Umělci žijí švarcsystém na steroidech. Žádají lepší podporu od státu

Byl to výjev jako z komedie. Zatímco na chodníku se umělci snažili formulovat, jaké frustrace přináší práce v sektoru, kterého si desítky let politici nevšímali, ve čtvrtém patře Ministerstva kultury se otevřelo okno. Vykoukl z něj zaměstnanec se zlatou křídlovkou, zahrál pár taktů Svatebního pochodu, pak trochu rozpačitě rozhodil rukama, a zase zmizel v útrobách Nosticova paláce.

Trumpetové performance si skoro nikdo nevšiml. Všichni byli pohroužení ve vlastní existenční krizi.

„Byl jsem na pohovoru na řidiče tramvaje,“ říká Jan Frič, jeden z nejúspěšnějších divadelních režisérů v Česku, který před nedávnem došel k rozhodnutí, že se práce na jevišti bude muset vzdát. „Množství práce bylo tak vysoké, že to nebylo slučitelné s psychickými a fyzickými silami smrtelníka a životem ve městě, jako je Praha.“

Fričův příběh, který popsal také týdeník Respekt, ukazuje, jak může v praxi vypadat teze, že umění si na sebe musí vydělat a kdo nevydělá, ať jde řídit dvaadvacítku. Praha bude mít o tramvajáka navíc, ale přijde o desítky divadelních představení po celé zemi, které kritici chválili a diváci vyprodávali.

Manifestací před Ministerstvem kultury chtěli umělci upozornit na takzvaný status umělce. Legislativní opatření, které by v ideálním případě zamezilo případům, jako je ten Fričův. Ať už tím, že se stát lépe postará o sociální a zdravotní zabezpečení, přesnější ukotvení v pracovním zákoníku, nebo že spravedlivěji vyřeší výdajové paušály (umělci mohou uplatnit pouze 40 procent, většina ostatních živnostníků 60 nebo 80 procent). Ve většině Evropy už je status umělce implementován. Základní rámec opatření pro stabilnější pracovní podmínky umělců totiž položilo UNESCO už v roce 1980.

V Česku se k reformě uměleckého sektoru přihlásila teprve předchozí vláda s ministrem Lubomírem Zaorálkem — v době covidu, kdy bylo umělcům nejhůře, ale zároveň velmi viditelně pomáhali zbytku společnosti k udržení morálky. Vláda se ke schválení statusu zavázala ve Státní kulturní politice a následně tuto reformu zařadila do Národního plánu obnovy, kde na oplátku získala příslib peněz z Evropy.

Co by ale čeští umělci mohli s reformou získat? Třeba vlastní sociální fond, do kterého by navzájem přispívali a z něhož by směli čerpat v případě výpadku příjmů. Jako to mají v Německu. Mohli by si spravedlivěji narovnat honoráře do několika pásem, jako si to odhlasovalo Rakousko. Nebo by mohli mít jasnější představu o vlastní penzi, jako to přislibuje nedávno implementovaný zákon o umělcích ve Španělsku.

Jestli ovšem Česko zákon o Statusu umělce nestihne schválit do konce roku 2025, nebo ho odevzdá v příliš osekané podobě, nemusí mu z Evropy přijít ani koruna. Právě na to se umělci před Nosticovým palácem (a před zrakem zoufalého úředníka-trumpetisty) snažili upozornit. Otevřelo se okno příležitosti pro kulturní sektor — tedy pro zhruba 220 tisíc lidí. Pokud ministerstvo příležitost nevyužije, může se stát, že z české kultury bude nakonec jen „kultura pivní“.

Po sociálních sítích českých umělců koluje vtip. „Jestli to nezvládnete bez státních dotací, možná byste to měli dělat jako koníček,“ říká chlápek v ošuntělé košili a s kytarou na rameni pilotovi aerolinek. Pointa vtipu upozorňuje na paradox, že lidem nevadí dotace leteckým aerolinkám, ale na umění uplatňují požadavek výdělečnosti zcela nekompromisně.

