„Überněmectví“ kapely Rammstein je jen maska. Na nové desce ji sundávají

Metal si ve svém genetickém fondu nese kromě všudypřítomné aury vzpoury vůči autoritám i značnou dávku provokace. Když se mluví o otcích žánru Black Sabbath, leckomu se kromě těžkotonážních podladěných riffů vybaví i ikonické náhrdelníky křížů, které ve své době vzbuzovaly pohoršení a nařčení z kultismu. Jedna kapela ale dotáhla metalovou provokaci k dokonalosti. Pochází také z evropské průmyslové velmoci — němečtí Rammstein.

Posledních dvacet let jsou žánrovými hvězdami, které ale dokážou bez problémů proniknout i do hlavního proudu. Podobně jako největší popové hvězdy ovládají schopnost napsat provokativní hit. Aktuální osmá deska Zeit je ale oproti svým předchůdcům tak uměřená, jak jen to je na poměry Rammstein možné.

Naposledy k sobě přitáhli pozornost před třemi lety. Po dlouhém albovém půstu vydali bezejmennou desku, která obsahovala singl Deutschland — jednu z nejúspěšnějších skladeb v téměř třicetileté kariéře skupiny. Je to etalon všeho, co je na Rammstein podmanivé: charismatický baryton leadera Tilla Lindemanna, monumentálně primitivní hudba, která jako by chtěla vyvolat davovou psychózu.

Pocit kolektivní manipulace umocňoval vysokorozpočtový klip zobrazující brutální epizody německých dějin včetně vraždění Židů, homosexuálů nebo levicově smýšlejících lidí. Znepokojivé obrazy doprovázel Lindemannův zpěv: „Deutschland, Deutschland über allen“.

Pochopitelně opět ožila podezření, zdali jedna z největších světových kapel není neonacistická. Nešlo se jim divit. Kdokoli někdy slyšel Rammstein, musel zažít pocit, že byl stržen k něčemu nekalému.

Při pohledu na kariéru skupiny je ale zřejmé, že überněmectví Rammstein je jenom maska. „Dělají si legraci z křehkého a složitého vztahu země k vlastní minulosti. (…) Drtivé bicí a kytary v písni Deutschland naznačují jakési nucené zúčtování: Neodvracejme od ničeho z toho zrak,“ psala k vydání singlu hudební publicistka Amanda Petrusich pro magazín New Yorker. Našly se ale i hlasy, které skladbě Deutschland sice přiznaly antinacistický smysl, ale vyčítaly jí, že nevkusně využívá obrazy utrpení.

Lindemann a spol. svou politickou identitu definovali už v prvních letech kariéry. Rammstein pocházejí z východního Německa a po sjednocení země byli provázáni s rodícím se squaterským hnutím v Berlíně, kdy západní kapitál začal ovládat chudší východní části země i města. V jednom z takto obsazených bytů, kde se provozovalo i pirátské vysílání, Rammstein nahráli své první písničky.

S přicházejícími úspěchy kapely se začalo šířit i znepokojení z německy zpívající skupiny, která pracuje s vyhrocenou estetikou. To nakonec vedlo k jasnému vyjádření stanoviska hudebníků – písni Links 2 3 4 z roku 2001, kde Lindemann doslova deklamuje: „Chtějí, aby mé srdce bylo na správném místě, ale když se podívám dolů a pryč, bije na levé straně. Vlevo.“ Z této pozice vychází i jeden z největších hitů skupiny, hymnická Amerika, která kritizuje kulturní imperialismus a spasitelské sebevnímání USA.

Kapela moc rozhovorů nedává, ale na jejich politické postoje a problémy s ultrapravicí se novináři ptají často. V roce 2014 se tak pro časopis Rolling Stone vyjádřil zpěvák Lindemann jasně: „Pocházíme z Východního Německa a vyrostli jsme jako socialisté. Bývali jsme punkáči a gothici — nenávidíme nácky!“

Rammsteinovská fascinace primitivními pudy občas zastíní ještě jednu zajímavou rovinu kapely — inspiraci v sekundární literatuře. S trochou představivosti by kapelu šlo zařadit po bok velšských Manic Street Preachers, jejichž tvorbu před pár lety shrnul hudební publicista Pavel Turek. Preachers tak často citují teoretiky a filozofy, až máte po jejich poslechu „chuť podat si přihlášku na vysokou školu“.

U Rammstein je to podobné, jen se to zde hemží aluzemi na Brechta nebo Goetheho. Nová deska v tomto ohledu není výjimkou, cituje se tu například i spisovatel uměleckého hnutí Nové věcnosti Hans Fallada. Je zábavné sledovat, jak redakce světových metalových magazínů pravidelně s vydáním nového materiálu oslovují akademiky s žádostí o rozbor tvorby Rammstein.

