Útoky na Čaputovou byly nesnesitelné. Bála se o dcery, říká dokumentarista

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Po premiéře na jihlavském festivalu, kde získal cenu za nejlepší zahraniční dokument, vstupuje film Prezidentka také do českých kin. Režisér Marek Šulík v něm zachytil pět let, kdy Zuzana Čaputová stála v čele Slovenska. Vedle její cesty na Ruskem okupovanou Ukrajinu nebo setkání s papežem Františkem natočil také intimní momenty, ve kterých se politička vyrovnává se strachem o své blízké a osobními útoky ze strany Roberta Fica i příznivců konspiračních teorií.

„Sám jsem byl nešťastný, že znovu nekandiduje. Pokud ale vaše práce ohrožuje zdraví vašich dětí, není to zjevně dobrá práce,“ komentuje tvůrce snímku její rozhodnutí mandát neobhajovat.

Když si Slováci v roce 2019 zvolili za prezidentku Zuzanu Čaputovou, zastával u nás stejnou funkci už podruhé Miloš Zeman, který proslul útoky vůči svým soupeřům a vyostřováním společenské polarizace. Úspěch kandidátky, která do politiky chtěla vrátit slušnost, byl tedy pro Čechy překvapením. Co za ním podle vás stalo?

Slovenská společnost se od sametové revoluce až dodnes zmítá mezi autoritářskými a prodemokratickými tendencemi. Zažili jsme jak období mečiarismu, tak vstup do Evropské unie a NATO s Mikulášem Dzurindou. Politický vývoj v zemi zpětně připomíná jízdu na horské dráze. Po vraždě novináře Jána Kuciaka se najednou zdvihla obrovská vlna lidí, kteří chtěli vyjádřit nesouhlas s populismem, agresivitou a vulgárností. Měli už dost nevraživosti a neustálých hádek, které naší politice dominovaly za vlády Roberta Fica. Toužili po změně a Zuzana Čaputová jejich volání po jiném typu politické komunikace zachytila. Nabízela slušnost, transparentnost a férovost.

Dokument Prezidentka začíná právě druhým kolem prezidentských voleb. Domluvili jste se s Čaputovou už tehdy, že ji budete v případě vítězství po celé funkční období natáčet?

Ještě před druhým kolem jsem se jí na jednom veřejném meetingu zeptal, jestli by byla pro, abych se jako filmař pokusil zmapovat její mandát. Slíbila mi, že nabídku zváží, ale neřekla ani ano, ani ne. Přesto jsem už tehdy oslovil producentku Barbaru Janišovou Feglovou, jestli by projekt nezastřešila. Věděl jsem, že dokument bude postavený na momentech, které jsou neopakovatelné, takže jsme potřebovali co nejrychleji začít točit. Vyslovený souhlas jsme od Zuzany Čaputové dostali až v červenci roku 2019, krátce po jejím nástupu do funkce. Přesto s námi její tým už předtím ochotně kooperoval a umožnil nám natáčet při mnoha příležitostech včetně inaugurace.

Se Zuzanou Čaputovou jste se nicméně znali už před její prezidentskou kandidaturou…

Ano, seznámili jsme se v občanském sdružení Via Iuris, pro které dřív Zuzana Čaputová pracovala jako právnička. Při natáčení jsme si tedy tykali. Neřekl bych ale, že jsme byli kamarádi.

Jak jste si s prezidentkou vymezili hranice, kam vás s kamerou ještě pustí a kam už ne?

Tím, že za sebou při nástupu do úřadu neměla dlouholetou kariéru ve vrcholné politice, neměla v sobě ani tolik zbytečných nánosů a obav, se kterými se lidé v téhle branži obvykle potýkají. Neměla pocit, že by musela něco skrývat. Při natáčení jsme ale byli pochopitelně limitováni státním tajemstvím. Zároveň se mi nepodařilo proniknout na některá jednání. Přestože by mě zajímala. Přítomnost kamery by pak vedla k tomu, že by se politici kontrolovali a věci, které mají zaznít, by nezazněly. Ve chvíli, kdy Zuzana Čaputová rokovala například s prokurátory nebo soudci, musel jsem se jí samozřejmě předem zeptat, jestli můžu zůstat.