Možná si přitom neuvědomujeme, kolik oblíbené české kultury vzniklo jako „koníček po práci“. A ne nutně proto, že by si na sebe umělci nevydělali. „Nikdy jsem nechtěla být ‚pouze‘ spisovatelkou, protože práce v jiných oborech mě obohacovala (nejen živila) a umožňovala mi být v kontaktu s lidmi, s jejich příběhy, s realitou,“ říká například Kateřina Tučková, jedna z nejčtenějších spisovatelek v Česku a od loňska také laureátka Státní ceny za literaturu.

Psaní Tučkovou uživí. Dokonce i ve chvíli, kdy se mu chce věnovat naplno, jako to udělala v případě dokončování Bílé Vody, nejprodávanější knihy roku 2022. Přesto její autorku čeká výpadek příjmů. Honoráře za knihy se totiž vyplácejí zpětně, rok po vydání. Možná i proto si Tučková také přeje, aby Ministerstvo kultury připravilo status umělce. „V uměleckých profesích to prostě funguje jinak než v ostatních oborech, ne vždy lze odhadnout dobu, kterou si vyžádá kreativní práce, s čímž je spojena nepravidelnost a nestabilita honorářů,“ říká spisovatelka, jejíž Bílou Vodu dělí od předchozích Žítkovských bohyň deset let. „Bylo by určitě dobré, kdyby tyto specifičnosti stát zavedením statusu umělce zohlednil.“

Podobně to má i herečka Tereza Hofová. „Uměním, respektive herectvím si vydělám tak 25 tisíc měsíčně hrubého, v průměru,“ říká. Živí ji především práce v komerci, reklamy nebo televizní seriály. Nestěžuje si, baví ji to, jedno doplňuje druhé. „Ovšem síly a kapacity jsou omezené,“ vysvětluje herečka známá ze seriálu Dáma a král a vzpomíná přitom na období tří let, kdy pracovala nepřetržitě šestnáct hodin denně.

„Paradoxem je, že obor vystudujete řádně, na státem dotované vysoké škole, a pak často slýcháte, ať jdete ‚teda dělat něco jiného‘. Umění je ovšem druh práce, kde až míra praxe vytváří vaši kariéru, čas, který tomu věnujete. To nezískáte rozvozem jídla, ve vší úctě,“ myslí si Hofová.

Dostačující finanční zajištění nezaručuje ani stálé herecké angažmá, říká kolegyně Hofové Tereza Dočkalová z pražského Divadla pod Palmovkou. „Kdybych byla jenom v divadle, měla bych problém zaplatit i to nejnutnější. Nemyslím si, že kdokoliv, kromě snad zaměstnanců Národního divadla, může tady v Praze dělat divadlo jako jediný pracovní poměr.“

Přibírat k angažmá další práce ale vede mimo jiné i k nemožnosti nastudovat náročnější role. Dostavuje se logický efekt. Více práce, méně kvality.

Je přitom možné ověřit, jak se daří umělcům, o které se stát stará lépe. Český spisovatel Jaroslav Rudiš dlouhodobě žije v Německu, kde byl nominován na cenu lipského knižního veletrhu a v říjnu 2021 získal od prezidenta Steinmeiera záslužný řád za přínos ke spojování Čechů a Němců.

I Rudiš mluví o nejistotě budoucnosti. „Je to trochu boj, člověk nikdy neví, jak to bude za rok či dva. Na to je potřeba myslet. Píšu nejen knihy, ale i pro divadlo, někdy pro noviny, někdy pro rozhlas, někdy i pro film,“ vysvětluje spisovatel, kterému hodně pomáhá, že může po sousedních zemích jezdit na čtení, za která se slušně platí.

