Článek
To místo vypadá romanticky. Věž kostela na pozadí hřebenů Rychlebských hor. Klášterní zahrada s jabloněmi. A hřbitov: na něm to prý všechno začalo. Je tu pochováno přes sedm set řeholnic z nespočtu různých řádů. Do poloviny letošního dubna to bylo místo na okraji republiky i na okraji zájmu. Díky spisovatelce Kateřině Tučkové a jejímu novému románu se na Bílou Vodu nikdo nebude dívat tak jako dřív.
Sedm set stran dlouhé vyprávění začíná v roce 2007. Ke klášteru ve vylidněné vsi přijíždí Lena Langerová, bývalá novinářka, která si na kraj světa přijela hojit vlastní rány. Brzy ale zjistí, že chátrající klášter obývaný hrstkou místních sester má vlastní temnou historii, které bude potřeba čelit.
„Na svátek svatého Václava se otevřela nová kapitola kláštera v pohraniční obci Bílá Voda i nová kapitola mnohých ženských řádů a kongregací. V dlouho opuštěném konventu se sešlo na čtyři sta sester z osmnácti koutů celé naší vlasti československé,“ píše se v kronice, kterou Lena objeví při úklidu zpustlých klášterních komnat.
Ten zápis se týká Akce Ř, při níž komunistický režim v roce 1950 odvlekl všechny řádové sestry tehdejšího Československa do sběrných klášterů, jako byl ten v Bílé Vodě. Násilně je tak připravil o domov, zpřetrhal jejich komunitní vazby. Komunisté poslali řeholnice v lepším případě na směny do fabrik, v tom horším do vězení. Ani tam ale bolest sestry Evaristy a dalších perzekvovaných žen z Bílé Vody zdaleka nekončí.
Probudit spícího obra
Tučková ve vyprávění Bílé Vody postupuje způsobem, který v Česku sama proslavila už v době vydání Žítkovských bohyň (Host, 2012). K minulosti přistupuje trochu jako k detektivce. Trpělivě před čtenáře předkládá fragmenty minulosti, dokumenty, zápisy v kronikách či denících – až člověk zjistí, že se dívá do propasti. A že se minulost probudila jako spící obr. Mnohohlas traumatických příběhů, který Tučková nechá rozeznít v Bílé Vodě, hlavní hrdinku Lenu rychle přehluší.
Je potřeba se vypovídat z traumatu znásilnění, nechtěného mateřství i ztráty dítěte. Řádové sestry, ale ani ženy v civilu jako by neměly právo rozhodovat se nad vlastním tělem. Tučková si navíc moc dobře uvědomuje, že se dávná traumata v Bílé Vodě propisují nejen do románové současnosti, ale bohužel také daleko za hranice textu. Do našeho tady a teď.
To je mimochodem na románech Kateřiny Tučkové nejpoutavější. Vrací se do minulosti ne proto, aby exaktně popsala historii (i když v tomto ohledu působí její texty až přepečlivě), ale aby poskytla prostor násilně umlčeným hlasům. A protože těmto výpovědím dosud nikdo nenaslouchal, čtenáře zasáhnou s čerstvou silou.
Chtělo by se říct, že Tučková vymyslela nový žánr. Nepíše historické romány, ale romány umlčených. Není jediná, kdo s takovým psaním sklízí úspěchy. Podobným způsobem reprezentuje nevyslyšené hlasy například Karin Lednická.
Nutno dodat, že obě bestsellerové autorky mají své slabosti. Lednická v Šikmém kostele píše o ženách horníků z Karviné prizmatem dneška, ale poněkud archaickým stylem. Tučkové Bílá Voda zase působí těžkopádně. Chvíli to trvá, než si člověk zvykne, že se má pročítat nalezenými úředními dokumenty, kněžskou korespondencí, všelijakými zápisy. A že má román sedm set stran, v tu chvíli úplně nepomáhá.
Bolestný chorál
Když už je ale čtenář vtažen do příběhu (což může trvat klidně i dvě stě stran), je těžké se od něj odpoutat. Nevadí, že všechny postavy mluví stejně, jak bylo Tučkové vytčeno v jedné kritice. Někdy je snadné ztratit přehled v tom, co všechno se stalo sestře Evaristě, co Benigně, co Bohunce nebo snad „současné“ Leně či Agniezsce. Na druhou stranu, Bílá Voda podává svědectví celého kolektivu. Mnohohlas je nejen ústředním motivem románu, ale také symbolem jeho naděje.
Jen chorál bělovodských řeholnic dokáže naředit bolest jednotlivců.
Není to tak dávno, co se vyhlašovaly knižní ceny Magnesia Litera. Knihou roku 2020 se stala biografie Karla Gotta od hudebního publicisty Pavla Klusáka, což nebylo těžké předem odhadnout. Porota vybírající kandidáta na nejdůležitější ocenění pracuje s citem pro velké příběhy, ať už se týkají vzniku knihy, nebo toho, jak promlouvají ke vědomí národa.
Bílá Voda má obojí. Tučková, jedna z nejúspěšnějších spisovatelek porevolučního Česka, na rukopisu pracovala přes deset let, dvě předchozí verze zahodila. V nové knize navíc dává prostor tématům, které se z knižní anotace mohou zdát vzdálené – než zjistíte, že absolutně nejsou. Na Tučkovou v dubnu 2023 skoro jistě čeká Kniha roku. A nebude to jenom „za zásluhy“.
