V sedmnácti letech je klavírista Jan Schulmeister českou elitou

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jan Schulmeister zdědil hudební nadání po předcích, mezi nimiž najdeme i Františka Černého, blízkého přítele Antonína Dvořáka. Tatínek je houslistou ve Wihanově kvartetu, maminka Martina Schulmeisterová vyučuje hru na klavír na konzervatoři. V sedmnácti letech patří na poli klasické hudby k absolutní české elitě a jeho jméno už se učí vyslovovat i v zahraničí.

Tatínek hraje na housle, maminka na klavír. Proč jste si vybral klavír a ne housle?

Je pravda že když jsem byl úplně malý, tak tři čtyři roky mi byly, tak chvíli nějaké rozhodování probíhalo, protože, jak říkáte, doma zněly oba nástroje. Ale nakonec rozhodlo, že klavír byl vždy hned po ruce. Doopravdy, nebyl ve skříni, nebyl ani zavřený ve futrálu. Což housle byly, přece jen, je to křehký nástroj. Ale ke klavíru stačilo přijít a hned jsem si mohl zkoušet nějaké melodie. Takže to rozhodnutí vznikalo asi nějak takto. A dnes už vím, že bylo správné, protože klavír je nejúžasnější nástroj ze všech.

A je vždy po ruce, jak říkáte, perfektní, nebo alespoň dobrý klavír?

Je pravda, že ne vždy, když někam přijedete, je klavír, na který máte hrát, v úplně perfektním stavu. Ale já bych řekl, že i to je jedna z věcí, na kterou si klavírní interpret musí zvyknout. Musím se s tím naučit pracovat, abych zkrátka za daných okolností zahrál co nejlépe.

Ještě nikdy se mi nestalo, abych na nástroj odmítl hrát, protože je tak příšerný, že prostě není možné provést přijatelný výkon. Když to však situace vyžaduje, dá se třeba upravit repertoár a nehrát na špatný klavír technicky velmi náročné skladby, aby jejich vyznění nebylo špatné.

Jak dlouho denně cvičíte? Ještě pořád platí „čím více, tím lépe“?

V současnosti se snažím cvičit pět hodin denně. Určitý čas pak ještě věnuji poslechu hudby a pochopitelně musím zvládat také školu.

Ona je i při cvičení důležitá kvalita, dokonce bych řekl, že je kvalita důležitější než kvantita. Člověk musí být stoprocentně koncentrovaný, jinak nemá cvičení smysl. Kvantita pomáhá zafixovat správné postupy, takže i to má význam, ale cvičit deset hodin špatně, nekoncentrovaný, nedává smysl. Necvičím tedy ani pět hodin v kuse, těch pět hodin rozkládám do celého dne.

Vnímáte už také fyzickou náročnost hraní, vyplývající třeba už jen z toho častého a někdy třeba i dlouhého sezení u klavíru?

Samozřejmě. Cvičím kompenzační cvičení, hlavně na záda, pomáhá i lehké sportování.

Odmala se účastníte řady soutěží a sám jste řekl, že jsou pro vás soutěže velice důležité. Já jsem ze soutěžení, když se ten výraz používá v souvislosti s hudbou, v rozpacích.

Asi tuším, kam míříte. Hudba není měřitelná. A když řekneme soutěž, evokuje to počítání chyb nebo možná měření času. Já tedy důležitost těch soutěží vidím v tom, že nás učí koncentrovat se právě v daný okamžik, podat v konkrétním čase na daném místě co nejlepší výkon. Přesně to je v životě koncertního klavíristy velice důležitá schopnost. A je pravda, že ten výsledek, to umístění v soutěži, z tohoto pohledu vlastně není zase tolik důležité.