Jen o málokteré metalové stadionové kapele vyšla kniha akademických esejí. Samotná databáze Google Scholar při zadání Rammstein vyplivne přes tři tisíce záznamů knih, citací nebo studií z vědeckých žurnálů a o kapele a jejím poselství přemýšlela i filozofická celebrita Slavoj Žižek. Někdy tak může být zajímavější si o Rammstein číst, než je poslouchat.

V posledních letech, zdá se, Rammstein své postoje chtějí prezentovat přímočařeji a opouštějí dlouhá léta budovanou ulitu ambivalentnosti. Klip ke tři roky staré písni Ausländer zobrazuje kolonialistické přezírání původních kultur, v koncertní podobě písně zpěvák Lindemann vítá zbylé členy kapely plující v moři rukou na gumových člunech, což je zřejmá narážka na uprchlickou krizi. Na konci písně se také kytaristé Richard Kruspe a Paul Landers políbí, což v Rusku porušuje zákon, který zakazuje „propagaci netradičních sexuálních vztahů“. V Polsku, které také v posledních letech znepříjemňuje život sexuálním a genderovým menšinám, na koncertě v Chořově jako projev solidarity kromě zmíněného polibku Rammstein do své show začlenili také vlajky Pridu.

A podobně přímočará je i píseň a doprovodný klip Angst z nové desky. V textu Lindemann odkazuje na německou figuru strašáka neboli Schwarze Mann, jednu z dávných dětských her inspirovaných morovou epidemií. Rammstein tu zpívají o strachu z jinakosti. Hudebníci v klipu vystupují jako hodní otcové od rodin s vlastními zahrádkami, kteří jsou při první příležitosti ochotní vyměnit nízké ploty za pevné zdi a za jásavé podpory roztleskávaček se ozbrojit automatickými puškami. To vše ve jménu virtuálního nebezpečí.

Nakonec postava Schwarze Manna může dvojsmyslně odkazovat i k latentnímu rasismu. Hudebně jde o typické Rammstein s masivním otevíracím riffem ve šlapavém tempu. Vrchol songu ale nabízí Lindemanna v netypické poloze. Jeho zoufalý, zlomený hlas se maniakálně ptá: „Kdo se bojí strašáka?“

Při poslechu nové desky se zdá, že Rammstein se dobrovolně vzdali nadhledu. Třeba za cenu upřímnosti, o které Lindemann zpívá ve skladbě Lügen (Lhát), v níž Rammstein poprvé používají populární nástroj současného rapu zvaný autotune. S pomocí prostředku na vylepšování lidského hlasu Lindemann kritizuje naší tendenci všechno přikrášlovat, předstírat dokonalost. Jako každá lež se ale nakonec i první refrén Lügen láme do zasekávaného, koktavého propletence jednotlivých nástrojů. Je to svým způsobem bilanční píseň, která se ohlíží za tím, jestli mělo něco v životě smysl. Zvlášť, když jsme se jím všichni prolhali.

A pak je tu titulní Zeit – monumentální track, který zachycuje dokonalý okamžik smíření, ale řeší i touhu zastavit čas. Členové Rammstein, kterým je všem přes padesát, se na nové desce často usebírají.

Volnější tempo alba Zeit dává smysl. Celý svět se vlivem pandemie covidu na chvíli zastavil, včetně obrovské koncertní produkce Rammstein, a vzniklou proluku kapela věnovala psaní nového materiálu. Zeit se neprezentuje jako pandemická deska, a je to tak dobře — na to jsou její témata příliš rozkročená. Je ale pravda, že hlavní motivy alba — smrt, konečnost i samotné plynutí času — tvořily každodenní kolorit pandemie.

Teď covid vystřídala válka, tíživá témata zůstala. Poslouchat valivou, agresivní a mnohokrát temnou hudbu může být samozřejmě v tuto chvíli znepokojivé, zvlášť když vidíme zvěrstva vykreslená některými Lindemannovými texty dít se pár kilometrů od našich hranic. Nicméně, když před hrůzami zavřeme oči, ony nikam nezmizí.

Rammstein nevedou nikoho za ruku, spíš vás hodí do temného lesa plného obscénních výjevů, hřmotné němčiny a všudypřítomných plamenů. Zpravidla neposkytují jasný interpretační klíč, spíš nechávají posluchače, aby si ho sám vyrobil. A když skončí s hudbou, opentlí její vizuální ztvárnění odkazy na německou kulturu, brutálními a znepokojivými obrazy nebo satirickým šklebem.

Žijeme ve společnosti spektáklu, jak ji kdysi pojmenoval Guy Debord. Rammstein si to stoprocentně uvědomují a cíleně pracují s jeho logikou. Jsou posedlí perverzí? Možná. Tvorba Rammstein ale primárně funguje jako zesilovač věcí, které si nechceme připouštět.