Trójská válka ve světle ruské invaze. Národní divadlo svádí boj s Oresteiou

Aischylova trilogie Oresteia začíná návratem řeckého vojevůdce Agamemnóna z trójské války. Ve městě Argos mykénského krále po dobu jeho nepřítomnosti zastupuje královna Klytaimnéstra, která však svého manžela společně s milencem Aigisthem zavraždí. Spustí se tak koloběh násilí – Agamemnónův syn Orestés se totiž posléze rozhodne otce pomstít. Národní divadlo se teď antickou tragédii snaží vzkřísit, namísto původního Aischylova textu ovšem sáhlo po deset let staré volné adaptaci z pera mladého britského dramatika Roberta Ickea, která se v zahraničí setkala s nadšenými ohlasy.

Icke příběh oproti Aischylovi uzavírá soudní procesem, v němž Orestés čelí obvinění z matkovraždy. Klasickou Oresteiu naopak doplňuje o události, které smrti Agamemnóna předcházely a které v antickém Řecku zdramatizoval Eurípidés. Děj nově uvedené inscenace se tak zpočátku točí kolem Orestovy mladší sestry Ifigénie, již musí Agamemnón podle proroctví obětovat, aby mu božstvo seslalo příznivý vítr pro plavbu do Tróji. Král se nejprve vzpírá, nakonec nicméně uvěří, že jedině tak může vleklou válku ukončit, a nechá se svými pobočníky přesvědčit, aby dceři vlastní rukou podal jed, který má její život bezbolestně ukončit.

V úvodu představení se ocitáme v psychiatrické léčebně, kde se pološílený Orestés (Zdeněk Piškula) pokouší s pomocí terapeutky (Gabriela Mikulková) zpětně vybavit, co se v jeho rodině vlastně stalo. Líčí svůj sen o zaječici, které dravec vyrval z těla mládě, a není si jistý, co jsou skutečné vzpomínky a co pouhé bludy. Modernizovanému rámování nespolehlivého vypravěče, kterým se Icke zjevně snažil přiblížit současným krimi seriálům, Národní divadlo přizpůsobilo také scénu. Všechno se odehrává v kulisách sterilních vykachlíkovaných místností se sprchami a průhlednými plastovými závěsy, které nejprve evokují ústav pro duševně choré a později poslouží k efektnímu vyobrazení krvavých vražd.

Detektivní narativ následně plynule přechází do minulosti, aby Orestés před očima diváků mohl zrekonstruovat, co ho do psychiatrického ústavu vlastně přivedlo. Sledujeme, jak Agamemnón (David Matásek) zápasí s morálním dilematem – na jedné straně je generálem, který chce porazit nepřítele, na druhé straně otcem. Pobočníci (Jan Bidlas a Pavel Neškudla) mu namítají, že obětováním vlastního dítěte může řadu lidí zachránit. Životy vojáků a jejich rodin poměřují se životem jediné bytosti, která je ovšem králi nejdražší. Nevyhnutelnost samotné války přitom nikdo z mužů nezpochybňuje, to si dovolí až Klytaimnéstra (Zuzana Stivínová), když se o manželově záměru dozví. Agamemnón přesto neustoupí a ještě své ženě připomene, že jen díky bojům mají plný stůl.

Režisér Marián Amsler chtěl podle svých slov Ickeovu Oresteiu zinscenovat proto, že se nás teď téma války v důsledku ruské invaze na Ukrajině dotýká víc než dřív. „Všichni zažíváme nejistotu, jak se lidé nad námi rozhodnou – jestli budou bojovat na straně napadaného, nebo naopak začnou kolaborovat s agresorem,“ řekl v rozhovoru pro Český rozhlas.

Současný konflikt na Ukrajině připomínají například scény, v nichž král a královna vystupují na tiskových konferencích – veškeré pochybnosti ohledně svých činů označují za spekulace a protistranu vykreslují v nejhorších barvách.

Když se Orestés hájí před soudním tribunálem, odpovídá mu kakofonie protichůdných výkladů tragédie. Připomíná to chaos internetových diskuzí zanesených dezinformacemi a konspiracemi. Jindy zase popisuje, že má pocit, jako by měl nad hlavou síť plnou zvířat, která se co nevidět zhroutí k zemi, a divák si jeho slova může spojit jak s duševním zmatkem, tak s klimatickou hrozbou. Potíž je v tom, že představení s aktualizacemi nepracuje systematicky. Ve finále tak působí poněkud vytržené z kontextu, jako by Icke do antického dramatu jen sem tam přimíchal prvky současné reality.

Přestože Národní divadlo v anotaci zdůrazňuje, že drama díky modernímu uchopení neúprosně promlouvá k dnešku, všechna témata, která otevírá, jsou ve výsledku nadčasová, dobově nespecifická a dala by se vztáhnout ke starověku i k současnosti. Ať už jde o nesmyslnost války nebo bezvýznamnost pomsty, která nakonec vždycky plodí jen další násilí a ubližuje i tomu, kdo ji vykoná. „Za vším jsou vždycky rodiny – odměření otcové a nevyzpytatelné matky,“ konstatuje Orestés během terapie, a naráží tak na další odvěkou otázku, jíž se hra otevírá: Nakolik se můžeme osvobodit od rodičovských vzorů a prolomit prokletí mezigeneračního traumatu?

I z formálního hlediska bohužel inscenace zůstává jednou nohou v antice a druhou v současnosti. Icke sice Oresteiu osvobodil od veršů, všechny postavy nicméně často upadají do rozvláčných, příliš vyumělkovaných monologů. Herci zkrátka mluví spíš jako knihy než skuteční lidé. Jakkoli se Matásek, Stivínová nebo Piškula ve svých emočně rozervaných výstupech pokouší publikum přesvědčit, že prožívají zcela fatální situace, vyznívají jejich výkony na jevišti těžkopádně. Přestože se se scénou Národního divadla tradičně pojí jistý patos, v nové Oresteie místy překračuje únosnou mez. Úspornější výrazové prostředky a civilnější jazyk by jí svědčily mnohem víc.

Téměř tříhodinové představení tak budí velmi rozpačité dojmy. Režisérovi se ani s oceňovanou předlohou a prvotřídními herci nepodařilo nazkoušet inscenaci, která by s obecenstvem opravdu zacloumala. Pokud by si chtěl někdo doplnit všeobecný přehled a zajít si na klasiku v trochu modernějším, přístupnějším hávu, může ho nová Oresteia ještě jakž takž uspokojit. Kdo však očekává skutečně současné divadlo, které bude rezonovat s tím, co na individuální nebo společenské úrovni sám prožívá, měl by radši vyrazit jinam.