Také si nepřála, abych zaznamenával debaty o politických kandidátech, které měla jmenovat. Řekla mi, že by byla nerada, kdyby ve filmu zůstaly zvěčněné charakteristiky jiných lidí. Byla přesvědčená, že tohle má zůstat za zavřenými dveřmi, což je myslím pro její povahu příznačné. Stejně tak se snažila chránit svoji rodinu. Zároveň ale chápala, že film vyžaduje jistou otevřenost a snažila se mi v rámci svých možností vyjít vstříc.

V dokumentu se objevuje i scéna pořízená krátce po inauguraci, ve které Zuzana Čaputová mluví o těžké nemoci svojí dcery. Později se ve filmu svěřuje také s pocity, která prožívala, když ji v době úřadování umíral otec. Otevřela s vámi tahle těžká, osobní témata z vlastního popudu?

Ano, první záběr, o kterém mluvíte, vznikl z její iniciativy. Drželi jsme ho v tajnosti celých pět let a nikdy bychom ho nezveřejnili, pokud by se tak nerozhodla sama Zuzana Čaputová. Podobné rozhovory mezi čtyřma očima jsem s ní pak natáčel každý rok, abych mohl sledovat, jestli u ní pod vlivem posledních událostí nastal nějaký posun v uvažování. Kdykoli jsem měl pocit, že se děje něco zlomového, usiloval jsem, aby si našla čas a mluvila se mnou.

Během prvních měsíců jejího prezidentování jsme si jednou povídali bez kamery, jenom na mikrofon. Fragment z té nahrávky jsme použili na konci filmu, kdy Zuzana Čaputová popisuje, jak ji lidé často říkají, že prezidentování musí být těžké, a přitom vůbec netuší, že vedle politických otázek musí řešit ještě neméně náročné osobní záležitosti. Ať už je to strach o blízké, nebo nejistota v roli matky. Tyhle dvě pasáže myslím vystihují klíčové sdělení filmu, že vedle veřejně viditelného obrazu političky a zákulisí za zavřenými dveřmi existuje ještě svět v její hlavě, kde prožívá svoje soukromé trápení.

Na co si Čaputová naopak dávala pozor, bylo vyjadřování názorů na členy slovenské vlády, což jste ostatně sám naznačil. Ať už byl zrovna premiérem Igor Matovič, nebo později Robert Fico, mluvila o nich prezidentka na kameru velmi korektně, byť ji například druhý jmenovaný v médiích nazýval americkou agentkou. Má skutečně natolik smířlivou povahu, nebo jen diplomaticky držela svoje emoce na uzdě?

V první řadě je myslím opravdu velmi pokojný člověk. Snaží se být uvážlivá, přestože jí v politice pochopitelně řada věcí rozrušovala nebo vyčerpávala. Zároveň praktikuje meditaci, což jí podle jejích slov umožňuje nahlížet na svoje myšlenky a emoce z odstupu. Díky psychohygieně vnímala politiku také ze spirituálního, ideového hlediska, nejen jako technické vykonávání jistých povinností a pravomocí. Pokud už se rozhodla být k někomu kritická, držela se vždycky věcných argumentů, což zřejmě vychází i z jejího právnického uvažování. Nikdy ale nesklouzla k tomu, že by chtěla kohokoli ponížit. Právě to mi na Zuzaně Čaputové připadalo tak fascinující. Přimělo mě to přemýšlet, jestli je možné, aby slušný člověk přišel do politiky, a přesto zůstal slušným člověkem.

