V krytu měli vyprodáno. Ukrajinská kultura funguje i pod palbou

Válka, kterou Rusko před rokem na Ukrajině rozpoutalo, se výrazně promítla do ukrajinské kultury. Ukrajinci od jejího začátku přišli o celou řadu kulturních památek, uměleckých děl i samotných umělců. Na druhou stranu se ovšem kultura výrazně aktivizovala a díla tamních umělců začala plnit světové galerie i pódia.

O tom, jak rok válečného konfliktu proměnil kulturu napadené země, jsme mluvili s ukrajinským slavistou a kulturologem Radomyrem Mokrykem. V rozhovoru pro Seznam Zprávy popsal, v jakých podmínkách nyní ukrajinská kultura přežívá, v čem mohou ukrajinští umělci nelehké situace využít i to, jak ukrajinská popkultura ze dne na den odvrhla ruštinu.

„Živelná vlna ukrajinizace se promítá i do těch oborů, kde tradičně vládla ruskojazyčná kultura. Pokud se podíváte třeba na žebříček Spotify za rok 2021, uvidíte tam spousty ukrajinských, avšak ruskojazyčných skladeb. Když se podíváte na ten samý žebříček za rok 2022, neuvidíte tam ani jednu ruskojazyčnou píseň,“ tvrdí Mokryk.

Do jaké míry je útok na Ukrajinu útokem na ukrajinskou kulturu?

Z hlediska kultury v širokém slova smyslu můžeme říct, že tato válka je do značné míry právě o kultuře. Pokud se podíváte na projevy ruského prezidenta a na ruskou propagandu v průběhu posledního roku, neustále slyšíte slova o popírání ukrajinské identity, popírání existence ukrajinského jazyka, což je v podstatě popírání ukrajinské kultury jako takové.

Spojuje se to i s praktickými kroky. Na okupovaných územích se ve velkém odstraňují ukrajinské učebnice dějepisu, přijíždí učitelé z Ruska, kteří vyučují ruštinu a ruské dějiny, obnovují se komunistické pomníky, které Ukrajina v průběhu posledních let odstranila.

Všechny tyto praktiky nejsou nijak nové. Rusko dnes v podstatě využívá klišé už z devatenáctého a dvacátého století o méněcennosti Ukrajinců a snaží se vnutit Ukrajině vizi bratrského a jednotného národa. Cílem této války je do značné míry likvidace Ukrajiny jako kulturního celku.

Jak rok válečného konfliktu proměnil ukrajinskou kulturu? V čem konkrétně pozorujete ty největší změny?

Tady je asi nutné mluvit o dvou rovinách.

Tedy zaprvé, válka s sebou přinesla obrovské škody. Pokud se podíváme třeba na oficiální statistiky, uvidíme, že bylo téměř kompletně zničeno 22 muzeí, 9 divadel a filharmonií, poškozeno 155 knihoven, o univerzitách ani nemluvím. Jde o obrovský útok na kulturní infrastrukturu.

Je tady také spousta případů vražd umělců. Jedním z nejznámějších je případ dirigenta Jurije Kerpatenka, který byl zavražděn v Chersonu ruskými okupanty. Na frontě zahynula řada lidí z různých oborů kultury: filmaři Viktor Onysko a Oleh Bobalo-Jaremčuk, spisovatel Volodymyr Vakulenko a desítky dalších. Řada lidí z kulturních oborů je dneska stále na frontě, což se také promítá do kulturního dění.

Druhá věc je samozřejmě, že se proměňuje kultura jako taková. V tom smyslu, že v první řadě nepochybně reflektuje události války, reflektuje rusko-ukrajinské vztahy, a právě to, co dnes na Ukrajině prožíváme. Lidé, kteří tvoří kulturu, jsou nyní snad ještě aktivnější než dříve a snaží se fungovat navzdory těmto skutečně velice komplikovaným událostem.

V jakých podmínkách nyní ukrajinská kultura přežívá?

Ta situace je samozřejmě velice komplikovaná. Některá města jsou pod neustálým útokem. Za takových podmínek je skutečně velice složité pořádat kulturní akce.

Před několika týdny jsem byl v Charkově. V tomto městě se kompletně vypíná světlo, protože je velice blízko fronty. Jednomu divadlu se tam i navzdory tomu podařilo se zbytky herců, kteří zůstali a ještě nejsou na frontě, uspořádat premiéru. Konala se samozřejmě v podzemí. Bylo to velice zajímavé v tom smyslu, že i to maličké podzemí mělo vyprodáno, bylo tam narváno. To značí, že zájem o kulturu trvá.

