Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Než se stal spisovatelem, všechno nasvědčovalo tomu, že Orhan Pamuk bude malířem. V dětství byl prý ve výtvarné výchově nejlepším žákem, učitelka jeho obrazy ukazovala zbytku třídy a říkala: „Podívejte, jak to Pamukovi jde.“
Mělo to jen jedinou chybu. Pamuk ke svým kresbám vždycky připisoval slova. „Nepiš přes své obrazy! To je chyba! Obrazy a literatura k sobě nepatří!“ vypráví turecký nobelista plnému sálu pražského DOXu. Dvaasedmdesátiletý autor slavných románů Istanbul (2003, česky 2006), Sníh (2002, česky 2009) nebo Jmenuji se červená (1998, česky 2007) přijel do Prahy, aby tu promluvil nejen o výstavě, kterou holešovická galerie DOX otevřela veřejnosti loni v listopadu, ale také o svém posledním románu Morové noci.
„Před pětatřiceti lety jsem v sobě zabil malíře a rozhodl se věnovat psaní. Věděl jsem, že malovat znamená vidět prázdná místa na stránce,“ říká nobelista. Pravdou je, že Pamuk se výtvarnému umění věnovat nepřestal. Stále proniká do jeho spisovatelského díla, obě disciplíny se vzájemně doplňují. Jak, to ukazuje expozice nazvaná Útěcha věcí.
K vidění je tu například výhled ze spisovatelova okna, tolik let stejný a záviděníhodný. Když Pamuk odhlédne od rozepsané stránky nové knihy, přes kupoli mešity uvidí Bosporskou úžinu a protější islámskou část města. „Vím, že jsem privilegovaný. Pohled do krajiny mi pomáhá tříbit myšlenky. Jsou spisovatelé, kteří se musí koukat na bílou zeď,“ připouští.
Prohlédněte si, jak vypadá výstava Orhana Pamuka.
Střed výstavy pak tvoří prostorové koláže, jakési kabinety kuriozit tvořené každodenními předměty - od palubních letenek, starých fotografií Bosporu až po plechová autíčka nebo skleničky s tureckým čajem.
Jsou to exponáty, jež mají domov v istanbulském Muzeu nevinnosti. Spisovatel ho založil v roce 2013, bylo to ztělesnění jeho stejnojmenného románu, který muzeum proměnilo v prostorový zážitek. „Mám rád muzea pro jejich odlišnost,“ vysvětluje Pamuk. Podle nich se v budovách muzeí cítíme výjimečně, oslavujeme vlastní lidskost. Objekty z prostorových koláží, malé oslavy lidské každodennosti i vzpomínek na starý Istanbul posbíral Pamuk u své rodiny a přátel nebo právě v ulicích turecké metropole, jež spisovatele celý život fascinuje a umělecky inspiruje.
„Jsem typ autora, který vypráví příběhy skrze předměty,“ přibližuje publiku DOXu Pamuk, jenž se v Praze naposledy ukázal v roce 2013 na Festivalu spisovatelů Praha. Sedm let předtím získal Nobelovu cenu. Pamukovo jméno se v souvislosti s nejprestižnějším oceněním skloňovalo dlouho. Jeho knihy přinášely zkušenost z unikátního místa mezi místy, ze světa, kde se potkává Evropa s Asií. Pamuk uměl zachytit nejmenší chvění mezi tektonickými deskami obou kultur a zároveň o nich psát s ojedinělou poetikou. Nevyhnul se přitom politickému tření, protože otevřeně mluvil o islamismu i utlačování Kurdů a Arménů.
O politické situaci se ale při diskuzi v DOXu zmiňuje s nadsázkou. „Měl jsem tři bodyguardy, teď už mám jenom jednoho. Prosím, nekritizujte Turecko víc, než je nutné. Situace se zlepšuje,“ říká Pamuk se smíchem. A chvíli poté se před plným sálem DOXu raduje, protože poprvé drží v ruce český překlad své zatím poslední knihy.
Téměř sedmisetstránkové Morové noci začal Pamuk psát tři roky před vypuknutím pandemie covid-19. Neplánoval ho prý jako román o pandemii. Tvrdí, že ho zajímalo, jak se při podobných společenských krizích mění vláda - postupně se stává autoritářštější. Morové noci se odehrávají na smyšleném ostrově jménem Minger v roce 1901. Propuknutí epidemie si tu dlouho nikdo nechce připustit. „Naše krysy nejsou jako ty izmirské!“ brání se guvernér ostrova, když se ho jedna z hlavních postav románu, hygienik Bonkowski, vyptává na možnost nákazy. „Oficiálně nyní žádnou epidemii nemáme!“ protestuje guvernér.
„Koronavirus nás naučil, že náš svět je jako jedna země,“ uvažuje Pamuk. Poukazuje na zvláštní dějinný paradox. „Když v Číně morová nákaza zabila 20 milionů lidí, v evropských novinách o tom byl jen krátký článek,“ tvrdí Pamuk, jenž pravděpodobně mluví o třetí morové pandemii z poloviny 19. století, i když čísla mrtvých přitom poněkud přestřeluje. „Dnes jsou naše strachy přehnané, protože víme příliš mnoho. Dřív se lidé nebáli, protože nevěděli dost.“
Pamuk také upozorňuje, že nic není pro spisovatele tak inspirativní jako strach ze smrti. „Spouští všechnu kreativitu,“ přiznává nobelista, jehož nejnovější kniha není jen katalogem intrik, politikaření. Morové noci jsou odvyprávěné pohlcujícím způsobem. Jak si všímá překladatel a moderátor celého večera Petr Kučera, ze stránek Pamukovy knihy je cítit vůně moře a slyšet příboje vln. Člověk má pocit, že je schopný vidět specifické odstíny nachu, jež se objevují jen a pouze na Mingeru. Kruh se uzavírá: Morové noci jsou jako živý obraz.
