Článek
Dva muzikanti dali v létě 2011 dohromady zdánlivě nesourodé hudební vize. Zezulův intimní songwriting dostal Havlenův moderní, elektronický kabát a z pokojíkového projektu se rychle stala jedna z nejoblíbenějších kapel scény. Oba dnes působí trochu jako hudební veteráni, kteří mají vliv na to, jak zní česká alternativa.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Havlen a Zezula o nové desce My všichni tady a teď, o plíživé úzkosti z konce světa, ale i o radostech z každodenních maličkostí nebo o tom, proč je dobré dělat hudbu s nejlepším kamarádem.
Post-hudba je teď hodně aktivní, ale přitom už za sebou máte i klinickou smrt. V roce 2013 jste dobře rozjetou kapelu uspali. Vrátili jste se v roce 2019 a od té doby vydáváte třetí řadovou desku. Co se změnilo, že jste produktivnější než dřív?
Tomáš Havlen: My jsme si každý museli oddělat svoje věci, abychom si splnili ambice mimo post-hudbu. Já jsem chtěl dělat víc elektroniku, Dominik víc folk.
Spousta kapel, které začínaly ve stejné době jako vy, dnes říká, že už je vyčerpaná. U vás jako by teprve přicházel vrchol.
Dominik Zezula: Post-hudba pro nás byla první seznámení s alternativní scénou. Věci, co jsme dělali předtím, byly vlastně lokální gymplácké kapely. Až s post-hudbou se nám stalo, že nás začali poslouchat lidi, které jsme neznali.
V roce 2019 pak vyšel první release od toho rozpadu. Začali jsme spolu znovu hrát ale už v roce 2017. Když jsme šli nahrávat album Není se na co těšit, už jsme byli rok a půl v kreativním kontaktu a věděli, jakou má kdo roli a jak to udělat, aby se nám spolu hrálo dobře.
TH: Když jsme končili v roce 2013, vlastně jsme vůbec nevěděli, co děláme. Proto jsme si museli každý osahat své vlastní projekty. Vrátili jsme se k sobě ve chvíli, kdy jsme věděli, co od post-hudby čekáme, co chceme říct.
DZ: Ještě k té produktivitě. Nemůžu mluvit za Toma, ale on je můj nejlepší kamarád. Lidsky mě baví být spolu, vymýšlet spolu věci. Když napíšu něco, o čem myslím, že je to super, ještě ten večer to posílám Tomovi. Funguje to prostě na lidské úrovni. Motivuje nás to dělat co nejlepší věci, protože se prostě máme rádi.
TH: Je to takhle jednoduché. Snažím se svůj život nastavit tak, abych dělal jen věci, co mě baví, jen s lidmi, které mám rád. Možná proto jsme tak produktivní.
Jeden váš fanoušek k předchozímu albu, Svět na konci roku nula (2021), napsal, že post-hudba dospěla.
DZ: Myslím, že je to dané texty. Dřív to bylo pořád o nešťastné lásce, vyrovnávání se se vztahy. Ale poprvé jsme taky začali rozebírat jiná témata. Předchozí deska byla rámovaná klimatem covidu, všechny písně se k tomu tématu vztahovaly. Člověk, který byl zvyklý, že post-hudba je brečení o tom, že tě nechtějí holky, si musel u té desky říct: „Něco se změnilo.“
Je to záměrný krok. Už stárneme, je nám přes třicet, za chvíli by to bylo trapné, dělat pořád ty stejné písničky.
Nová deska je brečení o čem?
TH: Nová deska je brečení o současném světě a naší pozici v něm. Když to hodně zjednoduším.
Probíráte na ní problémy dnešních třicátníků žijících v Praze. Krizi bydlení, přepracovanost a neustálý kontakt s prací, což je paradoxní, protože tenhle rozhovor natáčíme v sobotu večer, zatímco já jsem nemocný a ty Dominiku na dovolené v Jordánsku.
DZ (smích): Ano, na nové desce je song o tom, že dovolená neexistuje. Myslím, že jsem se trefil.
Ale ještě bych se vrátil k tomu brečení. Když jsme se loni v létě na začátku tvůrčího procesu bavili, o čem by deska měla být, shrnuli jsme to v úvodním singlu FOMO. Konec světa je něco, co si jako společnost většinou asociujeme se singulární událostí. Pád asteroidu. Přílet UFO. Jaderná válka. Pak si můžeš říct: „Ano, tehdy nastala apokalypsa.“
Možná ale, že dnešní třicátníci už konec světa zažívají. A není to singulární event, ale proces, který už nějak prožíváme a naše úzkost pramení z toho, že už to nejde zastavit. Může to být ekologické téma, finanční téma. Ten pocit nenávratného konce se může projevit i ve vztazích, to je na té desce přítomné taky.
