V mládí poslouchal heavy metal, dnes patří k nejlepším operním pěvcům světa

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vystupuje na všech předních světových pódiích. Jeho kalendář je plný na několik let dopředu a ani během probíhajících divadelních prázdnin se nezastaví.

Přední světový barytonista, Francouz Ludovic Tézier, je vítaným hostem operních festivalů. Letos ho bude obdivovat publikum v Londýně, Mnichově či Veroně. Zkrátka tam, kde uvádějí opery Giuseppe Verdiho a Giacoma Pucciniho v tom nejlepším obsazení.

Na konci září bude konečně debutovat v Praze, kde vystoupí ve Smetanově síni Obecního domu se svou manželkou, francouzskou sopranistkou Cassandre Berthon.

Jaké je to mít za manželku sopranistku?

Odpovím vám příběhem: nedávno k nám přijel na návštěvu můj přítel, který je ve Francii považován za jednoho z nejlepších someliérů. Udělali jsme si dobrou večeři, pili skvělá vína z Alsaska, která nám přivezl. O víně samozřejmě umí i krásně mluvit, takže se večeře protáhla dlouho do noci. Ráno mě vzbudil telefon, volali mi z Pařížské opery, jestli bych ten večer nemohl zaskočit v představení Rigoletta.

Co na to tedy manželka?

Manželka mi uvařila velké kafe, dala mi aspirin a pak se mnou celou roli procvičila. Rigoletta jsem sice zpíval mockrát, ale pokaždé je nutné si roli zopakovat a ponořit se do ní, aby byla opravdová. A teď mi řekněte, jak bych toto zvládal bez soužití s báječnou sopranistkou? Měl jsem to štěstí, že jsem našel ženu, se kterou sdílím svou vášeň pro hudbu, se kterou něco buduji a se kterou toužím být. Když ona cvičí, cvičím s ní, nezavírám se do žádné trucovny, abych si tam četl knížku. V tom je kouzlo hudby i soužití s někým, kdo miluje to, co milujete vy.

Žijete spolu na usedlosti na vinicích. Jste sám vinařem?

Bože chraň! S révou je skoro tolik práce jako s operou, kde bych na to bral čas? Víno miluji a mám mezi vinaři spoustu přátel, ale moje práce mi nedovoluje mít vlastní vinohrad. Zatím mi stačí, že jsem jimi obklopen.

Co až jednou pověsíte zpívání na hřebík?

Tak to možná zvážím. Ten dům jsme si koupili, protože je tu klid a jsme trochu odříznuti od světa. Ale občas mi připadá, že můj skutečný domov je v autě. Nerad létám, a když někde vystupuji, sbalíme do auta všechny naše věci, děti i kočky a vyrazíme. Je to pokaždé svým způsobem výlet a především způsob, jak být spolu. Jindy na to není čas. V letadle život utíká příliš rychle.

V autě to ale není tak pohodlné a trvá to déle…

Ano, ale alespoň můžeme být spolu. Když mi skončí angažmá, jedeme domů, vypereme, zabalíme si nové oblečení a už jsme zase na cestě. Víte, opera je jako onen pomyslný ledovec – to, co vidíte na jevišti, je jenom jeho špička. Pod hladinou je spousta práce, času, administrativy, cestování…

V Praze vystoupí Ludovic Tézier se svou ženou, sopranistkou Cassandre Berthon.

Kdo je váš oblíbený skladatel? Dá se říct, že hudbu jednoho skladatele preferujete nad jinou?

Řekl bych, že můj život profilovali tři skladatelé: Richard Wagner, Wolfgang Amadeus Mozart a Giuseppe Verdi. S Wagnerem jsem vyrůstal, otec mi pouštěl nahrávky jeho oper a Parsifal byla první opera, kterou jsem viděl naživo. Moje rodina neměla prostředky, aby mohla jít do opery. Není to žádná ostuda – bylo to drahé. Ale když mi bylo třináct, požádal jsem otce, aby mi koupil vstupenku na tuto operu. A on řekl: ‚No tak, Parsifal má přes pět hodin a ty neumíš německy!‘ Ale já byl mladý, optimistický a odpověděl jsem: ‚Ne, poslouchal jsem nahrávky. Miluji tu hudbu. Miluji Wagnera.‘

Takže jste ho nakonec přesvědčil.

