Mladí spisovatelé: Kauzu Mornštajnová bychom nepřipustili

Hlavní téma je pro ně identita, ale i to, jak se v osobních traumatech zrcadlí společenské problémy. Jaká je mladá generace českých prozaiků? A v čem se vymezují vůči svým předchůdcům? Nejen o tom mluvila spisovatelka a scenáristka Sára Zeithammerová a básník a autor oceňovaného románu Rozložíš paměť Marek Torčík na živé debatě Seznam Zpráv na 50. Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

„Současná česká literatura je plná rodinných traumat, což je vyčítáno i mé knize. Ale mě zajímalo mnohem víc to, co se v těch knihách neříká. Chybí mi pojmenování toho, z čeho ta traumata vychází,“ říká v úvodu debaty Marek Torčík. „Třeba třídní zkušenost, politické trauma rozpadu minulého režimu a přechodu na nový model ekonomiky i současná témata jako chudoba, exekuce nebo čím dál větší rozdíly mezi nejbohatší a nejchudší vrstvou obyvatel.“

Torčíkův román Rozložíš paměť nevyprávěl jen o intimní zkušenosti gay chlapce vyrůstajícího na maloměstě. Tematizoval také sociální problémy – od chudoby po šikanu –, ale i nespolehlivost vlastních vzpomínek a to, jak mohou utvářet naše vztahy i identitu. Debutová próza Sáry Zeithammerové, Stehy, zase na zdánlivě vytěženém syžetu milostného trojúhelníku zkoumala, jak rozdílně mohou jednu situaci vidět dvě ženy z jiných generací a odlišného společenského postavení.

„Nejdřív jsem se vymezovala vůči tomu, za co mou knihu označovala kritika – že je to červená knihovna,“ vrací se k reakci na Stehy Sára Zeithammerová. „Těžší bylo vymezování se vůči Sally Rooney.“

Zeithammerová, mimo jiné autorka scénáře k seriálu Pět let, dodává, že na Stehy dobře reagovalo hlavně mladší čtenářstvo. „Starší čtenářstvo mě kvůli mládí podcenilo. Co nám může mladý člověk o takových tématech říct? Mladší čtenáři pochopili, že popisuji autentickou zkušenost. Jedna čtenářka mi napsala: Já jsem ve vaší knize četla o sobě. Když si člověk přečte něco, co je podobné jeho zkušenosti, znamená to, že na svůj problém není sám,“ vysvětluje Zeithammerová jednu ze svých hlavních motivací ke psaní.

Literární generaci kolem Sally Rooney, kterou Zeithammerová zmínila, bývá často vyčítáno, že je příliš zahleděná do sebe, malicherná a úzkostlivá. Oba debatéři přitom přiznávají, že identita je pro ně zásadní.

„Pro mě je to určitě hlavní téma,“ říká Marek Torčík. „Zajímá mě to, jak se tvoří, co ji ovlivňuje. I paměť, která je v názvu mé knihy, souvisí s identitou a formuje to, kým jsme. A kdybych to vztáhl na ekonomické téma, identita je strašně snadno prodatelná. Velké byznysy mohou kapitalizovat na tom, že splňujete určité identitární body. To samé politika. Jsme v takovém zlomu, kdy politické strany nemají pořádný program, ale řeší identitární otázky.“

Zeithammerová a Torčík ale dodávají, že identita je zásadní téma napříč generacemi. „Kritikům vadí jen to, že se řeší jiná identita než jejich,“ myslí si autor románu Rozložíš paměť.

Jak moc zásadní je pro debatéry téma traumatu? A kdo o něm vlastně může psát? U takových otázek se Torčík se Zeithammerovou vracejí k literární kauze kolem románu Les v domě Aleny Mornštajnové, která byla obviněna z toho, že se až příliš doslovně inspirovala osobním příběhem české výtvarnice Toy Box.

„Na jednu stranu se u Aleny Mornštajnové řešilo, jestli má vůbec právo psát o něčem, co nezažila. Samozřejmě má,“ myslí si Zeithammerová. „Kdybychom psali jen o tom, co známe, tak bychom byli velice omezeni. Naprosto to popírá empatii. My se dokážeme vcítit do lidí, kteří zažili, co my nikdy. To je pointa literatury. Nemohla bych pořád psát příběhy z pohledu pražské intelektuálky, vždyť by mě to zabilo.“

„Pak je tu ale další rovina,“ pokračuje mladá česká spisovatelka a scenáristka. „Jestli k tomu Alena Mornštajnová přistoupila zodpovědně. Nikdy se to nedozvíme, protože do jejího procesu jsme nemohli nahlédnout. Ale na té knize je patrné, že trauma prodává, a také to, že rešerše, zdá se, byly nulové. Pokud se pouštíme do tématu, o kterém nic nevíme, měli bychom si o něm něco zjistit, anebo přiznat nějakou stylizaci.“

„S traumatem se ale takhle nakládat nedá. Je potřeba k němu přistoupit zodpovědně. Pokud se rozhodnu napsat postavu, která má zkušenost se sexuálním zneužíváním, musím si zodpovědět proč. Nemůže to být tak, že si řeknu: Té postavě se musí něco stát, tak se jí stane tohle.“

Záznam celé debaty si můžete pustit v audiopřehrávači nebo v podcastových aplikacích.