Trier, Iñárritu i Field. Jaké jsou novinky elitních filmařů?

Nejdelší čekání postihlo fanoušky jednoho z nejuctívanějších a nejdiskutovanějších seriálů všech dob, dánského Království. Enfant terrible evropské kinematografie Lars von Trier v roce 1994 redefinoval konvence, když na půdorys nemocničního dramatu zvládl vměstnat uhozenou grotesku a zároveň mrazivý duchařský horor o místě, na němž se potkává racionalita a iracionalita v obětí tak těsném, že je od sebe nejde odlišit.

Skutečná kodaňská nemocnice Riget se svou ponurou brutalistní atmosférou posloužila jako dějiště vykloubeného, strašidelného i cynického divadla o světě, který je tak pohlcený mýtem vědy a poznání, až se promění v dokonale surreálné panoptikum bláznů, duchů a démonických entit. Způsob, jakým mistr dějových odboček Trier mixoval žánry a postupy, dodnes nezestárl ani o den, což se rozhodně nedá tvrdit o hrdinech Království.

Druhá sezóna, kterou dánský režisér přidal v roce 1997, nechala tolik volných konců, že fanoušci betonové džungle chodeb nepřestávali doufat, že se světla Království rozsvítí ještě jednou. Bylo jasné, že pokud se tak stane, budou chybět klíčové figury – všetečné médium paní Drusse a žlučovitý švédský doktor Helmer, jehož refrénovitá nadávka „Dansk jävlar“ vstoupila do zlatého fondu. Oba herečtí představitelé totiž zemřeli, což se v univerzu Království, kde je svět živých a mrtvých v podstatě průchozí, nejeví jako nepřekonatelný problém, ale tvůrce se s tím samozřejmě musel vypořádat bez spiritistického stolečku.

Trier obzvlášť v pozdější fázi své kariéry nevyniká subtilitou, takže milovníci fan servisu a lynchovských metavýznamů budou nejspíš trochu zklamaní, jak jednoduše návrat do starého dobrého Rigetu proběhne a jak přímočaře se pracuje s propojením starého a nového. Stejně tak budou zklamáni ti, kteří čekají nějaké zásadní inovace. Trier prostě nahradil chybějící postavy adekvátními nástupci – paní Drusse střídá jiná zvědavá důchodkyně, místo doktora Helmera přichází proklínat vše dánské a velebit vše švédské jeho syn.

Charakterová konstelace původního Království je tak nosná, že na ní režisér a scenárista zjevně nehodlá cokoli měnit. Nemocnici tak stále vede senilní ředitel, který jako by vypadl z parodií Mela Brookse, doktoři jsou ansámbl kompulzivních šílenců a dětinů, z betonových koridorů nemocnice opět prosakuje mysteriózní zlo, které má hlavu Udo Kiera… nově v aulách účinkuje i Ďábel, kterého si náramně užívá Willem Dafoe.

Všechny oblíbené elementy jsou na místě, Trier je aktualizuje minimálně. Helmer vedle nacionalismu přináší i vyhlášenou švédskou genderovou korektnost, místo sanitky duchů děsí zaměstnance Království démonický vrtulník. Člověk si samozřejmě stále omílá v hlavě otázku, zda „oprášené to samé“ není po čtvrtstoletí čekání málo, ale Trier má naštěstí dost žluči a citu pro dobrý casting, aby Království i potřetí nabídlo dostatečně vydatný pobyt v Nemocnici na kraji racionality. To, že se jede hlavně na nostalgické výpary, se ale třetí sezóně Království odpárat nedá.

Americký režisér Todd Field si svůj třetí celovečerní film šetřil od roku 2006, kdy jeho drama Jako malé děti získalo tři nominace na Oscara. Tár je nicméně velmi důrazným comebackem, který dokazuje, že Field neztratil nic ze svého režijního a scenáristického umu. Příběh fiktivní dirigentky Lydie Tár bude slušnou rozbuškou, protože téma toxicity a zneužívání moci, které otevřelo hnutí #MeToo, nahlíží z překvapivé perspektivy.

Lydia se od úvodních scén jeví jako sebejistá, metodická profesionálka, jež svůj osobní i profesní život diriguje s naprostou samozřejmostí. Rétoricky obratná, uvědomělá, vyzařující neprůstřelnou auru úspěchu, sklízí vavříny na těch největších pódiích a vychovává novou generaci dirigentek, které budou mít šanci prorazit v jinak převážně mužském světě. Field s neobyčejnou soustředěností pozoruje hlavní hrdinku, které neuvěřitelně sugestivní Cate Blanchett propůjčuje až nadlidskou auru. Todd Field studuje způsob, jakým funguje na veřejnosti a v soukromí, jak si utváří svět i charaktery dle svých potřeb.