Byl jsem dostatečně přesvědčivý a můj otec se vždy snažil získat pro nás to nejlepší. Nebylo to jednoduché. Stálo to 80 franků, což bylo na tehdejší dobu docela dost, ale koupil mi sedadlo, první řadu na prvním balkoně uprostřed – a já se tenkrát cítil jako král! Seděl jsem tam, mladý, hloupý kluk obklopený elegantně oblečenými staršími lidmi. Otevřel se mi celý svět. Pamatuji si atmosféru, zvuk ticha před příchodem maestra a potlesk… a pak nic, posloucháte první akord Parsifala a říkáte „Páni!“ Byl to šok. Naprostý hudební šok, který mi změnil kariéru.

Druhým skladatelem byl Mozart. Čím vás ovlivnil?

Na jeho hudbě jsem se naučil zpívat. Mozart psal árie tak, že jsou jako dezinfekce na hlasivky. Opravdu mají moc očišťovat hlas. Proto je důležité pro mladé zpěváky s jeho hudbou začínat a je zdravé se k němu v průběhu kariéry vracet. Když jsem ve svých prvních angažmá v Lyonu a Toulouse začal vystupovat, bylo to právě v jeho operách. To on mi přinesl první úspěchy a potvrdil, že ty roky hudební dřiny stály za to.

Měl na vás vliv i film Amadeus od Miloše Formana?

V mládí jsem ho zbožňoval, ten film jsem viděl nesčetněkrát. Koupil jsem si soundtrack, který natočil Sir Neville Marriner s orchestrem Akademie sv. Martina v polích. A patnáct let poté jsem s nimi dělal Mozartovu operu Così fan tutte. Krásný příběh a kouzelné setkání.

A pak je tu Giuseppe Verdi. Co pro vás znamená?

Role v jeho operách mi přinesly mezinárodní věhlas. A v nich jsem se také hudebně našel. Musel jsem na něj dlouho čekat, než se k němu můj hlas vyvinul a jsem nesmírně rád, že se tak stalo.

Jak byste srovnal Verdiho s Wagnerem?

Když zpíváte Wagnera, a já Wagnera miluji, tak trochu surfujete v hudbě se slovy. Ve Verdim jste hudbou vy. Zpíváte-li Wagnera bez orchestru, lidé se budou po minutě nudit, ale pokud zpíváte například Verdiho hraběte Lunu nebo Posu, získáte si pozornost, protože hudbou jste vy! Verdi je jako konfrontace dvou orchestrů, jednoho máte v hrdle a druhého v orchestřišti. Některé části Verdiho oper se dotýkají Everestu toho, co je možné vokálně provést a nikdo nenapsal něco tak teatrálního – v dobrém slova smyslu – jako Verdi v hudbě. Navíc role, které Verdi napsal pro baryton, v sobě mají silnou psychologickou hloubku a jsou nesmírně komplexní.

Verdi sám byl baryton.

Byl, a do svých postav často promítal sám sebe. Proto je zpívat Verdiho tak komplikované. Pro některé role, jako třeba pro Jaga v Othellovi, musíte najít pro každou frázi jinou barvu hlasu. Tuto postavu nemůžete pevně uchopit jedním způsobem. Je jako had, jako šílenství, je zosobněním zla. Musíte zvládnout vokálně každý aspekt, včetně techniky bel canta (zpěv s vázaným vedením hlasu a změnou síly během jednoho tónu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.).

Jste považován za nejlepšího verdiovského barytonistu na světě. Jak se to určuje, hodnotí to nějaká komise?

Ale kdepak, většinou jsou to jen takové fámy. Někdo to řekne, pak to někdo napíše, další to zopakuje a pak se z toho stane pravda. Jsem za tuto pověst samozřejmě rád, ale daleko důležitější nežli být první nebo druhý, je pro mě vztah k Verdiho hudbě. Zpěvák je most mezi skladatelem a posluchačem, jeho úkol je předávat hudbu lidem. A pokud to lidé ocení, je to báječné. Když jsem byl mladší, závodil jsem na lyžích, kole a kdoví na čem ještě. Ve sportu nás bodovali a my chtěli co nejlepší hodnocení.

