Ukojil hlad po velkém příběhu. Magnesii Literu ovládl román Letnice

„Díky této zemi za to, že má tak krásný jazyk, a díky této době, že je tak zajímavá,“ řekl na jevišti Nové scény Národního divadla v Praze spisovatel Miroslav Hlaučo. Jeho próza Letnice nastavila nový precedent ve třiadvacetileté historii nejznámější české literární ceny. Ještě nikdy se nestalo, aby někdo zároveň uspěl v kategoriích kniha roku a debut roku. „Moc děkuju i takovéhle krásné náhodě,“ řekl Hlaučo, když se na pódium vrátil podruhé. „Vždycky jsem v náhody věřil. Dávají nám šanci, že všechno dobře dopadne,“ dodal.

Okouzlující výlet do fiktivní vesnice jménem Svatý Jiří sepsal vystudovaný farmaceut Hlaučo až po padesátce. „Hlaučovy Letnice se vymykají současným trendům, jsou v něčem starosvětské a nostalgické, ale zároveň i aktuální a moderní. A v neposlední řadě nepodbízivě vtipné,“ říká porotkyně a literární historička Alena Šidáková Fialová. „Je to kniha, která má nesporné literární kvality, a přitom zůstává přístupná a čtivá,“ dodává.

Také v kategorii próza zvítězil nepravděpodobný debut. Soubor krátkých povídek nazvaný Domácí potřeby napsal dramatik a divadelní režisér Jan Antonín Pitínský. Vyjevují se v nich hrabalovské figurky, ale i nečekané, básnické obrazy.

Ceny si z letošního ročníku odnesly také Šárka Homfray a Lucie Václavková za knihu Pay Gap: Kratší konec provazu. Literu za poezii posmrtně získal Tomáš Tomášek za sbírku Ahava. „Nejvíc mu na ní záleželo. Je to jeho vyznání víry a nejčistší básnický výraz,“ řekl o oceněné knize Tomáškův redaktor Jiří Soukup, který přišel převzít cenu spolu s básníkovou dcerou.

„Loňská produkce byla pestrá, z toho mám radost,“ hodnotí letošní ročník jeden z porotců v kategorii próza Štěpán Kučera. Podle něj je pro budoucnost české literatury dobrá zpráva i to, kolik se tentokrát na Magnesii Liteře potkalo debutů. „Ale co to znamená, jestli je tu čtenářský hlad po nových jménech a tvůrčích přístupech, nebo se to prostě jen tak sešlo, to zjistíme až v dalších letech,“ doplňuje.

„Ve srovnání s romány držícími prst na tepu doby mohou Letnice na leckoho působit jako pouhá vypravěčská hra,“ zhodnotil loni román Miroslava Hlauča web ČT art. Vyjádřil ale nejistotu, zda se z prózy, v níž dominují atmosféra a hravost, může stát čtenářský hit. V průběhu následujících měsíců však zdánlivě nenápadný, opožděný debut sedmapadesátiletého pracovníka v oblasti medicínského výzkumu začal na literární scéně zanechávat výraznou stopu. Koncem roku pak Letnice zvítězily v anketě Kniha roku Deníku N a získaly nominaci na nově zřízené Ceny literární kritiky.

„Toto je nová doba. Je daleko, ale už na dohled,“ stojí v románu, který líčí svět na přelomu 19. a 20. století, na hraně modernity a „starých dobrých časů“. Fiktivní horská ves Svatý Jiří je poslední místo, kam ještě nezasahují moderní technologie, místo nich místní loví ryby pomocí zaříkávadel nebo chodí po vodě a biograf jim připadá jako fata morgana. Román ve stylu magického realismu zkoumá, jak se vyrovnáváme s budoucností a o co při jejím nástupu vlastně přicházíme.

„Pokud svět i dnes něco ztrácí, tak je to jistá poetika zdánlivě všedních věcí,“ řekl Hlaučo, jinak také absolvent režie na pražské DAMU a filmové teorie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Tenhle tajemný, nepopsatelný svět jsem záměrně postavil do kontrastu světa budoucího, který ale stejně jednou musí přijít. Je to nevyhnutelné a je to v pořádku.“

Podle porotce Kučery vzbudily Letnice pozornost právě díky tomu, čím nejsou. „Není to autofikce, není to takzvaná angažovaná próza, ta kniha sama sebe nebere smrtelně vážně. Čtenáři na ní myslím oceňují, že se tu vypráví ‚velký příběh‘, který v sobě má prvky magického realismu, mytického vyprávění, a zároveň je to všechno srozumitelné, hezky úhledné,“ domnívá se.

Letnice si tento čtvrtek kromě hlavní ceny Magnesia Litera odnesly také ocenění pro nejlepší debut. Tady ovšem může výběr budit rozpaky. Padesátník Hlaučo je vypsaný, jeho texty těžko poměřovat s díly dvacátníků jako básníka Lubomíra Tichého, který byl ve stejné kategorii nominován za sbírku poezie nazvanou Místní.