Teprve postupem času, v sérii stále tíživějších náznaků, dává film divákovi zakusit, že aura Lydie Tár je při vším magnetismu nápadně toxická. Dirigentka, zvyklá analyticky se nořit do hloubi partitur a kultivovat nejmenší detaily mnohohlavého orchestru, je zároveň zručnou manipulátorkou, která má kontrolu nad vším kolem, jen ne sama nad sebou. Bez jakékoli démonizace buduje Todd Field před divákem detailní portrét sobecké ženy a predátorky, jež staví vlastní potěšení nad vše ostatní.

Přitom i díky brilantnímu výkonu Cate Blanchett Tár nikdy neztratí svou pochopitelnou lidskou podstatu. V čase vyhrocených ideologických statementů spoléhá Fieldův snímek výhradně na psychologii a pozvolný, precizní filmový jazyk, kterému dodává na váze minimalistický hudební podkres a drtivý sound design zástupkyně mladé generace hudebních skladatelek, Islanďanky Hildur Guðnadóttir.

Tár je triumfem pomalosti a pečlivě budované tenze, který svým důrazem na precizní vyobrazení hlavní postavy a netendenční perspektivou připomene třeba poslední filmy Paula Schradera. Jeho jediným nedostatkem je to, že po bezmála třech hodinách vyzní závěrečné tóny v něčem málo důrazně a poněkud modelově. To ale nic nemění na tom, že Tár, která by do českých kin měla přijít v únoru 2023, představuje jeden z filmových vrcholů sezóny.

Hodně se bude mluvit i o novém filmu Alejandra Gonzáleze Iñárritu Bardo. Mexický režisér si tento fakt popravdě pojistil, když natočil tři hodiny trvající roztěkanou žánrovou směsici. Bardo je alegorie, groteska i rozverná féerie, onen typ filmu, který kritika ráda prezentuje jako velice osobní.

Hlavním hrdinou je mexický novinář a dokumentarista Silverio Gama, jenž získal věhlas v USA i domovském Mexiku, přesto se nikde necítí doma, dokonce ani ve své milující rodině. Herec Daniel Giménez Cacho je středobodem plátna v podobném stylu, v jakém hypnotizoval diváka Toni Servillo v legendární Velké nádheře Paola Sorrentina. S tímto filmem má Bardo koneckonců dost styčných bodů – marnivost, sklon k velkým gestům, postavu, která se ocitá v mrtvém bodě svojí existence.

Iñárritu je bez debat zručný režisér, který umí vystavět nádhernou i monumentální scénu a pohybovat se po ní s elegancí. Přesto podobně jako v případě jeho posledních amerických filmů Birdman a Revenant se nabízí otázka, do jaké míry jeho bravura a přemíra slov maskují charakterovou a myšlenkovou plochost. Bardo mluví o všem, od bolesti ze ztráty dítěte přes identitu až po rozpad mexické společnosti, jde ale spíš o hezká rétorická cvičení zabalená do předvádivého audiovizuálního kabátu. Nepředvídatelně se tu potkává sen a realita, vnitřní a vnější svět, výsměch a drama. Výsledek je velkolepý, ale také znatelně povrchní. Skáče z tématu na téma, mnoho jich pootevírá, o málokterém ale říká něco skutečně pronikavého.

Současná mexická kinematografie a filmaři jako Carlos Reygadas, Alonso Ruizpalacios nebo Amat Escalante možná nejsou tak okázalí, ale jejich sociální úzkost i intimní dramata jsou mnohem uvěřitelnější. Iñárritu je doslovný, chce ohromit každou scénou, přitom se nikdy ani nepřiblíží křehkosti a zároveň závrati, jež do svého „osobního“ filmu Roma dokázal vtělit jeho režijní souputník Alfonso Cuarón.

Je znát, že Netflix, který Bardo produkoval, doufá, že má v rukou podobně silný materiál pro oscarovou sezónu jako v případě Romy. Alejandro González Iñárritu je zkrátka sázkou na jistotu. A jako všechny sázky na jistotu i tahle postrádá hloubku a skutečné vzrušení. O ty naštěstí v Benátkách nebude nouze, nejen díky zástupu zvučných jmen, jež na své premiéry ještě čekají, ale i díky početnému zástupu málo známých filmařů, kteří se na Lidu chystají trochu zatřást konvencemi.