V opeře to tak ale nejde…

V opeře je to jiné: opera vás naučí pokoře. Protože když jste mladý pěvec a zpíváte svého prvního Rigoletta, tak je zázrak, že přitom neumřete. Opravdu, že fyzicky neumřete – tak je to pro začínajícího pěvce náročné! A když si takovým zážitkem projdeme, najdete v sobě pokoru a zapomenete na nějaké body a známkování.

Pocházíte z relativně skromných poměrů, vyrůstal jste na průmyslovém předměstí Marseille. Tam asi byla opera považována za něco elitářského, a ne v dobrém slova smyslu. Povězte něco o tom zlomu, jak a kdy se stalo, že kluk ze sídliště dobyl operní Olymp?

Měl jsem štěstí, že měl můj otec otevřenou mysl. V ničem nám nikdy nebránil. Navíc hudba byla vždy součástí mého dětství. Můj život byl od malička plný hudby, ať to byla klasika, rock’n’roll nebo heavy metal… Mimochodem jedni z nejtalentovanějších hudebníků, které jsem kdy poznal, hráli v heavymetalových formacích. Už jako kluk jsem zpíval rock a pop v různých kapelách. Moji přátelé mě tenkrát nutili kouřit, aby se mi zlomil hlas a abych zněl méně jako ‚Pavarotti‘. Ale já kouřit nechtěl a opera si mě nakonec našla sama.

Jak se to přihodilo?

Měl jsem výtečnou první učitelku, francouzskou sopranistku Claudine Duprat. Víte, ona měla jeden z těch velkých hlasů, kterých je už dneska pomálu. Ta mi řekla, že mám dobrý hlas a že ze mě jednou bude slavný baryton. Moje rodina samozřejmě neměla peníze na hlasové lekce, ale ona řekla: ‚Nevadí, za tvoje lekce mi zaplatí jiní žáci. Ti, kteří mají více peněz a méně talentu.‘ Tak mi tenkrát věřila. Byla to výjimečná žena.

Vraťme se zpátky k tomu bodu zlomu.

Já jsem se nyní ocitnul na svém hudebním vrcholu, ale to mi nebrání, abych se neustále otáčel zpět a nezapomínal, odkud jsem vzešel. Na počátku všeho si vysníte svou cestu a rozhodnete se následovat svou vášeň. Ponoříte se do hudby, žijete zpěvem, o opeře se vám musí i zdát. A začnete dřít. Mnoho hodin každý den. Neděláte to proto, abyste vyhrál nějakou pěveckou soutěž, ale proto, že to milujete. Že bez toho nemůžete žít.

A pak přijde odměna…

Pak to najednou někdo ocení. Pak je tomu klukovi svěřena malá role. Ocitne se na pódiu. Už nesedí na balkóně v hledišti. Ale tohle není bod zlomu, to je součást vývoje. Musíte se snažit dosáhnout hvězd a přitom nezměnit svůj společenský status. Mnoho lidí je v dnešní době považováno za hvězdy, ale nemají skoro žádné výsledky ani talent. A naproti tomu plno talentovaných lidí není známých.

Čím to je?

Nevím. Já jsem se vždycky snažil jít výš a výš, ale v duši zůstat klukem z předměstí Marseille. Klukem, který ví, že se může spolehnout jen sám na sebe, že musí být nezávislý. Ostatně jsem sólista, a sólo, to znamená jeden. A jednou i já padnu jako Ikarus. To je nevyhnutelné. Doletím moc vysoko, zestárnu a můj hlas už nebude schopen toho co dřív. Tak to prostě je. Ale co budu moct, budu se snažit předávat lidem emoce a radovat se z maličkostí. Nepotřebuji jezdit v jaguáru. Potřebuji jen hudbu a svou rodinu, na ničem jiném nezáleží. Takže abych to shrnul, žádný zlom nikdy nenastal. Vždycky to byla jen pozvolná cesta za vášní a snem.

