Učil Formana i Menzela. Filmové bytí Milana Kundery

„Rezignuji na hudbu i poezii, právě proto, že mi leží příliš na srdci, a půjdu dělat film, protože mne zvlášť nepřitahuje. Zbavím se tak snáze osobních zálib a budu dělat jedině to spravedlivé umění, jež slouží,“ nastínil Milan Kundera (1929–2023) v rozhovoru s A. J. Liehmem úvahu, která doprovázela jeho rozhodnutí přihlásit se na FAMU.

Po dokončení brněnského gymnázia v roce 1948 sice původně zamířil na Filozofickou fakultu v Praze, ale studium literární vědy a estetiky nedokončil. Zřejmě kvůli vyloučení z komunistické strany. Místo toho se přihlásil na tehdy jedinou českou filmovou školu, kde studoval filmovou režii a scenáristiku.

Na FAMU mladý básník zůstal i poté, co ji absolvoval scénářem k celovečernímu filmu Božena Horová a diplomovou prací nazvanou „Stalin v boji proti trockismu v sovětské literatuře a situace na naší umělecké frontě“. Do konce 60. let tam přednášel o světové literatuře. Zpočátku byl asistentem, po obhájení teoretické práce o Vladislavu Vančurovi a obnovení členství v KSČ odborným asistentem a od roku 1964 konečně docentem.

„Na FAMU přednášely osobnosti a styk s osobností člověka obohacuje. Pro mne to byli Milan Kundera, František Daniel nebo M. V. Kratochvíl,“ popsal inspirativní akademické prostředí režisér a scenárista Antonín Máša. Na Kunderovy přednášky později s nadšením vzpomínali i další tehdejší studenti, Jiří Menzel, Miloš Forman nebo Karel Steigerwald. V nabitých sálech často přednášel několik hodin bez přestávek. O stavebních principech slavných světových povídek a románů nebo spojnicích mezi literaturou a filmem. Neformální diskuze nad tabuizovanými spisovateli jako Franz Kafka mnohdy pokračovaly v pražských barech a kavárnách.

V první polovině 60. let zahájil Kundera svou kariéru prozaika úvodním sešitem povídkového souboru Směšné lásky (postupně vyšly tři sešity obsahující dohromady deset povídek). Jednotlivé povídky posloužily jako základ několika studentských, celovečerních i televizních filmů. Autorem prvního kunderovského filmu pro kina se v roce 1965 stal spisovatelův někdejší student a pozdější režisér Hynek Bočan.

Jeden z nejmladších filmařů nové vlny si pro celovečerní debut vybral poslední povídku z prvního sešitu Směšných lásek: Nikdo se nebude smát. Při čtení krátkého příběhu jej zaujala skutečnost, „že někteří lidé, aniž by k tomu měli morální právo, se cítí povinni zasahovat do soukromého života jedince, který se vymyká jejich životním normám“. Takovou postavou je ve filmu netalentovaný grafoman Záturecký, který zkompiloval práci o Mikoláši Alšovi. Nyní doléhá na asistenta z AVU Karla Klímu (hraje ho Jan Kačer), od něhož by rád získal kladný lektorský posudek. Klíma ale nemá odvahu sdělit mu, že text je bezcenný.

Jak je u Kundery zvykem, banální akt zbabělosti dává do pohybu sérii tragikomických příhod s nezvratnými následky. Protagonista se stále víc zaplétá do svých lží a výmluv, což negativně poznamenává jeho pozici na univerzitě i vztah s přítelkyní Klárou.

Scénář ani výsledný film Kundera nepovažoval za příliš zdařilé. Nelíbila se mu absence reflexivního rozměru a posun důrazu z nerovného vztahu Klímy a Kláry na střet hrdiny se společenskými normami. Také z toho důvodu se na dvou následujících adaptacích raději podílel i scenáristicky. S odstupem let ovšem připustil, že Nikdo se nebude smát představuje zřejmě nejlepší adaptaci některého z jeho děl.

Spoluscenáristou Bočanova filmu byl Pavel Juráček, další z frekventantů legendárních přednášek. Právě na základě Kunderova doporučení dostal Juráček, jeden z největších talentů nové vlny, nabídku pracovat jako dramaturg na Barrandově. Nastupující filmařskou generaci spisovatel svými texty i činy podporoval soustavně. Když se například Sedmikrásky Věry Chytilové staly v květnu 1967 terčem interpelace pohoršeného poslance Pružince, byl to právě Kundera, kdo anarchistickou satiru na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů hájil.

Ve stejné době, na jaře 1967, vyšel s dvouletým zpožděním Kunderův první román Žert. Kniha otevírající tabuizované téma rozvratu kolektivizovaného venkova a politických represí z padesátých let rychle zmizela z pultů knihkupectví. Rok po vydání získala cenu Svazu československých spisovatelů a vznikl podle ní film.

Scénář psal režisér Jaromil Jireš společně s Kunderou ještě v době, kdy rukopis románu procházel cenzurním řízením. Na cenzuru narazil také literární podklad připravovaného snímku. Do výroby byl schválen až v roce 1968, po zrušení někdejších kontrolních struktur.

Zatímco v románu se střídají čtyři vypravěči, dějově zredukovaný film má jen jednu ústřední postavu, Ludvíka Jahna (Josef Somr). Ten v době stalinismu poslal své dívce pohlednici, na niž mimo jiné napsal: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!“ Adresátka ovšem provokativní psaní předala fakultní organizaci. Jahn je za trest vyloučen ze strany, vyhozen z fakulty a poslán do pracovního útvaru pro nepřátele republiky.

