Usmíření roku. Proč je návrat Oasis tak výjimečný?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Stačily dva momenty a roky nemyslitelné se najednou zdálo jako hotová věc. Když Liam Gallagher tuto neděli z hlavního pódia festivalu Reading věnoval píseň Half the World Away bratru Noelovi, hudební svět zpozorněl. Ti dva se poslední dvě dekády nemohli vystát, stačí si prolistovat příspěvky na síti X, tehdy ještě na Twitteru.

Když Noel Gallagher před třemi lety pobídl fanoušky, aby se ho „zeptali na cokoliv z posledních deseti let“, Liam odpověděl řečnickou otázkou: „Proč jsi tak obrovská k*nda?“ V jedné místnosti spolu nevydrželi, tak se špičkovali alespoň přes sociální média a vzkazy v rozhovorech.

Když Liam Gallagher v neděli na Readingu dohrál a scéna největšího pódia festivalu zhasla, na projekční ploše se objevil nápis „8am“, následovalo datum „27.08.24“. Oba vzkazy byly vyvedeny v grafice loga Oasis. Záběry z Readingu pak simultánně sdílely instagramové účty Liama Gallaghera, Noela Gallaghera i jejich slavné kapely.

Nijak důmyslná šifra fanoušky nasměrovala na dnešní devátou hodinu ranní našeho času. Web kapely necelou hodinu nefungoval, sociální sítě ale fanoušci neshodili. Je to oficiální: Oasis jsou zpět.

Zatím oznámili 14 koncertů, příští rok v červenci a srpnu stadiony obsadí ve velšském Cardiffu, skotském Edinburghu a irském Dublinu. V londýnském Wembley odehrají čtyři noci, doma v Manchesteru taktéž. Vstupenky pustí do prodeje v sobotu 31. srpna ráno.

Oasis svět symbolicky vrátili do doby, kdy (alespoň ty zahraniční) hudební tiskoviny vycházely ve statisícových nákladech a muzika plnila titulní strany novin. Už teď je jasné, že mladší z bratrů Gallagherových na festivalu v Readingu ohlásil jednu z největších hudebních událostí roku 2025.

Opředen tajemstvím tak zůstává jen návrat Oasis na Glastonbury. Vzrušené debaty o programu patří k folkloru nejslavnějšího festivalu planety, roztáčí se pravidelně ihned po konci aktuálního ročníku. V tomto případě ale pravděpodobnost na potvrzení klevet lehce roste. Glastonbury už více než půl století tvaruje krajinu britské hudby, potažmo populární kultury, a těžko si přestavit, že by si pořadatelé takovou událost nechali ujít. K oficiálnímu potvrzení je ale daleko.

„Pistole utichly. Hvězdy se seskupily. Velké čekání je u konce. Přijďte se podívat. V televizi to nebude,“ stojí ve stručném vyjádření na komunikačních kanálech kapely. Koncerty z velkých pódiích Glastonbury živě přenáší televize BBC, letošní headline set Coldplay doma sledovalo na 7,6 milionu Britů. Pokud Gallagherovi při comebacku skutečně nestojí o kamery, na Glastonbury zahrají těžko.

V tiskové zprávě zároveň stojí, že 14 zastávek po Velké Británii a Irsku představuje pro „příští rok jediné koncerty v Evropě“. Nic z toho každopádně neodporuje tradicím Glastonbury, kde zveřejňují program dlouho po vyprodání vstupenek, měsíc nebo dva před posledním červnovým víkendem, kdy každoročně otevírá brány. Běžné jsou také „překvapivé koncerty“ velkých kapel, jež nejsou uvedeny v programu. Předloni například na hlavním pódiu bez ohlášení vystoupili Foo Fighters. Přesto, v očích Britů jsou Oasis jiná váha.

Oasis na dobytčí farmě Michaela Eavise zahráli poprvé v roce 1994, ten rok tu vystoupili také Blur a Pulp, dramaturgie Glastonbury jen akcelerovala nástup britpopu. O rok později už Oasis festival zavírali na hlavním pódiu, generační triumf byl dovršen.

Jejich zatím poslední tamní koncert se ale v roce 2004 zapsal jako jeden z nejhorších v historii kapely. „Mdlý, bez života, nudný,“ citoval deník The Independent pamětníky. Vzpomínka zároveň obsahuje slova jako „noční můra“ nebo „nejnižší bod kariéry Oasis“. Mnozí z propadáku vinili bubeníka Zaka Starkeyho, nejstaršího syna Ringo Starra, který byl v sestavě pouhých šest týdnů. Liam si stěžoval na techniku, prý zrovna začal používat in-eary, tedy odposlechy přímo ve sluchátkách, které ho izolovaly od publika. Přesto bratři Gallagherové na louku pod vesnicí Pilton patří.

Liam každý rok korzuje v davu a sleduje kapely daleko od VIP zón, na pódium Pyramida se naposledy postavil v roce 2019. Bratr Noel měl vystoupit rok nato, kvůli pandemické pauze ho ale glastonburský lid viděl až v červnu 2022. Autor těchto řádek sledoval oba koncerty a s klidem dosvědčí, že hity Oasis po třech dekádách ztratily jen málo ze svého kouzla a podmanivosti.

