Úzkostné vize Radiohead už nudí. The Smile jsou nejlepší, když na ně kašlou

Jedna ze skladeb nové desky britské kapely The Smile načrtává nepravděpodobnou filmovou scénu. Starý kabriolet kličkuje italskými serpentinami, jeho řidič se chystá strhnout řízení přímo z prudkého svahu. „Pouštím volant,“ zpívá Thom Yorke těsně předtím, než smyčce London Contemporary Orchestra začnou hrozivě stoupat. Posluchač má naopak pocit, že se spolu s vypravěčem písně řítí do propasti.

Když Thom Yorke naposledy řešil zážitek z kabiny auta, byla z toho skladba Airbag, otvírák alba kapely Radiohead z roku 1997, OK Computer. „Airbag mi zachránil život,“ zpíval v euforickém refrénu Thom Yorke, aniž tušil, že album katapultuje pětici z Oxfordu na vrchol slávy. Dvacet let po svém vydání se hudební kritici shodli, že album OK Computer předpovědělo svět, v němž technologie povedou k osamocení a devadesátkový optimismus a víra v budoucnost tvrdě narazí do zdi.

Radiohead přitom nezněli tmářsky – naopak, posunuli alternativní rock na hranici tehdejších možností a nebylo by odvážné tvrdit, že od té doby už nikdy moderněji nezněl. Když pak odjakživa introvertní hudebníci pochopili, že dál už to s kytarami nepůjde, úplně se jich vzdali a natočili kompletně elektronické Kid A (2001) a Amnesiac (2002). Chtěli ze sebe setřást nesnesitelnou slávu a osvobodit se od tlaků pravidel vysokého showbyznysu, což se jim, vzhledem k neutuchající vlně úspěchu, povedlo jen částečně.

Když Thom Yorke a Jonny Greenwood, kreativní jádro Radiohead, o dvě dekády později zakládali s bubeníkem Tomem Skinnerem novou kapelu The Smile, už nešlo o revoluci jako v době Kid A, ale tlačila je podobná motivace. Radiohead byli na konci svých sil. Stadionový moloch jedné z nejslavnějších kapel přelomu století nešlo donekonečna inovovat.

Nový projekt The Smile samozřejmě vedl k předvídatelné reakci. Srovnání s Radiohead se nešlo vyhnout. Většina publicistů (i hudebních fanoušků) se ale shodla, že mezi početnými bočními projekty britských hudebníků je to právě album The Smile – A Light For Attracting Attention (2022), které se nejvíc blíží úrovni své mateřské kapely.

Desce nechyběla paranoidní stísněnost, s níž Radiohead nahrávali většinu svých post-OK Computer alb, příchod nového bubeníka s jazzovými a elektronickými kořeny ale přinesl do zvuku věčně úzkostlivých hudebníků dávku nadhledu a ležérnosti. Zpěvák, který na začátku devadesátých let nechtěně proslul hitem, v němž zpívá „I am a creep, I am a weirdo“ („Jsem úchyl, jsem podivín“), a jehož pódiové vtipy vždycky doprovázelo rozpačité ticho fanoušků, zněl najednou uvolněněji než za celých 30 let své hudební kariéry.

Přesně tahle uvolněnost otevírá první takty nové desky Wall of Eyes. Pomalá kytarová bossa-nova, Yorkův hlas tiše přemítající: „Za stěnou z očí / Tvého přístroje / Jsi to ještě pořád ty?“ Vzápětí se přidávají smyčce, uvolnění se prohlubuje do pocitu snu, nad kterým člověk nemá kontrolu. Je to znepokojivý, ale ne nepříjemný zážitek.

I druhá Teleharmonic pokračuje na vlně omámení. Kdyby tenhle track skončil v rukou elektronických producentů, byla by z něho klubová hymna. The Smile jsou ale ve fázi, kdy dávají přednost vlastnímu kreativnímu pohodlí před poklonkováním algoritmům hitu.

Ne vždycky to vede k dobrým věcem. Read the Room zní jako prog rock starého střihu, přestože Yorke v rozhovoru se smíchem sliboval, že nic takového na desce nebude. Je. Na svých nejslabších místech zní Wall of Eyes, jako kdyby stárnoucí rockeři jamovali na zvukovce před koncertem.

Už ani v textech Yorke nepůsobí jako věrozvěst, když v tracku s očividnou narážkou na naše smartphony, Under Our Pillows, zpívá o tom, že jsme dnes všichni určeni ke sdílení. Jeho politicky-společenské komentáře se dávno naplnily nebo vyčerpaly, vizemi o kapitalismu dohledu už ohromit nedokáže.

Zasáhne, když zní otevřeně a zranitelně. „Můžu jít, kamkoli se mi zlíbí / Jen se musím obrátit zevnitř ven a zezadu vpřed,“ zpívá Yorke ve skladbě Friend of a Friend, lyricky laděné vzpomínce na nejtěžší fáze covidové pandemie. Jedna z nejpůsobivějších písní nové desky skládá obraz Italů, kteří si ve chvílích temna dodávali odvahu kolektivním zpěvem z balkonů. Epilog písně, poznámka na adresu peněz určených na pomoc obětem, které skončily v kapsách číchsi kamarádů, je obalený v povznášejících orchestrálních aranžích – a o to víc je zdrcující.

The Smile v nejlepších momentech osmiskladbové Wall of Eyes ukazují, jak moc jim sedí klidná tempa, uvolněnost a neokázalost. Ani v ní sami sobě ale nakonec nenastavují precedens. Nové album The Smile nemá příbuzného v OK Computer, ale v nedoceněné poslední desce Radiohead – A Moon Shaped Pool (2016). To na ní Yorke a spol. úspěšně rezignovali na svůj status a natočili intimní, bolestné rozloučení nejen s dosavadní kariérou.

Srovnávání s Radiohead se The Smile nikdy nezbaví – a ani to není důležité. Yorke, Greenwood a Skinner dál hledají cestu, jak docela obyčejně stárnout. Na Wall of Eyes se jim to až na pár výjimek daří.