O mnoho let později zůstává zajatcem svých vzpomínek, starých křivd a zklamání, které se prostřednictvím sugestivních flashbacků neustále vlamují do přítomného dění. Dávné situace a jejich aktéry Ludvík potkává na ulici, ve snech i při pohledu do zrcadla. Z Ludvíkových konfrontací s ostatními postavami vyplývá jedna z ústředních myšlenek nadčasového díla, mezi jehož obdivovatele patřil například uznávaný filmový kritik Jiří Cieslar – každý má svou vlastní „pravdu“, kterou oportunisticky uzpůsobuje situaci.

S filmem akcentujícím spíš tragickou než ironickou rovinu předlohy byl Kundera spokojen. Jireš podle něj vybral skvělé herce, vytvořil atmosféru, dal filmu rytmus a mistrně střídá emoce. „Vše, co režisér přinesl mému románu, se mi líbí,“ zhodnotil filmovou verzi Žertu.

Jako poslední byla před spisovatelovou emigrací zfilmována jeho vůbec první povídka Já, truchlivý bůh, kterou napsal už na konci 50. let a údajně během jejího psaní objevil sám sebe coby autora. Režisérem byl Antonín Kachlík, později nechvalně proslulý zejména prorežimní tvorbou z let normalizace. V 60. letech nicméně natočil několik formálně originálních filmů, byť se žádný nedočkal stejného věhlasu jako tvorba nové vlny.

Povídka se zfilmování dočkala již v roce 1967. V brněnském televizním studiu ji na základě scénáře Kunderovy manželky Věry převyprávěl Jaroslav Horan s Milošem Kopeckým v hlavní roli. Stejného herce obsadil Kachlík. Scénář psal s Kunderou přímo pro Kopeckého a Pavla Landovského, jehož postava dostala ve filmu víc prostoru než v předloze.

Natáčení mělo začít hned po letních prázdninách v roce 1968. V polovině srpna proto Kachlík se svým produkčním odjel do Brna zajistit ubytování pro štáb. O dva dny později vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Invaze nicméně výrobu zásadně nezbrzdila a na podzim následujícího roku mohl být film uveden do kin.

Hlavním hrdinou a ironickým vypravěčem melancholické anekdoty je vyžilý alfa samec Adolf. O máločem pochybuje. Ze všeho nejmíň o své morální a intelektuální nadřazenosti. Sebestředný bonviván nás s pomocí řady bonmotů provází svým vztahem s devatenáctiletou studentkou konzervatoře. Zaujetí je to ovšem jednostranné. A tak se Adolf dívku rozhodne potrestat tím, že jí do cesty přihraje nevzdělaného řeckého partyzána Apostolka (Landovský).

Truchlivý bůh má ze všech kunderovských adaptací nejblíž ke komedii. Důsledky ústředního žertu zde nemají srovnatelně závažné důsledky jako v jiných filmech podle Kundery. Film si zásluhou Kopeckého ležérnosti po celý čas udržuje nádech nezávazné hříčky. Oproti předloze tak nevzniká kontrast mezi lehkým tónem vypravěče a faktem, že dotyčný svým jednáním ostatní ponižuje a ničí jim životy.

Po srpnové invazi se Kundera kvůli svým politickým názorům a aktivitám z období pražského jara octnul v čele seznamu lidí, jejichž další umělecké a veřejné aktivity nejsou žádoucí. Románový Žert byl počátkem roku 1970 spolu s autorovými ostatními knihami stažen z prodeje i knihoven. Zanedlouho z distribuce zmizely i filmy od Jireše a Kachlíka.

Po normalizačních prověrkách musel Kundera stejně jako mnozí jiní pedagogové a studenti opustit FAMU. Podle vzpomínek režiséra Vlastimila Venclíka bylo spisovatelovo působení na dané instituci dokonce jedním z hlavních důvodů, proč se uvažovalo o úplném zavření školy.

Kunderovým novým domovem se počínaje rokem 1975 stala Francie, kde mohl navázat na svou přednáškovou činnost. Své bohaté poznatky o filmu a literatuře předával nejdřív studentům a studentkám na univerzitě v Rennes, poté v Paříži.

V profesionální produkci vznikla už pouze jedna adaptace některého z Kunderových textů. Americkému režisérovi Philipu Kaufmanovi udělil na konci 80. let souhlas ke zfilmování Nesnesitelné lehkosti bytí, původně nabídnuté Miloši Formanovi.

Přestože byl Kaufman poměrně úspěšný v hledání výmluvných obrazových ekvivalentů pro Kunderovy myšlenky a pokusil se zachovat i esejistickou povahu zdánlivě nezfilmovatelného románu, koprodukční milostné drama se spisovateli nelíbilo. Ve skutečnosti pro něj byl pocit ztráty kontroly nad vlastním dílem tak nesnesitelný, že se právě na základě této zkušenosti rozhodl stáhnout do soukromí a mnohem pečlivěji střežit svůj veřejný obraz.

Zploštění předlohy jej utvrdilo v tom, nad čím se zamýšlel v paralelně vznikající Nesmrtelnosti – hodnotné vizuální umění je v éře nadvlády obrazů vytlačováno bezobsažnou „imagologií“. Filmový přepis žádného dalšího ze svých děl nepovolil. Nedošlo tak ani na adaptaci Valčíku na rozloučenou. Režírovat jej měla Agnieszka Hollandová, další z velkých filmových osobností, které ovlivnilo setkání s básníkem, romanopiscem, pedagogem a scenáristou Milanem Kunderou.