že ta píseň byla zmrtvýchvstání Václava Neckáře. Jak jsme si říkali tehdy na poradě: A on ještě žije? Tak najednou Václav povstal. Druhá věc je, jak to zazpíval. Nejdůležitější je ten jeho příběh. Ten to poslal dál. Kdybychom ji hráli jen s Umakartem, tak by se s písní nic nestalo. Byl by to song, který bychom hráli o Vánocích. Pomohl samozřejmě i vizuál, který vznikl na základě Aloise Nebela. Pak už se děly nějaké věci mezi nebem a zemí, kterým nerozumím.

Také jsem moc rád, že se ukázalo, že nejsme tak ateistická země, ta píseň je přece jen trochu o Bohu. Těší mě, že s tou písní přišlo takové smíření generací. Poslouchají to děti i staří. Chodí nám často žádosti, abychom to poslali sborům, do školek, kostelů. Přijde mi skvělé, že Půlnoční dělá takovou službu.

O Snílkovi nejsem schopen moc říct. Nesleduju čísla. Nerad se na to dívám. Ale ze Supraphonu mám dobré zprávy.

Co byste Václavu Neckářovi popřál k narozeninám?

Aby stál na tom pódiu co nejdéle, protože evidentně ho pódium baví nejvíc a drží ho při životě. Ať je hudba pro něj dál živá voda. Ať je pořád takový pozitivní člověk, jakým vždycky byl. Ať zůstane snílkem.