Udatný bojovník proti blbé náladě. Před sto lety se narodil Jiří Šlitr

„Se Suchým a Šlitrem jako by se otevřel ventil papiňáku natlakovaného na hranu exploze. Přiznám se, že bych si to přál zažít,“ říká Pavel Klusák o odkazu jednoho z nejoblíbenějších hudebních skladatelů v našich novodobých dějinách.

Podle Klusáka, mimo jiné autora veleúspěšné publikace Gott: Československý příběh, který o historii a vlivu tvůrčí dvojice a jádra Divadla Semafor píše knihu, přinesl Šlitr, Suchý a jejich Divadlo Semafor do těžké atmosféry vlnu radosti, stáli u zrodu kulturního kvasu 60. let.

Nebyli ale žádní „chrliči humoru“. Za svou spolupráci stvořili i spoustu lyrických balad, které jsou dodnes stejně populární jako jejich nejradostnější skladby – například Krajina posedlá tmou.

V rozhovoru pořízeném u příležitosti stoletého výročí narození Jiřího Šlitra mluví Pavel Klusák pro Seznam Zprávy i o nevyjasněném úmrtí slavného skladatele. „Ta nahodilost lidi strašně dráždila, proto vznikaly různé příběhy a konspirační teorie,“ říká Klusák o Šlitrovi a dodává, že v knize s názvem Suchý & Šlitr: Semafor 1959-1969, která by měla vyjít letos na podzim v nakladatelství Host, chce psát hlavně o tom, „jak užasle reagovala celá země na úmrtí člověka, kterého měli rádi snad všichni“.

Před sto lety se narodil Jiří Šlitr. Jaký je jeho největší přínos české kultuře?

Když se řekne Šlitr, spousta lidí se mimoděk zasměje. Nejen proto, že byl komikem a autorem radostné hudby; spolu s Jiřím Suchým změnili atmosféru v naší zemi.

Ten největší přínos spočívá v tom, že od roku 1957 – ještě v Redutě – naprosto nezávislým způsobem vytvářeli nebývalou muziku. Šlitr do ní ukládal fyzickou hybnost rokenrolu a jazzu a taky humor. Suchý ukradl český jazyk všem dohlížitelům přísného režimu a změnil ho v nástroj hry. Bylo to nové, revoluční a strašně potřebné.

Reduta a raný Semafor u nás způsobily konec 50. let. A představovaly kluzký svah, po kterém všechno svištělo do svobodnějších sixties. Jiří Černý vzpomínal, jak už jen barevnost divadla a kostýmů říkala, že tady jdou dějiny jinudy.

Čím to, že právě Šlitr – spolu se Suchým – se dočkal takové popularity?

Oni byli jádrem party, která si troufla navázat na přerušenou kontinuitu. Dali napít lidem, kteří už měli žízeň, jakou „může mít jen bernardýn“, jak píše Josef Kainar.

Kdo byl mladý předtím za stalinismu, jako například Suchý, nemohl se vyřádit u pořádné taneční muziky. Kdo byl mladý ještě dřív, za nacismu, jako Šlitr, taky musel držet půst, tehdejší taneční jazz byl postihovaný, však to známe ze Zbabělců a dalších knih Josefa Škvoreckého.

Prostě to bylo, jako by se s vystupováním Suchého, brzy se Šlitrem po boku, otevřel ventil papiňáku natlakovaného na hranu exploze. Přiznávám, že bych si to přál zažít.

Jak bys charakterizoval tvorbu Šlitra a Suchého, potažmo Semaforu? Působila radostně, vtipně a hravě – ale byla formálně velmi rafinovaná.

Jiří Šlitr spolupracoval s Jiřím Suchým 12 let. Je paradox, že nejprodávanější československý singl na 20 let Včera neděle byla s osmnáctiletou Pavlínou Filipovskou je jednou z jeho nejprostších melodií.

Šlitr psal na začátku občas jasné variace na rokenrol nebo boogie-woogie, jako ve šlágru o sestřenici, co „měla vlasy samou loknu“. Jenomže byl taky velmi ambiciózní, udržoval si mezinárodní přehled a pracoval na svém zrání. Už v roce 1960 do hry Taková ztráta krve psal krásné, těžko zařaditelné melodie pro písně Klokočí nebo Melancholické blues.

Mimochodem, představa o S & Š jako bezvýhradných chrličích humoru není udržitelná: co všechny ty lyrické a kontemplativní songy jako Krajina posedlá tmou, Nevyplacený blues, Kamarádi, Na shledanou nebo Jó, to jsem ještě žil?

Kdy byl Jiří Šlitr nejpopulárnější?

První polovina dekády, to byla pro Semafor opravdu vítězná jízda. Vycházela spousta gramofonových singlů, elpíčko nazvané „Jiří Suchý: Písničky“ můžeme pokládat za první dlouhohrající desku věnovanou „popovému“ interpretovi, Suchý v roce 1964 předběhl Gotta i všechny další.

Filmové studio Barrandov porozumělo popularitě Semaforu a pustilo se do výroby Kdyby tisíc klarinetů: Ten film byl nejnákladnější produkcí od husitské trilogie Otakara Vávry. A do kina na něj přišly podle dobových čísel přes čtyři miliony československých diváků.