Na druhou stranu raketové útoky probíhají na celém území Ukrajiny, a to i na západě a v Kyjevě samozřejmě. Což znamená, že uspořádat nějakou akci a mít jistotu, že skutečně proběhne, není možné. Je tady řada logistických problémů, protože spousta objektů kulturní infrastruktury byla zničena.

Já jsem ale nabyl dojmu, že ukrajinská kultura funguje a lidé o ni mají zájem. Takové divadlo nebo kino, to je také možnost, jak aspoň na hodinu nebo dvě vypadnout ze světa, kde se vraždí a kde umírají každý den lidé. Kultura má terapeutický účinek a je pro Ukrajinu skutečně důležitá.

Pomáhají v době války v jejím šíření i sociální sítě, kde mohou autoři poměrně jednoduše sdílet svá díla s širokým publikem?

Nepochybně. Sociální sítě obecně hrají již delší dobu velice důležitou roli, a to nejen na Ukrajině.

Týká se to asi především hudby, protože z hlediska přípravy a logistiky je to nejjednodušší. V krytu se vytvoří nějaké studio, nahraje se písnička a pak to letí do světa. Vznikly tady spousty velice zajímavých kolaborací. Tou nejznámější v tomto smyslu je nepochybně píseň od kapely Pink Floyd, která nahrála coververzi staré ukrajinské písně Červená Kalina, která pochází ještě z dob první světové války.

Tyto věci fungují a sociální sítě nepochybně napomáhají popularizaci hudby i vizuálních děl. Je to v podstatě za současných podmínek na Ukrajině asi hlavní nástroj šíření kultury.

O anexi Krymu se zpětně mluví jako o události, která vedla ke vzedmutí ukrajinského národa a jakémusi kulturnímu sebeuvědomění, a tedy i posílení kulturního vývoje na Ukrajině. Dá se to samé říci i o plnohodnotné invazi, při které denně umírají lidé a zanikají kulturní památky?

Tady můžeme opět mluvit o dvou rovinách. Za prvé, poničená kulturní infrastruktura, o které jsme mluvili, se promítla i do kulturního dění. Například v takové banální věci, jako že v Charkovské oblasti zasáhli tiskárnu knih a v důsledku toho na Ukrajině minulý rok vyšlo mnohem méně knih než obvykle.

Také divadla fungují velice komplikovaně. V Charkově se za celý rok konalo jen pár premiér, které navíc musely probíhat v podzemí. Válka jednoduše komplikuje běžný průběh kulturního dění.

Na druhou stranu, když mluvíme trošku více symbolicky, ukrajinská kultura se velice aktivizovala. V tom smyslu, že se snaží reflektovat to, co se děje. Uvnitř samotné země vzniklo obrovské množství témat, ať už jde o uprchlíky, útoky s obrovským množstvím obětí, témata související přímo s válečnou frontou, tedy tím, jak vypadá samotná válka.

Všechno se tady, dá se říct, bouřlivě vyvíjí. Kromě toho existuje snaha posunout a popularizovat ukrajinskou kulturu na Západě. Zájem o ukrajinské dějiny a ukrajinskou kulturu je teď obrovský. V zahraničí se pořádá celá řada výstav či dalších akcí.

Může tedy probíhající konflikt Ukrajinu posunout kulturně blíže směrem k Západu, posílit její vztahy se západními kulturami?

To je skutečně zajímavá otázka, protože já si myslím, že tady se především mění vnímání Západu samotného. Řada západních intelektuálů během dekád, nebo dokonce možná po staletí byla přesvědčená o tom, že Ukrajina je něco jako součást Ruska, v tom smyslu, že naše kultury jsou úzce propojeny. Ukrajinu nevnímali jako něco, co je zajímavého samo o sobě.

Ukrajinská kultura ale ve skutečnosti, pokud se podíváme aspoň na dvacáté století, měla se Západem velice výrazné vazby. Ať už mluvíme o modernismu dvacátých let, o generaci poválečných šedesátníků, či o ukrajinské avantgardě z osmdesátých let. Vlivy Západu a Evropy byly mnohem výraznější než vlivy Ruska.