Pochvaluje si ale i výhodu, kterou umělci v Německu čerpají. „Jsem členem takzvané Umělecké sociální pojišťovny. Tím pádem platím zhruba polovinu toho, co bych jinak musel platit na sociálním a zdravotním pojištění. Do téhle pokladny přispívá stát, ale také třeba za mě divadla, která uvádějí mé hry. Nebo moje německá nakladatelství.“

Jsou na tom ale umělci jinak než další OSVČ? Nemůže se snad i elektrikáři stát, že se mu náhle zastaví příjem? A neměl by v takovém případě také mít možnost státní podpory, jako o ni žádají umělci?

Jakub Bakule, který je hlavním autorem zmiňovaného dokumentu Státní kulturní politika a za ministra Zaorálka se velkou měrou podílel na zrodu statusu umělce, míní, že základní garance pro OSVČ v Česku jsou nedostatečné. „Stal se tu normou švarcsystém, inspekce rezignovala na kontroly, proto také máme extrémní množství živnostníků na hlavu,“ říká Bakule. A dodává, že v kulturním a kreativním sektoru pak panuje „švarcsystém na steroidech“, ve kterém je třeba dorovnat podmínky se zbytkem republiky. Umělci totiž nevydělávají ne kvůli smůle nebo neschopnosti, ale protože tak umění funguje. „To, že umělec čtyři měsíce zkouší, skládá nebo maluje, není neúspěch nebo lenost. Je to standard bohužel často neplacené práce v kultuře.“

Bakule argumentuje i tezí, která mezi Čechy často vzbuzuje bouřlivý nesouhlas. „Umělci pracují pro nás všechny. Když Němci přijímali sociální fond pro umělce, napsali, že právně jde o lidi na volné noze, ale fakticky jsou zaměstnanci státu. Umění považují za něco důležitého i pro další generace,“ vysvětluje Bakule. Pokud v Česku status umělce neprojde, dost možná to bude i tím, že jako společnost v hodnotu umění tolik nevěříme.

Někdy je to proto, že se nám za umění platit nechce. Tvrdíme, že je nepochopitelné, přechytřelé, arogantní, nebo naopak tak jednoduché, až máme pocit, že bychom to přece dokázali sami. Ani korunu. A v neposlední řadě je tu umění, které k nám promlouvá tak silně, až si ho přivlastňujeme. Třeba když si opakujeme hlášky z Cimrmana. Hodnota umění pro společnost může být nevyčíslitelná, ale rozhodně do toho nebudeme plést peníze.

V komplikovaných podmínkách práce v uměleckém sektoru se teď snaží zorientovat ministerstvo pod vedením Martina Baxy z ODS. Na stole v Nosticově paláci leží požadavky a potřeby umělců, které se nastřádaly za dlouhé roky stagnujícího nízkého politického zájmu o kulturu a v poslední době i vysoké inflace. „Je třeba najít co nejvíce společných bodů a na ty se soustředit,“ vysvětloval před několika týdny šéf ministerské sekce živého umění Milan Němeček. „Realistická varianta, s níž pracujeme, spočívá v hledání opatření, která by vycházela z potřeb té nejohroženější skupiny, tu budeme definovat.“

Z interního dokumentu ministerstva z konce června to vypadá, že se v problémech uměleckých oborů už pomalu začíná orientovat a definice se blíží. Onou nejohroženější skupinou se rozumí umělci, kteří vykonávají svou práci mimo rámec pracovněprávních vztahů. Jejich činnost má specifický rytmus: napsat knihu trvá jinak dlouho než opravit elektroinstalaci na domě. A honorář přichází až dlouho poté, co autor odevzdá rukopis, herečka nazkouší představení, výtvarník připraví výstavu. Na peníze na účtu, jak zmínila spisovatelka Kateřina Tučková, se může čekat i rok. Ano, i oceňovaná autorka nejprodávanější knihy loňského roku by tak papírově šla zařadit do skupiny ohrožených umělců.

Ministerstvo však zatím ve svých přípravách některé ohrožené skupiny opomíjí. Například zvukaře, osvětlovače a další technické profese, bez nichž by mnoho kultury vznikat nemohlo. Třeba jim zajistí víc než trumpetové sólo z okna.