A možná, že konec světa znamená prostě konec světa, jak jsme ho znali. A my nemáme možnost to zastavit. Tak tenhle druh brečení je přítomný na nové desce.
V jednu chvíli Dominiku zpíváš – „Asi už nemám strach z budoucnosti / asi už v ní nevěřím.“ Pamatujete si moment, kdy jste přestali věřit v budoucnost?
TH: Pro mě to nebyl jeden ojedinělý moment. Spíš seznam zpráv, které se na tebe hrnou a skládají se do docela děsivé mozaiky.
Já si pamatuju jeden zlom, který mou vírou v budoucnost docela otřásl, velmi dobře: zprávu IPCC se vzkazem, že „máme posledních dvanáct let“.
DZ: Jo, ta klimatická perspektiva je určitě zásadní součástí toho pocitu. Ale konkrétně mi to nějak došlo loni v létě ve Finsku. Bratrův syn tam měl křtiny. Najednou mi došlo, že to dítě bude v pubertě v roce 2037. Jak svět bude vypadat pro něj? Napsal jsem o tom takovou hudební momentku: Vrostl strom. Sám nemám děti, ale najednou mi došlo, že na budoucnost se nelze připravit.
Co byste řekli lidem, kteří vám argumentují se slovy „my jsme se taky báli“? Za nás byla druhá světová válka, jaderná hrozba a podobně?
DZ: Řekl bych, že tomu naprosto rozumím. Pamatuju si z dětství třeba ozonovou díru. Taky už jsem zažil argument: „No vidíš, a taky se ozonová díra vyřešila.“ Ona se teda sama nevyřešila, ale to je fuk. Každopádně – předchozím generacím bych řekl, že jim rozumím. Nevím, jak bude vypadat budoucnost, podobně jako to nevěděli oni. Pocity, o kterých zpívám, měly předchozí generace jistě taky. Nepřijde mi, že jsme první generace v historii, která zažívá strach. Můj děda žil za druhé světové války. To si nedovedu představit. Ale zpívám za sebe, jak to vnímám já, nikdy jsem nežil v jiném čase.
Před chvílí jsi řekl, že s tím „nemůžeme nic dělat“. Je nám 35. Nejsme už trochu staří na to říkat, že s něčím nemůžeme nic dělat?
TH: To, že o tom píšeme desku a lidi ji poslouchají, už je aktivita. Tematizuješ tu věc, otevíráš, tlačíš do veřejného diskurzu.
DZ: Zároveň si ale uvědomujeme, že skutečnou práci „tam venku“ dělají jiní.
TH: Jo, některé věci jsou samozřejmě mnohem důležitější, ale i hudba je důležitá. Svět není binární prostor, kde by něco bylo důležité absolutně a zbytek nebyl vůbec.
Kde ještě hledáte naději a pozitivitu?
TH: V maličkostech. Pro mě to je rodina a hudba. A moje malá sociální bublina. V mém životě je radosti hrozně moc.
Bublina – takže kamarádi? Mám pocit, že kamarádství na nové desce zaznívá hodně. Ostatně, Dominik už mluvil o tom, že ho na post-hudbě nejvíc baví vaše kamarádství.
TH: Kamarádství je velký leitmotiv naší tvorby, i když často schovaný. Celá post-hudba je o kamarádství.
DZ: Já mám obecně rád lidi. Mám radost z lidských interakcí, které jsou příjemné a dávají smysl. Ve skladbě „Poslední holubi“ zpívám: „a kdybych měl mít jedno přání / chtěl bych zas najít novej smysl / v úplně běžných, všedních věcech“. Myslím, že to dost vystihuje tu každodenní radost.
Ale pak na mě padá ta existenciální tíseň z toho, že tohle jsou zbytečné věci, když sto kilometrů od tvého baráku hoří prales. Krok vpřed, dva kroky zpátky. Proto jsem mluvil o tom, že s tím nedokážeme nic dělat. Nedokážu nic udělat s tím, že hoří prales. Dokážu nějak zlepšovat svoje vztahy. Můj život je na denní bázi plný spokojenosti. Ale než jdu spát, vzpomenu si, že kousek ode mě hoří les. Je to divné.