V obou případech zněly pozdním odpolednem, slunce bylo dost nízko na to, aby vynikly světlice a dýmovnice nad hlavami početného davu. Nostalgie hrála velkou roli, celý obraz se tím slovem ale popsat nedá. Kapelu nadšeně sledovali i lidé, kteří se v době vydání největších hitů narodili. Písně Oasis prorůstají z generace na generaci, jako by kapela našla univerzální klíč k britské duši.

Bratři Gallagherovi vyrostli v takzvaných council houses, tedy státem vlastněných domech a bytových komplexech. Možná nepatří k nejluxusnějším, díky rentě pod tržní úrovní jsou ale dnes nedostatkovým zbožím. Když se Oasis v roce 1994 objevili na scéně, vypadali a mluvili jako floutci z manchesterského paneláku. V ničem nepřipomínali rockové aristokraty typu Rolling Stones nebo U2.

„Jsi vyvrhel / pocházíš z nejchudší vrstvy / ale je ti to jedno / protože žiješ rychle,“ zpíval Liam text svého bratra v písni Bring It on Down na debutu. Oasis působili jako parta floutků zpívajících o tom, že by chtěli mlátit do kytar a mít slavnou kapelu.

Stovky tisíc dospívajících vyrůstalo ve stejném prostředí jako Gallagherové a moc dobře vědělo, že nejde o image. Když si Oasis rockový sen splnili, dodali sebevědomí svým vrstevníkům a přeneseně i celé Británii. Nastal čas slavit. Svým fanouškům řekli, že svět možná není nejpřívětivější místo pro život, ve výsledku ale všechno dopadne dobře.

Vachrlatost hráčské techniky vrchovatě kompenzovali charismatem. Při rozhovorech prokládali věty vulgarismy, za které by se Sex Pistols styděli, suchý britský humor vyměnili za neomalený. „Na konci téhle dekády chci mít v lednici uříznutou hlavu Phila Collinse. A jestli ne, bude to moje osobní selhání,“ líčí Noel své ambice v dokumentu Oasis: Supersonic. Od začátku si na nic nehráli a zůstali sami sebou.

V Manchesteru dospívajících Gallagherů doznívala opojná vlna raveu. Právě zde vzniklo pořekadlo o extázi jako o droze, která naučila bílého člověka tancovat. Liamovi a Noelovi ale hudba hrající v hédonistickém klubu The Haçienda nic neříkala. Ostříhali se po vzoru raných Beatles a místo skladeb postavených na repetitivním a zdánlivě nikdy nekončícím beatu začali psát rukodělné písně podle schématu intro, sloka, refrén, sloka, refrén, refrén. A samozřejmě byli ve správnou dobu na správném místě.

Britská hudba byla na začátku 90. let v úpadku, ostrovními hitparádami cloumal vyprázdněný eurodance, svět ovládl americký grunge. Cestu Oasis vyšlapali Blur, kteří tři týdny po Cobainově smrti vydali svou desku Parklife. Zatímco Blur pomalu stoupali v žebříčcích, Oasis půl roku nato vystřelil debut Definitely Maybe, který se stal nejrychleji prodávaným albem Spojeného království. Do britpopu skočili rovnýma nohama a tvářili se, že je to bazén naplněný šampaňským.

Už v době Definitely Maybe média album častovala jako „instantní klasiku“ a o Oasis mluvila jako o nových Beatles. Mladé hvězdy se vztahovaly k britské hudební tradici, kromě Beatles odkazovaly na The Jam, The Who a další hudebníky, kteří používali britskou trikoloru a další symboly. Díky úspěchu britpopu se ostrovní kultura povznesla natolik, že se druhé polovině 90. let začalo přezdívat Cool Britannia.

Vlna nadšení a hrdosti zahrnovala módní návrháře, spisovatele i výtvarníky z kolektivu Young British Artists v čele s Damienem Hirstem a Tracey Emin. Po letech se začaly zvedat i grafy sledující vývoj ekonomiky, pomyslný vrchol představoval nástup Spice Girls.

Euforii zintenzivnilo mistrovství Evropy ve fotbale, které Anglie v roce 1996 pořádala. Národní tým dosáhl sice „jen“ na bronz, nejlepším střelcem turnaje se alespoň stal střelec Alan Shearer, toho času útočník klubu Blackburn Rovers.

Jedním z vrcholů britpopu byly koncerty Oasis v Knebworthu v roce 1996. O lístky se tehdy snažilo 2,5 milionu lidí, tedy pět procent tehdejší britské populace. Kapela mohla koncert vyprodat dvacetkrát v řadě, zahráli pouze dvakrát. Být Britem bylo najednou cool, být mladý znamenalo chodit na koncerty.

Lístky na zatím oznámené koncerty určitě zmizí během pár desítek minut a stadiony zaplaví nostalgie.

Napíšou spolu bratři Gallagherové ještě nějakou píseň, nebo dokonce album? Možná. Prozatím jen splnili přání milionů fanoušků a naplnili slova své starší písně. Jak zpívá Noel v Crying Your Heart Out: „Protože všechny hvězdy vyhasínají / zkus se nebát / jednoho dne nás uvidíš.“