Co by se stalo, kdybyste na svou učitelku nenarazil?

Pravděpodobně bych se nikdy nestal tím, čím jsem dnes. Státní podpora mladých umělců tenkrát neexistovala a ani dnes to není o mnoho lepší. Žádné nadace v Marseille nebyly. Přijde mi poněkud paralyzující, když vidím, kolik státní i soukromé podpory míří do sportu a kolik do kultury. Nechci, abyste mě pochopil špatně: miluji sport a v mládí jsem sám hodně sportoval. A když vidím, kolik problémů má současná mládež, schvaluji všechny snahy na podporu sportu, veškerou snahu dostat mládež z ulice, od drog…

Je tu však nějaké ale…

Na druhou stranu se nemůžu zbavit pocitu, že stát, který podporuje jen sport, učí své občany chodit po jedné noze. Protože k životu a prosperitě potřebujeme kulturu a sport v rovnováze. Starověké Řecko budiž nám příkladem: Měli olympijské hry, ale zároveň žili bohatým kulturním životem. A jejich civilizace ve své době překonala všechny ostatní!

V dnešní době jsou v módě režijní aktualizace, které často nerespektují klasický děj opery. Například Rusalka je prezentovaná jako týrané dítě, které skončí v psychiatrické léčebně, a vy sám jste teď vystupoval v Mnichově v nové, režijně kritizované inscenaci Tosky. Jaký je váš názor na tento trend?

Není možné dělat stále stejné výpravy oper. To, co se dělalo před sto lety, nemusí dnes fungovat. Lidé chtějí vidět nové adaptace a nové nápady. Nic proti tomu nemám, dokud režie nejde vyloženě proti hudbě.

Můžete to přiblížit?

Pokud je režijní výklad příliš silný, zabíjí hudbu. Některé výklady mohou být neotřelé a skandální, a je to v pořádku. Když si pak divák řekne, že to bylo novátorské a takový výklad či poselství ho nenapadlo, je to přínos. Ale pokud je výklad třeba pornografický nebo příliš intelektualizující, pak se v něm ztratí poselství večera. A totéž platí o scéně. Dneska máme o tolik víc technických možností než před třiceti lety, a mohou sloužit příběhu. Ale pokud je všech těch projekcí a laserů příliš, je to špatně. Režisér musí mít na paměti, že géniem večera je skladatel, ne on.

Mnoho zpěváků napříč žánry má před vystoupením různé rituály. Platí to i u vás? Říká se, že si do šatny berete svoje kočky.

Neřekl bych, že mám nějaký rituál. Samozřejmě se musím rozezpívat a v den, kdy vystupuji, nedělám nic těžkého, protože zpívat operu je opravdu velmi fyzicky náročné. A kočky jsou tam samozřejmě se mnou.

Proč právě kočky?

Jsou to fascinující zvířata, protože jim je jedno, co děláte. Ve chvíli, kdy jsou na vás upřeny zraky všech a je na vás kladen ohromný nápor, nejde se vyhnout stresu. Pak mi pomáhá mi pohladit si kočičku, které je úplně jedno, že jste nějaký Scarpia, který za pár minut vystoupí na jeviště Královské opery v Covent Garden, kde na něj čeká 3000 lidí, průměrná cena vstupenky přesahuje 200 liber, a že na něj spoléhá celý štáb čítající přes 200 lidí. A až se vrátím do šatny, kočky tam budou zase spát nebo si lízat packy. A bude jim jedno, kolikrát šla dolů opona a jak dlouho trval potlesk. Pro kočky je to malichernost. A to je ohromně odzbrojující a uklidňující. Pomáhá mi to vrátit se zpátky na zem.

Jsou nějaké role, které závidíte tenorům nebo basistům? Kdybyste si mohl vybrat, změnil byste svůj hlasový obor?