Organizátor ceny Pavel Mandys ale v kategorii určené pro výjimečné prvotiny prý žádné změny nechystá. Věkové omezení je podle něj kritérium akceptovatelné u Ceny Jiřího Ortena, kdežto Litera má v tomto směru pravidla nastavená volněji. Tichý může cenu pro autory do třiceti let stále získat, vítěz bude oznámen příští měsíc.

Podobně jako Letnice zůstávaly i Domácí potřeby, soubor krátkých povídek od divadelníka Jana Antonína Pitínského, chvíli po vydání mimo pozornost kritiků a čtenářů. Že Pitínského texty mohou zarezonovat, se ukázalo už ve vánoční knižní anketě Seznam Zpráv. „Jeho povídky na mě udělaly takový dojem, že jsem se za Pitínským vydal do Luhačovic,“ svěřil se spisovatel Jan Němec, který texty pochválil za to, že kombinují jemnost i přesnost, jsou současně hravé a dojemné, nezaměnitelné i neokázalé.

„Pitínský je poetický intelektuál a zároveň dokáže být velmi zábavný. Kratičké povídky v sobě mají nejen radost z pozorování světa, ale i jakousi drzou poťouchlost. Čte se to lehoučce a zároveň je za vší tou hravostí cítit, že je už hodně odžito,“ chválil soubor Domácí potřeby hudebník Martin Kyšperský.

Pitínský svou poslední inscenaci připravil před pěti lety. Od té doby o něm nebylo tolik slyšet. Ale ne proto, že by pilně psal svou čerstvě oceněnou debutovou knihu. Soubor textů vyprávějících o uklízečce, která při práci najde diamant, nebo o dělníkovi trápícím se prohrou v tenise vytvářel souběžně při práci v divadle.

Režisér si dal za úkol psát nejméně hodinu před každou zkouškou a prozaickým textům se věnoval také o divadelních prázdninách. Úkol každodenně psát plnil více než patnáct let. Na večeru věnovaném nominovaným titulům v Knihovně Václava Havla pak přiznal, že za dobu psaní nastřádal zhruba tři tisíce textů. Do souboru Domácí potřeby jich nicméně zařadil pouze dvacet. Každodennost, situovaná do lázeňského města Luhačovice, v Pitínského prvotině poodkrývá cosi tajemného a fantaskního.

„Pro mě je to rok debutů,“ hodnotí letošní ročník Magnesie Litery organizátor Pavel Mandys. Kromě Hlauča či Pitínského zmiňuje osmadvacetiletou Kristinu Hamplovou s románem Lover / Fighter. Debut se ocitl rovněž v kategorii poezie, sbírka Apoleny Vybíralové Vzteklina se zařadila mezi knihy mnohem zkušenějších básníků Jakuba Řeháka a Tomáše Tománka, jehož posmrtný výbor Ahava nakonec zvítězil.

„Debutanti jsou ještě nadšení pro psaní, nepoznali realitu knižního trhu,“ říká s nadsázkou Mandys a připomíná, že prvotiny dominovaly Literám už loni. Tehdy v kategorii próza zvítězil debut Marka Torčíka Rozložíš paměť, zatímco knihou roku se stala Hella od Aleny Machoninové. „Nebyl to zrovna čtenářský hit. Ale knihy se po ocenění prodalo sedm tisíc kusů,“ pochvaluje si Mandys dopad ceny, jejímž cílem je popularizovat literaturu.

Letos poprvé musela Litera čelit konkurenci. Před více než měsícem byly v pražském Doxu předány Ceny literární kritiky organizované několika zdejšími literárními časopisy. „Nemyslím, že by na jiných cenách bylo něco špatně,“ vysvětloval jeden z hlavních organizátorů Ondřej Nezbeda. „My jsme si řekli, že nestačí autoritativně vynést soud, že pro nás nejsou zajímavé jen výsledky, ale spíš všechno, co jim předchází, jak se k nim došlo,“ dodal.

Pořadatel Litery Mandys novou cenu vítá. „Knih, které si zaslouží ceny, je víc než dost,“ myslí si muž, jenž se dlouhé roky živil jako literární novinář. Rozdíl mezi oběma oceněními vidí v tom, ke komu chtějí promlouvat. „My jsme vzkaz širokému publiku. Hlaučo má bestsellerový potenciál. Oni dávají ven náročnější věci,“ myslí si.

Uvědomuje si přitom, že porotci obou cen nakonec vyzdvihli podobné tituly. Organizátoři Cen literární kritiky nicméně zdůrazňují, že víc než samotné ocenění je pro ně důležité rozproudit debatu o tom, co se zrovna píše. Kromě samotného ceremoniálu uspořádali v průběhu uplynulého roku hned několik diskuzí nejen nad nominovanými tituly.

Naopak Litera bývá za nedostatečné vysvětlená rozhodnutí svých porot pravidelně kritizována. Mandys ale prý žádné větší posuny k otevřenějšímu posuzování nominovaných děl nechystá. „Nechci přetěžovat porotce. Už takhle toho mají dost. Chtít po nich, aby se obhajovali před neúspěšnými autory, to už bych do poroty nesehnal vůbec nikoho,“ uzavírá Pavel Mandys.