Probíhající válka Ukrajincům umožňuje vyprávět svůj příběh samostatně. Nyní se méně naslouchá tomu, co říká Rusko, a tomu, jak vždy interpretovalo ukrajinskou kulturu. Ukrajinci teď pracují na tom, aby na Západě konečně vyslyšeli to, co se na Ukrajině říká už několik posledních desetiletí.

Nemyslím si tedy, že Ukrajina se stává součástí západní kultury, Ukrajina byla součástí této kultury. Západ to jen většinově nechápal, nezajímal se o to.

Jak moc ukrajinskou kulturu proměnilo odmítání ruských symbolů a ruského jazyka?

Jak už jsem říkal, ukrajinská kultura má sama o sobě svébytnou identitu a nikdy nebyla závislá na ruských symbolech a ruské kultuře.

Na druhou stranu do jisté míry zvlášť stojí jazyková otázka. Je pravda, že zejména v devadesátých letech po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny byla popkultura výrazně ovlivněna Ruskem. Byla významně financována ze strany Moskvy a v podstatě byla, pokud ne ruská, tak ruskojazyčná.

V tomto smyslu můžeme pozorovat skutečně obrovský posun, protože spousta umělců a hudebníků přechází z ruštiny na ukrajinštinu. Je to celkem zřejmá a logická snaha vymezit se vůči nepříteli. Živelná vlna ukrajinizace se na Ukrajině promítá i do těch oborů, kde tradičně vládla ruskojazyčná kultura.

Pokud se podíváte třeba na žebříček Spotify za rok 2021, uvidíte tam spousty ukrajinských, avšak ruskojazyčných skladeb. Když se podíváte na ten samý žebříček za rok 2022, neuvidíte tam ani jednu ruskojazyčnou píseň.

Velice populární je teď například nová skladba skupiny Antytila s názvem Pevnost Bachmut. Za tři dny nasbírala skoro dva miliony zhlédnutí, což je pro Ukrajinu úctyhodný výkon. Důležité také je, že tito kluci šli hned v únoru do územní obrany Ozbrojených sil Ukrajiny, takže to není jen nějaký „vojenský kýč“, oni opravdu bojovali na složitých úsecích fronty.

Právě k tomuto tématu mířila i moje další otázka. Mohl byste popsat, jaké umění dnes na Ukrajině vzniká? A zda momentálně vůbec existuje prostor pro díla, která o probíhající válce nevypovídají?

Upřímně řečeno, dovedu si představit, že vznikají díla, která nijak nereflektují probíhající válku, ale v podstatě se asi bude jednat o marginálie. Pokud se podíváte na ukrajinský kulturní prostor, vznikající umění se většinou tak či onak týká témat, která do jisté míry jsou spjata s válkou. Ať už se jedná o existenciální dramata v divadlech, popové písničky, literaturu, povídky.

Ukrajina momentálně prožívá obrovské kolektivní trauma. Válku lze vidět v podstatě všude v různých formách, lidé tyto zkušenosti prožívají. Řekl bych, že takových 95 % uměleckých děl nejrůznějších forem se vztahuje k tomu, co Ukrajina momentálně prožívá. Jedná se o přirozenou reakci kulturních činitelů.

Na sociálních sítích i v médiích můžeme vidět, že probíhající konflikt do ukrajinské kultury vnesl celou řadu nových symbolů úzce spjatých s válkou. Objevují se skladby, které opěvují drony Bayraktar, tisknou se poštovní známky s výjevy obránců Hadího ostrova. Jak se z válečných symbolů stávají symboly kulturní?

Nepochybně se zde objevují věty a hesla, která se transformovala do uměleckých děl, a to především do písní, kterých vyšlo v minulém roce spousta. Je tady také řada mýtů, v pozitivním slova smyslu, jako je například duch Kyjeva, tedy kolektivní obraz pilotů, kteří bránili Kyjev v březnu 2022. Tyto věci se do kultury nepochybně promítají.

Konkrétně to můžu popsat na fotografii z Boroďanky, kde bylo vybombardováno několik budov. Ačkoliv je Boroďanka maličké městečko, tyto snímky obletěly snad celý svět. Všechny na nich zaujal keramický kohoutek, který bombardování domu přežil. Byl tím jediným, co z něj zůstalo. Všem přišlo fascinující, že právě keramická figurka přežila takový útok.

Tenhle kohout, který je ukázkou ukrajinské etnické keramiky, je teď na výstavě a stal se z něj kulturní symbol, který se dostal do spousty uměleckých děl. Je interpretován jako symbol ukrajinské nezlomnosti, a prezident Zelenskyj ho nyní dokonce daruje svým návštěvám, včetně bývalého britského premiéra Borise Johnsona.

