Utečte z Evropy. Režisér Chlastu natočil dystopický seriál o klimatu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Lidé překonávající stovky kilometrů kvůli válce nebo suchu. Namačkaní na člunech uprostřed Středozemního moře, mrznoucí v zasněženém Bělověžském pralese, čekající na azyl v uprchlických táborech.

Ve zprávách i filmech je vídáme tak často, až se jejich utrpení stalo běžnou součástí mediální reality, problémem týkajícím se jen „těch druhých“. Dánský režisér a scenárista Thomas Vinterberg proto obrátil perspektivu. V dystopické sérii Rodiny jako ta naše, natáčené mimo jiné v České republice, ve velkém opouštějí domovy jeho krajané. Kvůli stoupající hladině oceánu je nařízena evakuace celého Dánska.

Obyvatelé ostrovního království mají pár měsíců, aby si našli místo, kde budou muset strávit následující roky či dekády. Kdo si to může dovolit, stěhuje se na vlastní náklady do Francie či jiného bohatého západního státu. Ostatní jsou odkázáni na vládní program, v rámci něhož budou umístěni do jedné ze zemí, kde před uprchlíky ještě nezavřeli hranice. Jejich seznam se kvůli strachu z přílivu cizinců rychle ztenčuje. Dochází ke štěpení rodin, diskriminaci i zániku zdánlivých samozřejmostí typu právního státu. V sedmi epizodách sledujeme, jak zbaběle nebo statečně tomu čelí několik postav, jejichž dějové linie se různě proplétají.

Nikolaj se díky práci na ministerstvu zahraničí dozvěděl o evakuaci s předstihem. Porušuje závazek mlčení, aby varoval svého manžela Henrika. Zákonem se nenechává omezovat ani úspěšný architekt Jacob, který narychlo rozprodává majetek a domlouvá si práci a bydlení v Paříži. Jacobova bývalá manželka, novinářka Fanny, kvůli své nemoci neví, zda zvládne sama odcestovat do Rumunska a začít tam nový život. A Laura, Jacobova a Fannyina dospívající dcera, se nedokáže rozhodnout, jestli zůstat s jedním z rodičů, nebo s přítelem Eliasem.

Podobná intimní dramata a existenciální dilemata zajímají Vinterberga a spoluautora scénáře Boa Hr. Hansena víc než diplomatická jednání. Nevyprávějí o strukturálních aspektech klimatické a migrační krize ani se nevyžívají v obrazech zkázy. Kvůli davům, které v panice prchají před digitální vlnami, si budete muset pustit některé z katastrofických melodramat Rolanda Emmericha. Vinterberg, autor Rodinné oslavy, Honu nebo Chlastu, zůstává věrný ústředním tématům své filmografie – dysfunkčním rodinám a vztahu jedince ke komunitě.

Vinterberg se zjevně poučil z ohlasů na svůj film Submarino, kritizovaný za schematické vykreslení života nižších vrstev. Namísto řezu napříč společností nabízí výlučně portréty příslušníků vyšší střední třídy, tedy lidí jako on. Ztráta privilegií, s níž se postavy potýkají, je díky tomu drastičtější. Dlouho se těšili statusu příslušníků vyspělé skandinávské země, kteří mají auto, práci i velký dům a mohou svobodně cestovat po světě, aniž by na ně někdo hleděl jako na potenciální hrozbu. Teď jsou závislí na cizí pomoci a doufají v bratrskou solidaritu.

Spoléhání postav na tradiční křesťanské hodnoty vyznívá ambivalentně. Bohoslužby v kostelech, které zůstávají na rozdíl od jiných podpůrných institucí otevřené, jsou pro ně formou kolektivní terapie. Potřebují někoho, kdo je v krizových chvílích chytne za ruku a nabídne ujištění. Náboženství a spiritualita představují stavební prvky jejich národní identity. Mnozí ale hledí pouze na vlastní záchranu a své bližní nechávají napospas vodě a osudu.

Tázání se po tom, co v globalizovaném světě a uprostřed mnoha paralelně probíhajících pohrom znamená být Dánem nebo Dánkou, mohlo být jedním z důvodů, proč koprodukční série ve své domovině tak zarezonovala. V šestimilionové zemi ji loni na podzim pravidelně sledovalo přes milion diváků a vzrušeně se o ní debatovalo online i offline. Jiné otázky, které vyvstávají z hypotetické situace stojící v centru rozpínavého příběhu, se týkají celé planety.

Toho, co je mu blízké, se dánský filmař nedržel jen při volbě prostředí. Do scénáře, který vyvíjel skoro sedm let, zakomponoval i jednu vlastní ztrátu. V roce 2019 při dopravní nehodě zemřela Vinterbergova devatenáctiletá dcera Ida. Seriálová Laura představuje její alter ego. Proto se právě ona postupně vyprofiluje jako hlavní hrdinka. Její cestu za novým domovem sledujeme od začátku až do konce. Spolu s Eliasem symbolizuje naději, nový začátek a zřejmě i Vinterbergovo přesvědčení, že láska přetrvá, i když všechno ostatní spláchne moře.

Jakkoli je Vinterbergova snaha vzdát takto poctu milovanému člověku dojemná, závěr série je v důsledku fokusu na naivní mladý pár lehce kýčovitý a přehlcený nelogickými rozhodnutími. Ani mladí debutující herci nedokážou přesvědčivě odstínit nápadnou charakterovou proměnu, kterou postavy pod vlivem extrémních okolností procházejí.

Po většinu času se ale série vyznačuje odměřeností civilních skandinávských dramat, byť oproti Vinterbergově rané, v pohledu na lidskou podstatu o poznání cyničtější tvorbě nejde až na dřeň. Nejpůsobivější jsou Rodiny jako ta naše v momentech po utichnutí dialogů, kdy si kamera všímá drobných gest nebo nechává vyniknout složité emoce ve výrazu něčí tváře.

Vinterberg si dává pozor, aby převrácení aktuální geopolitické dynamiky, v lecčem možná prorocké, nepůsobilo didakticky. Jestli budete mít po zhlédnutí všech epizod větší pochopení pro uprchlíky, půjde spíš o vedlejší efekt citlivě vedeného vyprávění s dobře vykreslenými postavami než o pozici, do které by se vás série snažila vmanipulovat. Nenásilně, akcentováním rodinných motivů, se režisérovi daří zpřítomnit také fakt, že změna klimatu – jakkoli vzdálená se nám může jevit – nakonec nevyhnutelně zasáhne do našeho soukromí.

V Česku sérii distribuuje jeden z jejích koproducentů, streamovací platforma Canal+. Ta zatím v počtu tuzemských předplatitelů dost zaostává za Netflixem či Voyo. Rodiny jako ta naše zde nejspíš nevyvolají celospolečenskou debatu jako v zemi svého původu. Mohly by ale být inspirací alespoň pro místní televize, které ve své původní tvorbě raději utíkají k lehčím žánrům nebo do vzdálené minulosti a přímé konfrontaci s aktuálními krizemi se opatrně vyhýbají. Přitom není od věci se občas zamyslet taky nad tím, co nás čeká.