Do toho připočtěte první Zlaté slavíky pro Matušku, Pilarovou, Gotta. Písně se Šlitrovou hudbou Ach, ta láska nebeská, Píseň pro Zuzanu, Tereza nebo Oči sněhem zaváté lámaly rekordy prodejnosti.

Zkrátka Semafor byl zhruba do roku 1965 v našich médiích všudypřítomný, jeho radostná vlna vládla. Jenomže pak přišel mladší pop a beat a u mladého publika začal vítězit – a Suchý se Šlitrem si přáli zůstat u svého velkého snu, hudby jako ohlasu V + W, písniček jako ozvěny chytrých jazzových a muzikálových evergreenů.

Není ale potom hudba Suchého & Šlitra anachronismem? Nepatřila tak trochu do jiné doby?

Samozřejmě. V tom je její velkolepý paradox. Z hlediska své doby, viděno mezinárodně, byla těžce mimo už od počátku 60. let. V éře Beatles, Stoneů, Dylana, rhythm’n’blues a počátků rocku tu někdo zpívá kuplety a volí swingový doprovod?!

Jenomže Československo si potřebovalo tohle všechno odžít, protože dřív nesmělo. A oni vlastně nenabízeli staré časy: spíš paralelní vesmír. Nebyli popkulturou pro teenagery: To je dostihlo jako limit. Ale zvládli to.

Jak je tedy možné, že v popových 60. letech se Šlitrova semaforská hudba nevytratila jako konzervativní rarita?

Protože talenty Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého byly a jsou úplně mimořádné. Oni si kolem toho roku 1965 řekli, že přestanou soutěžit o vítězství v rozhlasové Houpačce a jiných žebříčcích. Že se budou soustředit na písničky pro divadlo. Od jazzové opery Dobře placená procházka až třeba po sérii absurdit a divokých nonsensů pro Šlitra coby protagonistu recitálu Ďábel z Vinohrad. A v téhle kategorii napsali krásné, neprvoplánové písně.

Tehdy se část muzikantů upínala k angloamerickému vlivu, zdejší organizátoři naopak tlačili, ať se píše muzika víc „česky“. Byl to logický ideový boj, důsledek studené války. Šlitr se z toho dokázal vymknout, jako by mu to bylo jedno. Psal originálně: Stačí si pustit songy jako Toulaví zpěváci, Znal jsem jednu pampelišku, Na vrata přibili můj stín…

Suchý a Šlitr podepsali prohlášení Dva tisíce slov. Jak ale vzhledem k režimu působila jejich tvorba? Byla brána jako podvratná? Nebo to bylo komplikovanější?

Na samém počátku chtěli semaforští autoři hlavně bavit. Jejich apolitičnost, všechna ta malá koťata a trpaslíci, dokonce dobové kritiky dráždila. Viděno socialistickou optikou to bylo nezodpovědné, málo výchovné.

Ale ke konci 60. let se Suchý a Šlitr už chtěli zapojit do veřejné debaty. Hra Poslední štace, o nemocnici vedené neschopnými podvodníky, byla jasné podobenství. Film Zločin v šantánu podle scénáře Josefa Škvoreckého byl politickou detektivkou. Když se film točil, v barrandovských ateliérech vzniklo de facto podpisové místo pro Dva tisíce slov.

Po srpnu 1968 se proto ocitli Šlitr i Suchý na seznamu nežádoucích osob. Šlitr, zdá se, byl aktivnější než Suchý. Podpořil zrod osmašedesátnické Společnosti pro lidská práva. Po okupaci předělal svého Ďábla z Vinohrad do političtější verze.

Víte, on předtím hodně cestoval, byl kosmopolita, s Jiřím Voskovcem chodil New Yorkem a ubytoval se naschvál v bohémském hotelu Chelsea, kde bydleli Janis Joplin nebo Leonard Cohen. Ovšem se začátkem okupace se z něj stal patriot. Záleželo mu na Československu.

Co Šlitrovo nevyjasněné úmrtí? Jak velký vliv má na jeho odkaz? A představuje pro tebe při psaní překážku?

Šlitr zemřel v pouhých 45 letech. Navíc nejspíš náhodně: Když usnul ve svém ateliéru, zhasl plamen na plynovém spotřebiči. Spolu s ním zahynula i jeho milenka. Ta nahodilost lidi strašně dráždila, proto vznikaly různé příběhy a konspirační teorie: vražda tajnými službami, vražda milenkou, společná sebevražda… Ty příběhy nejsou nijak podložené, pokud vím. Možná se někdy s určitostí dozvíme, jak to bylo; ale já musím do knihy napsat hlavně to, jak užasle reagovala celá země na úmrtí člověka, kterého měli rádi snad všichni.

Šlitr se svým odchodem vyhnul řešení pitomého problému: Jak dál pokračovat, když normalizačně přituhovalo. Spolupráce se Suchým se tehdy velmi dařila. Ale kapelník Ferdinand Havlík později svědčil o tom, že Jiří Šlitr uvažoval o odchodu z Československa.

Než upadnout do nesvobody, zkusil by se živit hudbou i jako výtvarný umělec v západní Evropě. Kontakty měl. Každopádně s jeho odchodem skončila jedna éra české písničky i Semaforu. Skončil jeden způsob, jak u nás aktivně prožít a spoluformovat kulturní kvas 60. let. Generace, které to zažily, na Šlitra už nikdy nezapomněly.