V takovém smyslu se v podstatě obyčejné všední věci, které ale mají vztah k ukrajinské kultuře, transformují na artefakty, které se používají obecně v kultuře.

Jak důležitou roli hrají ve válce ukrajinští umělci či kulturní instituce?

Instituce hrají celkem očekávanou roli v tom smyslu, že reflektují události, co se dnes na Ukrajině odehrávají. Velice velký důraz je ale momentálně kladen na kulturní diplomacii.

Důležitou roli hraje například jedna z klíčových kulturních institucí na Ukrajině. Jmenuje se Kulturní institut, a pokud bych to zjednodušil, dalo by se to přirovnat k českým centrům, která fungují v různých zemích a propagují českou kulturu. Byl založen relativně nedávno. Minulý rok byla založena pobočka ve Francii, teď se chystá podobný institut také v Německu a dalších zemích.

Tyto instituce nejenom monitorují ztráty, které nese ukrajinská kultura v současné válce, ale především mají na starost kulturní diplomacii. Věnují se za prvé popularizaci ukrajinské kultury. I z vlastní zkušenosti mohu říct, že zájem o ukrajinskou kulturu je nyní enormní a ukrajinští umělci se snaží tento prostor využít.

Současně se snaží vyvrátit historické a kulturní klišé, které Rusko na Západě propaguje již skutečně velice dlouhou dobu, minimálně poslední století. Snaha zdůraznit a vysvětlit svébytnost ukrajinské kultury a její přínos pro evropskou kulturu je teď prioritním úkolem, na kterém se pracuje, jak institucionálně, tak na úrovni jednotlivců.

Jak už jste naznačil, i ukrajinští umělci a instituce „bojují“ za vítězství. Jejich spolupráce s ukrajinskými vládnoucími složkami ale není neomezená. Ukrajinští spisovatelé a filmaři se například vymezili proti snaze vlády získat kontrolu nad ukrajinským filmovým archivem (Dovženko centr), když chtěla na pozici ředitele dosadit člověka bez zkušeností ve filmovém odvětví. Kde leží hranice mezi podporou a nezávislostí?

Tady bych se podíval trochu více do hloubky ukrajinské politické tradice, protože tím se Ukrajina v podstatě výrazně liší od Ruska. Občanská společnost tady vždy fungovala, a to i za složitějších časů. A teď funguje i v době plnohodnotné války.

Je nepochybné, že všichni jsou nyní semknuti kolem toho hlavního úkolu, tedy vítězství ve válce. Tuto proměnu můžete pozorovat třeba na snad nejznámějším ukrajinském spisovateli Serhiji Žadanovi z Charkova, který byl vždycky něco jako anarchista, a nakonec se ukázal být velkým vlastencem a stoupencem podpory ukrajinského státu. Cíl zvítězit a ubránit ukrajinskou státnost teď spojuje umělce napříč ideologickým a politickým spektrem.

Myslím, že tato logika obecně funguje. Je to zásadní, je to klíčové. Na druhou stranu to ale neznamená, že pokud se dějí věci, které se ukrajinským umělcům nelíbí, nebo jsou kontroverzní, občanská společnost a společnost kulturních aktivistů nebude reagovat.

To je právě příběh tohoto centra. Najednou se ukázalo, že když se tam snažili dosadit velice zvláštní novou ředitelku a nějak ho reorganizovat, přišla prudká reakce ze strany ukrajinských filmařů, kteří jsou odhodláni bránit toto centrum, protože se skutečně jedná o velice kvalitní kulturní instituci.

Tyto procesy na Ukrajině neustávají a já si myslím, že je to jedině dobře. Ukrajina vždy měla tu výhodu, že tady fungovala občanská společnost, a nemůžeme připustit, abychom ji ztratili ani v době války. Je to něco velice důležitého, je to známka demokracie. Já osobně jsem rád, že občanská společnost i za těchto okolností reaguje na věci, které se jí nelíbí.

Krátce po tom, co jsme s Radomyrem Mokrykem vedli rozhovor, nastal v otázce vedení Dovženko centru pokrok. Proběhlo nové výběrové řízení a ředitelkou se stala nezávislá kandidátka Olena Hončaruková, za kterou stála umělecká obec. „Tlak občanské společnosti nebyl zbytečný!“ vzkázal pan Mokryk.