Film Prezidentka začíná velmi nadějeplně – Čaputová nastupuje do úřadu a po vraždě novináře Jána Kuciaka slibuje návrat slušnosti a ústavnosti. S příchodem pandemie koronaviru, chaotické vlády Igora Matoviče a později také ruské invaze na Ukrajině se však situace na politické scéně i nálada ve společnosti čím dál víc vyostřují. Nestal se tak z Čaputové postupně osamělý morální maják uprostřed bitevní vřavy?

Ano, a právě proto se její příznivci těžko smiřovali s jejím rozhodnutím znovu nekandidovat. Tím samozřejmě nechci zpochybňovat, že se ve slovenské politice najdou i další čestní lidé. Pokud se navíc dostanou třeba do ministerské funkce ve vládě, mají to ještě složitější, protože musí čelit bojům mezi různými zájmovými skupinami. Prezident naproti tomu nemá přímého soupeře. Sám jsem byl nicméně nešťastný, že Zuzana Čaputová znovu nekandiduje. Pro příznivce prodemokratického tábora byla velmi důležitá, vnímali ji jako svůj hlas na vysokém politickém postu. V současnosti naopak nemají žádného zástupce ani v Prezidentském paláci, ani ve vládě.

Čaputová na druhou stranu v dokumentu namítá, že demokracie nemůže stát na jednom člověku. Probírala s vámi, jaké argumenty nakonec při jejím rozhodování převážily?

Sám jsem od Zuzany Čaputové konkrétní vysvětlení, proč nepokračovala dál, neslyšel. Jedním z důvodů byla nepochybně únava, protože mandát vykonávala s velkým nasazením. Zásadní roli ale myslím hrál také strach o vlastní dcery, které byly během jejího politického působení neustále vystavovány traumatickým zážitkům. Pokud vaše práce ohrožuje zdraví vašich dětí, není to zjevně dobrá práce. Vzhledem k okolnostem je tak na místě její rozhodnutí respektovat.

V dokumentu vidíme, jak Čaputová s vyhrocením společenské atmosféry čelí útokům nejen ze strany politiků, ale také příznivců konspiračních teorií, kteří ji obviňují ze spolčení s Georgem Sorosem, nebo dokonce vyhrožují smrtí jejím dcerám. Jaké pro vás bylo všem těm útokům přihlížet?

Hrozné. Už když kandidovala, začínaly na internetu postupně sílit dezinformace a ruská propaganda. Ve společnosti se čím dál hlasitěji projevovaly rozkladné proudy a jejich zástupci na Zuzanu Čaputovou útočili. Neměli přitom žádné racionální argumenty, proč podle nich nebyla dobrou kandidátkou. Všechno, co jí vyčítali, se vesměs týkalo jejího vzhledu. Když se pak Robert Fico potřeboval vrátit k moci, pochopil, že mu k opětovnému vzestupu pomůže právě antisystémová scéna.

Využil společenské frustrace, která se prohloubila v období covidu, kdy se lidé potýkali s pocity ohrožení a omezování svobody. Kontinuálně lhal, ponižoval a dehumanizoval svoje oponenty, aby k sobě tyhle temné proudy společnosti připoutal. Zuzana Čaputová se pro něj stala snadným terčem už proto, že je žena. Přestože slovenská legislativa ženám slibuje rovnoprávnost, jejich společenské postavení zdaleka rovné není. V hlavách mužů a koneckonců i samotných žen nadále vládnou stereotypy. Ženy bohužel stále čelí závisti a nepřejícnosti.

Neztrácel jste vzhledem k rostoucí politické i společenské agresivitě naději, že slušnost může zvítězit?

Materiály z dezinformační scény jsem průběžně sbíral celých těch pět let. Vrátil jsem se k nim loni v létě, když jsem dával základy filmu pomalu dohromady, a byla to taková nálož negativity, že se na to nedalo dívat. Nerozumím lidem, kteří hlasy z dezinformační scény dobrovolně sledují a podporují. Agresivita jim zřejmě dává pocit jistoty, pro mě ale byla nesnesitelná. Když se na konci loňského září na Slovensku konaly parlamentní volby, měl jsem už na základě téhle zkušenosti tušení, že dopadnou katastrofálně. Uvědomoval jsem si, jak moc je slovenská společnost pod vlivem všech těch falešných narativů, pseudoinformací a nesmyslů rozštěpená.