TH: Tenhle moment spojuje obě naše desky. Tvůj malý život je v pohodě. Ale věci okolo se bortí.
DZ: Ano. A my to nedokážeme zastavit.
Možná proto se mezi mladými lidmi víc řeší mezilidské vztahy. Velké problémy, jako je klimatická krize, vyřešit nedokážeme. Ale na vzájemných vztazích jako bychom pracovali.
TH: Vnímám to posledních pár let. Mám pocit, že se k sobě lidi chovají líp.
Vždycky mi připadalo, že si post-hudba libuje v sentimentu. Ve vzpomínání na rána v nonstopech, na skvělé góly Andrése Iniesty, na lepší a jednodušší časy. Není ta negativita způsobená i tímhle? Tím vzpomínáním na to, že všechno bývalo lepší? Jednoduše – nebrečí post-hudba až moc?
DH: post-hudba je specifická tím, že jsou ty texty velice osobní. Je tam určitě forma sebeshazování. Vzpomínání na rok 2010 tam je, protože mi tehdy bylo dvacet a všechno bylo jednodušší. Přistupujeme k tomu sentimentu jako k pevné součásti kapely. Dá se rozvíjet, dá se s tím pracovat. Ale kdybychom začali dělat politický rap, místo sentimentu nasadili vztek, odejdou od nás posluchači.
Lidi, kteří s vámi vyrůstali, už jsou ale taky třicátníci. Na koncerty tedy moc nechodí, hlídají děti. Vystřídalo je mladší publikum, dvacátníci. Co oni říkají na váš sentiment?
DZ: Štěpán Svoboda, režisér našich klipů, nám nedávno říkal: „Pět prvních řad vašeho koncertu tvoří mladí lidé.“ Byl z toho překvapený. Dostali jsme se do divné pozice, kdy jsme výrazně starší než lidé v publiku. Do jisté míry je to tím, že post-hudba je o osobních pocitech, tak je vlastně dost univerzální.
Na našem discordu už bylo pár debat o tom, co vlastně znamenají naše písničky. Je zajímavé, jak si je mladí lidé interpretují. Už je vnímají jinak než my.
TH: Myslím, že to, o čem píšeme, je velmi univerzální. Naše pocity nejsou vůbec ničím výjimečné. Proto jsme relatable.
Ještě jsme nemluvili o hudební stránce nové desky. Dřív jste opakovali, že sledujete aktuální trendy ve zvuku a produkci. Jak je to s aktuálním albem?
TH: Tentokrát to není zas tak pravda. Cíleně jsem nereflektoval aktuální trendy. Vykašlal jsem se na to a hledal vlastní prostor. Trendovost je zrádná. Strašně lehce se může stát, že desky, které zkoušely být trendy, zní za pár let staře.
Měl jsem teorii, že to, co na post-hudbě lidi přitahuje, je jistá příbuznost s kapelami, jejichž dědictví je dlouhodobé, zahrnuje mnoho generací. Třeba Mňága a Žďorp.
TH: Náš produkční systém funguje takhle – Dominik přijde a řekne: „Mňága by to udělala takhle. Tak já udělám úplný opak.“
DZ: Tentokrát jsme se prostě soustředili na to, aby ty songy byly dobře napsané. Aby netrpěly syndromem nudné sloky. Všechny songy jsme protáčeli v prstech několikrát. Nakonec to, co si lidi zapamatují, jsou prostě písničky. Mňága má skvěle napsané songy, minimálně na těch starých deskách, baví i lidi, kteří poslouchají hyperpop nebo trap.
Ten důraz na písničky se začíná vracet i v současném undergroundu, v tvorbě umělců a umělkyň jako Mat213, Toyota Vangelis, Tokyo Drift. To je všechno písničkářství. Mám z toho ohromnou radost.
Chvíli jsem si myslel, že název My všichni tady a teď je trochu nicneříkající, třeba jako slogan limonády. Pak mi došlo, že je to symptom doby. Opravdu jsme všichni tady a teď.
DZ: To mě nenapadlo, ale rozumím. Chtěli jsme říct, že to, o čem mluvíme, se týká většiny lidí, kteří poslouchají tuhle alternativní scénu, jejíž jsme součástí. Jsme jedni z nich. A jsme v tom spolu, my všichni, tady a teď.
