Článek
Často se mě ptají:
„Jak se Ti, Julie, žije s dětmi v Praze? Kolik obrazů už jsi nakreslila a kolik básní jsi stihla napsat? Byla jsi někde na výletě, je to pro Tebe asi ideální příležitost pro tvorbu?“
Usměji se a snažím se zbavit toho pocitu knedlíku v krku.
Pokud mě napadají nějaká slova, vůbec nejsou o tvorbě. Jsou to slova podpory, soucitu a lítosti. Slova o ztracených nadějích a zničených iluzích. Jsou to slova o zoufalství a síle, o bolesti a radosti.
Mám pocit, že věci kolem ztratily všechen význam. Existuje pouze válka. Především ta vnitřní.
Každodenní boj sama se sebou: přijmout tvrdou realitu, smířit se s tím, že nikdy už nic nebude tak jako dřív, a hledat síly jít dál (a občas i donutit sama sebe vstát z postele).
Během války jsem stihla napsat pár básní. Dokonce jsem začala psát knihu. Terapeutické příběhy o válce, míru a životě.
Terapie slovem je pro mě nejúčinnějším nástrojem k pochopení a transformaci traumatických zážitků.
Často za mě mluví bolest. Zoufalství, únava, žal. Každý Ukrajinec je nyní těmito pocity přemožen, ať už je kdekoli ve světě.
Pomocí básní a prozaických textů znovu prožívám trauma svědka, vinu přeživšího. Touhu a smutek přeměňuji ve slova a metafory, abych si mohla uvědomit vše, co se s námi děje, především se mnou.
Když děti usnou a jsem po práci, přečtu si všechny zprávy a mám ještě trochu sil, říkám si:
Máš co říct světu?
Co jsi pro sebe dnes udělala?
Jsi v pořádku?
A píši. Píši, aby se mi do paměti navždy vryla tato temná kapitola našich dějin a mého života.
Abych nikdy nezapomněla: jak statečný může být člověk. Statečný, otevřený, milující a truchlící zároveň.
Před Novým rokem jsem si stěžovala manželovi, že s prací, které bylo opravdu dost, nebyl čas na odpočinek. Že bych si přála mít více času na tvorbu a na děti.
Vesmíre, nějak blbě realizuješ mé sny, neber to prosím tak doslova.
Věděla jsem, že místo koučky a poradkyně pro IT společnosti a hypnoterapeutky s nabitým programem budu dobrovolnicí jako na začátku své kariéry?
Věděla jsem, že místo kanceláře s útulným šedým křeslem, kde jsem přijímala své klienty, budu sedět v kuchyňce v Praze, a zatímco děti spí, naslouchat v noci příběhům obětí války a neustále hledat slova podpory?
Mohla jsem si během studia psychiatrické propedeutiky představit, že místo psaní odborných článků a nahrávání zajímavých podcastů budu předávat kontakty známých psychiatrů těm, kteří těžko zvládají bolest a stres, a prosit je o léky na úzkost pro uprchlíky v Evropě?
Věděla jsem, že koučink se změní na: najít bydlení, organizovat dopravu, ubytovat, najít práci pro ženy prchající před válkou?
Věděla jsem tehdy, že budu v krásném městě, sama se dvěma malými dětmi, na stipendiu pro umělce a budu mít možnost psát dosytosti, ale nebudu mít chuť ani sílu?
Chápu, že je čas vymyslet nový plán, zároveň se ale pořád ptám kamarádů: kdy to podle vás skončí?
Tato válka mi vzala to nejcennější: mír a pocit domova. Ano, to je to, co jsem hledala posledních osm let.
Nyní jsem v bodě nula, zlomená a zmatená. Jsem unavená z toho, že nemůžu být sama se svými myšlenkami a pocity, protože skoro všechen svůj čas věnuji dvěma malým dětem, které válka a stěhování také dost vystresovaly.
Když mám volnou chvilku, pracuji. Chápu, že pracovat je nejen nutné, ale také životně důležité.
Čas od času nacházím krásná slova pro básně a nápady pro obrazy a snažím se je zapamatovat, abych je při první příležitosti přenesla na papír nebo plátno. Když tělo přestane bolet a mozek začne adekvátně vnímat realitu.
Často se mě ptají: Co Tvůj dům, Julie? Jak se má Tvůj manžel?
Nepíši nic o svých vlastních ztrátách. Protože se to vůbec nedá srovnávat s tím, o co přišly tisíce Ukrajinců.
Jednou jsem úplnou náhodou narazila na reportáž o zničeném městě v Kyjevské oblasti a na jedné z fotek jsem viděla dům, kde jsme s rodinou měli bydlet. Přesněji řečeno to, co z něj zbylo.
Velký nový dům je náš sen. A byl tak blízko. Nyní to bohužel není možné. Alespoň několik příštích let.
Snažím se co nejčastěji vracet ke vzpomínkám na náš poklidný život, protože byl plný grandiózních plánů a velkých nadějí.
Vzpomínky jsou jako nitky, které mi pomáhají tvořit novou historii. Díky nim se nerozpadnu na atomy tváří v tvář neznámu.
Jaká bude naše budoucnost? A v co mám věřit?
Jak se nenechat zlákat nabídkou dopravců, nepopadnout děti a nenasednout na první autobus do Lvova? A pak domů do Kyjeva, sníst výborný velikonoční koláč s těmi, po kterých se mi nevýslovně stýská.
Jak se odvážit k novým krokům, když myšlenkami a srdcem jsem jinde?
Vyháním myšlenky z hlavy jako moly ze staré skříně. Dýchám zhluboka. Den co den si dělám plány.
A děkuji za každé ráno, za každou dobrou zprávu, za každého přeživšího Ukrajince. S vírou v ozbrojené síly Ukrajiny a naši budoucnost, která je tak nepředvídatelná.
A jediné, co nám zbývá – je ŽÍT.
Novým způsobem, nejistě a pomalu. Dělat nové kroky v tomto novém životě, jako dítě, které se teprve učí chodit. Hledat nové opory. Nacházet nové významy. Otevřít své srdce něčemu novému.
Plakat, smát se a znovu plakat.
Jakožto motivační kouč hodně mluvím se svými klienty o cílech, o plánech a o budoucnosti.
Ale jakožto člověk se každý den snažím najít alespoň tu nejmenší jiskřičku radosti, která mi posvítí na cestu do neznáma.
Věděli jsme, že budeme tak milovat život? Vychutnávat si každý paprsek slunce v neuvěřitelně krásném a klidném městě?