Na druhou stranu nelze soutěžím upřít obrovskou zásluhu na propagaci mladých umělců, v tom mají naprosto nezastupitelnou roli. Vynikajících hudebníků je na světě hodně, ale o většině z nich širší publikum bohužel neví. Takže účast na soutěžích je způsobem naší prezentace a samozřejmě úspěch na soutěžích, jako jsou Concertino Praga nebo The Cliburn v Dallasu, je tím nejlepším způsobem, jak dát o sobě vědět.

Když se tedy soutěží, co se vlastně porovnává? Počítají se chyby? Dělají vlastně špičkoví interpreti jako vy na koncertech chyby?

Chyby se stávají i na té úplně nejvyšší úrovni, a pokud jich není příliš mnoho, nemusí to vadit. Záleží ale na konkrétní soutěži a pravdou je, že na špičkových světových soutěžích se ve smyslu techniky hraní tak nějak automaticky předpokládá nejvyšší kvalita. A hodnotí se zejména úroveň přednesu, posuzuje se, co z umělce na publikum vyzařuje.

Nebál bych se to přirovnat třeba ke krasobruslení. Když upadnete, první už prostě nebudete. Ale někdy může drobnou technickou chybu přebít skvělý přednes a celkový umělecký dojem.

Stává se na soutěžích, že jsou na to, kdo má zvítězit, různé názory?

Stává. Někdy mohou mít posluchači trochu jiný názor než porota, proto se často uděluje cena publika. Ale názory se mohou různit i mezi jednotlivými členy poroty. Většinou funguje bodový systém, kdy každý porotce uděluje 0–25 bodů, ze kterých se vytvoří průměr. Ten potom určuje pořadí soutěžících.

Už jste mluvil o schopnosti maximálně se koncentrovat v daný okamžik. Nesouvisí s tím také nervozita?

V mém případě absolutně ne. Hraji vždycky v první řadě pro radost a to u mě přebije vše ostatní. Zní to asi zvláštně, ale nevnímám zase takový rozdíl mezi hraním doma a hraním na koncertě, protože když cvičím, chci se tím na hraní před publikem maximálně připravit. Takže se koncentruji úplně stejně a chci podat stejný výkon. Vlastně je to opravdu velice podobné, protože když hraji, dávám do toho všechno, jinak to ani nemá smysl. Doma i před publikem. A pocitem, který je pro mě při hraní dominantní, je radost.

Jiný repertoár jste hrál, když vám bylo třeba dvanáct, jiný hrajete teď a jiný možná budete hrát za deset let. V čem se ty skladby nejvíce liší? Jde o složitost technického provedení, nebo jiné věci?

Jednak je tam ta technická obtížnost, ale samozřejmě i co se týče pochopení nálady a potřeby určitého stylu přednesu se ten repertoár a nároky na jeho opravdu kvalitní zvládnutí mohou docela významně lišit. Třeba Mozart, Haydn a obecně klasicismus je hravý a z tohoto pohledu je tedy spíš lehčím repertoárem, vhodným už i pro děti. Což ale v žádném případě neznamená, že by klasicismus nebyl dobrý pro dospělé hudebníky.

K úplnému a správnému pochopení některých skladeb je asi potřeba nějakých životních zkušeností, takže asi od desetiletého dítěte nemůžete očekávat správné pochopení pocitů vyplývajících ze smutných, třeba i tragických skutečností. Třeba v Chopinových baladách tohle nepochybně je, zatímco například některé skladby Ference Liszta až tak hluboce emocionální nejsou a lze je kvalitně přednést i v mladém věku.

Myslím si, že i v tom je hudba ohromně zajímavá, v té možnosti rozdílného pojetí. I když se budeme bavit o stejné skladbě, nechci se ji naučit, abych ji hrál vždy stejně. Jedna věc je jistě technické provedení, které je třeba perfektně zvládnout, ale v té skladbě je daleko víc. Je tam nějaké autorovo sdělení, jsou tam emoce a člověk k těmto věcem určitě nepřistupuje pokaždé stejně. Každá skladba se dá v rozdílných podmínkách, což může být třeba i věk, chápat trochu jiným způsobem, a to je dobře.