Díky časosběrnému materiálu za posledních pět let jste měl příležitost vidět politický vývoj na Slovensku s odstupem. Co podle vás přispělo k tomu, že se na post premiéra navzdory všem svým dřívějším skandálům vrátil Robert Fico a v Prezidentském paláci Zuzanu Čaputovou vystřídal Peter Pellegrini?

Těch věcí je hodně. Důležitým momentem samozřejmě bylo selhání vlády Igora Matoviče. Jeho hnutí OĽaNO se se svými koaličními partnery natolik hádalo, až lidé začali být z jejich sporů znechucení. Dalším faktorem byla pandemie koronaviru, která politiky nutila zavádět velmi omezující opatření. Část společnosti, která je nechtěla akceptovat, proti nim začala protestovat a zároveň začala nenávidět představitele systému. Něco podobného se ostatně dělo i u vás.

Slovenskou specialitou je ale právě Robert Fico. Za ty roky, kdy byl u moci, vytvořil stát, který byl absolutně prorostlý kriminálními živly. Po vraždě Jána Kuciaka se odhalilo, že policejní sbor i justice byly zkorumpované. Fico za to nese politickou zodpovědnost a pokud by měl aspoň trochu sebereflexe, nebude už znovu kandidovat. Jenže ta mu chyběla. Naopak cítil, že se potřebuje vyvinit a získat kontrolu nad orgány, které ho a lidi v jeho okolí mohly trestně stíhat. A právě tahle motivace ho nabila tak silnou energií, aby se pokusil ve volbách získat co nejvíc hlasů. Nezískával je přitom žádnou láskyplnou politikou, ideály tolerance a úcty k druhým.

To by mu nebylo podobné…

Získával je tím, že živil frustraci svých voličů a generoval nenávist. Stačí si pustit kteroukoli z jeho předvolebních tiskovek, tam je pořád někdo zlý – ať už prezidentka, Igor Matovič, Eduard Heger nebo Ľudovít Ódor. Všichni podle Fica mohli za to, že byli lidé frustrovaní ze svých životů.

Vyvolaly tu frustraci podle vás až dopady koronavirové pandemie a války na Ukrajině, nebo byla ve slovenské společnosti přítomná už dřív?

Slovenská společnost pro mě v jistém smyslu zůstává záhadou. Myslím, že slovenský národ nezná sám sebe. Vždycky jsme se schovávali pod identitou oběti a odporu vůči cizímu útlaku. Buď jsme neměli rádi Maďary, anebo jsme neměli rádi Čechy. Dlouho jsme nezažili období, kdy bychom byli zodpovědní sami za sebe. To se poprvé stalo až po rozdělení Československa a mám pocit, že velká část naší společnosti navzdory tomu ještě stále deleguje zodpovědnost na někoho jiného. Jen už dnes ze všeho špatného neobviňujeme Romy, Maďary ani Čechy, ale Evropskou unii.

Věříte, že na Slovensku můžou v budoucnu znovu uspět politici jako Zuzana Čaputová – proevropští kandidáti se sociálním cítěním respektující zákony, novináře i menšiny?

Teoreticky to možné je. Zatím ale bohužel vidíme, že si Fico podporu voličů stále drží, přestože jako premiér nic nedělá. Jen se pořád vůči někomu vyhraňuje. Zuzana Čaputová přitom ve filmu sama připouští, že není nijak výjimečná. Říká, že v dnešním světě je i normalita hrdinstvím. A to je právě absurdní. V politice by přece mělo být víc lidí, kteří nesledují jen egocentrické zájmy a snaží se udělat něco dobrého pro svou komunitu.