Já jsem jako tenor začínal, takže jsem si ty krásné árie zazpíval. A mám to za sebou. Teď jsem rád, že jsem baryton. Je to skvělý obor. Sice nemáte pozornost krásných žen a nejezdíte v rychlých autech, ale zato můžete své soky na pódiu mučit, protože baryton je v opeře většinou padouch. A to je mnohem větší zábava. Jako baryton také máte daleko širší paletu barev než jiné hlasové obory. Naše role obvykle bývají víc propracované i víc teatrální.

Zmínil jste Scarpiu (Baron Scarpia je hlavní záporná postava v Pucciniho Tosce - pozn. red.). Začíná ve vašem životě hrát Puccini velkou roli?

Pucciniho jsem zpíval hodně, když jsem byl mladší. Zejména Marcella v Bohémě. Do jeho hudby je jednoduché naskočit, protože role nejsou komplikované. A role, které vytvořil, mám hodně rád. Nicméně víc miluji Verdiho. Puccini byl Verdiho následovník a já mám za to, že role Scarpia je Pucciniho hold Verdimu. Scarpia v Tosce představuje starý svět. A Puccini ho napsal ve stylu staré hudební tradice, protože v jeho době představoval ten starý svět Verdi. Ten kontrast mezi ním a malířem Cavaradossim (hlavní tenorová postava v opeře –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.) je do očí bijící.

Ve vašem repertoáru jsem nenašel žádnou českou stopu. Máte nějakou zkušenost třeba s Janáčkem či Martinů?

Moje žena zpívala několikrát Jenůfu (hlavní postava Janáčkovy opery Její pastorkyňa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.), ale já osobní zkušenost bohužel nemám. Na Janáčka ale mám velmi výraznou vzpomínku. V roce 2001 jsem vystupoval na festivalu v Glyndebourne. Během jednoho večera, kdy jsem měl zrovna volno, tam dělali Věc Makropulos s Anjou Siljou v hlavní roli (německá sopranistka a výtečná janáčkovská pěvkyně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.). A pozvali mě, ať se přijdu podívat. Řekl jsem si proč ne. Zvedla se opona, začala hrát ta zvláštní neskutečná hudba a já utrpěl šok, opravdový hudební šok. Bylo to překrásné.

Stejný šok, jako když jste poprvé slyšel Parsifala?

Toto byl jiný šok. Mé setkání s Wagnerem bylo, jako když máte svou oblíbenou herečku, sbíráte její fotografie, na zdi máte její plakát a chodíte na její filmy… a pak se s ní setkáte osobně. Kdežto u Janáčka to byl šok z hudby – netušil jsem, že v hudbě je něco takového vůbec možné. Jako bych poprvé v živote slyšel svou první árii. Všechny ty emoce, orchestrace… A také ten krásný a vskutku originální příběh. To se v operách moc nevidí. Mé setkání s Janáčkem bylo podobné, jako když jsem se ve Vídni poprvé setkal s dílem Egona Schieleho. Jeho práce na mě udělaly podobný dojem, mají v sobě podobnou ostrost. Takže ne, s českou hudbou nemám zkušenosti, ale rozhodně to není otázka vkusu, prostě na to teď nemám čas.

Kdybyste měl možnost pozvat jednu osobu z celé operní literatury na víno, kdo by to byl?

No, rozhodně Don Giovanni. Z mého úhlu pohledu to byl filozof, ostatně tak ho líčí i Molière. My si často Giovanniho zaměňujeme s hezounkem, protože v dnešní době máme svádění spojené výlučně s krásou, ale tak tomu není. Svádět se dá v každém věku a pokaždé různě. Proto je možné zpívat tuto roli, ať vám je, kolik chcete, a na sto různých způsobů. Takže si myslím, že bychom se měli dlouho o čem bavit. Navíc pozvat Dona Giovanniho na víno by bylo v mnohém bezpečnější nežli pozvat Scarpiu.

Jaké víno byste si otevřeli?

Musela by to být jedna za starých burgundských odrůd. Jedno z těch vín, která chvíli pozorujete, pak k nim přivoníte, pak o nich dlouze hovoříte a až poté se napijete. Myslím, že třeba Romanée-Conti by bylo vhodné. Ano, Romanée-Conti a Don Giovanni, to by byla ideální kombinace.