Posloucháte i jinou hudbu než klasickou, tedy takovou, kterou hrajete?

Svého času jsem se pokoušel přijít na chuť třeba jazzu, a dokonce i něčemu z tak říkajíc populární hudby, ale nějak se to nepovedlo. Zkrátka jsem k tomu nepřilnul ani zdaleka tak, jako ke klasice, takže už jsem těch pokusů zanechal.

Ptám se proto, že hudba jsou v první řadě emoce. A třeba ve mně každý hudební styl vzbuzuje jiné emoce, a právě proto se neomezuju pouze na jeden hudební žánr. Vám klasická hudba poskytuje úplně kompletní nabídku všech typů emocí?

V klasice je úplně všechno!

I agrese?

Zkuste si poslechnout některé momenty v dílech například Šostakoviče nebo Prokofjeva. Anebo Janáčkův Smyčcový kvartet Kreutzerova sonáta inspirovaný Tolstého příběhem muže, který zavraždil svoji manželku, protože se domníval, že ho podvádí s mladým houslistou. Mylně. A ten šílený příběh vypráví spolucestujícímu ve vlaku. To je drama, tragický příběh, a Janáček to do té skladby všechno dostal. A co třeba ruští skladatelé a jejich tvorba ovlivněná hrůzami druhé světové války? To je hudba s obrovským emocionálním nábojem, surovostí svého vyjádření je to, nebál bych se říct, opravdu tvrdá muzika. A naproti tomu zase leží třeba Smetanova Má vlast, emocionálně úplně jinak zabarvená.

Je pravdou, že zejména lidem, kteří se v klasické hudbě a historii náležící té které tvorbě tolik neorientují, k jejímu pochopení často pomůže znalost souvislostí a třeba okolností, za kterých skladba vznikala. V žánru, kde zní společně s hudbou i zpěv, je to v tomto ohledu vlastně o dost jednodušší, protože ten příběh dostáváte ještě i prostřednictvím slova, textu písně. Občas je tedy dobré, chcete-li mít zážitek z poslechu klasické hudby kompletní a silný, něco si o prezentovaných skladbách přečíst.

Studujete na konzervatoři ve třídě své maminky. Jaké to je?

Jakkoliv to zní zvláštně, pro mě to je naprosto přirozené, maminka se mnou hraje od dětství. Na ZUŠ v Kroměříži mě ale vedla paní učitelka Eva Zonová. Samozřejmě jsem na konzervatoři v kontaktu i s dalšími pedagogy, ale co se týče hraní na klavír, nejdůležitější je pro mě pořád moje maminka.

Že hraje pro nadaného žáka střední školy významnou roli kantor, je pochopitelné. Ovlivňují váš hudební svět nějakým způsobem i spolužáci?

To úplně ne. Musím se přiznat, že ve škole netrávím zdaleka tolik času jako mí spolužáci, protože mám něco jako individuální plán. Samozřejmě si plním všechny povinnosti, stejně jako ostatní, ale protože hodně vystupuju, mám trochu jiný režim.

O tom, kam se vaše kroky budou ubírat po absolvování konzervatoře, už asi máte jasnou představu, je to tak?

Po maturitě budu dělat talentové zkoušky na Janáčkovu akademii múzických umění do Brna, tam bych rád studoval v klavírní třídě paní profesorky Aleny Vlasákové. Současně také dojíždím na Hochschule für Musik do Hannoveru k profesorce Ewě Kupiec, kam bych rád zamířil po magisterském studiu. Uvažuji také o dalším studiu na Curtis Institute of Music ve Filadelfii v USA. V tom našem hudebním světě je to často tak, že si školu vybíráme kvůli konkrétnímu pedagogovi.

Rád bych se v následujících letech už plně soustředil jenom na hraní. Přece jen, chci se živit jako koncertní pianista, v tom mám jasno. A chci tomu všechno podřídit.