Žena je téma na 500 lidských životů, říká. Tono Stano vystavuje v Praze

Ukazuje jeho práce z dob studií na pražské FAMU, kdy se stal součástí takzvané slovenské nové vlny, dále velké krajinné cykly, portréty filmových hvězd a především figurální kompozice, tedy akty. Výstavu jednoho z nejznámějších středoevropských fotografů současnosti připravila Galerie hlavního města Prahy, potrvá do 24. srpna.

I když pětašedesátiletý Tono Stano nejvíc proslul zachyceními ženského těla, označení akty nemá moc rád. Zdá se mu zužující. Sály plné velkoformátových černobílých snímků s originálními kompozicemi a výrazným svícením ukazují proč. Autor nehledá jen estetický dojem, každá fotografie má počátek v myšlence, pozorování, pokaždé, když mačká spoušť, řeší nějakou otázku.

Ve svém nejslavnějším dílu Smysl z roku 1992 se pokusil výtvarným způsobem propojit dvě tělesné části. „Všiml jsem si, že krk a stehno mají něco společného, a hledal jsem mezi nimi co nejjednodušší cestu. Vždycky je dobré dát pryč, co tam nepatří,“ říká umělec před černočernou obří fotografií, která je uprostřed rozťatá bílou vlnovkou dívčí postavy. Ta má přes ramena přehozený černý plášť zakrývající obvyklé atributy aktu. Zůstává hrdě vzpřímená hlava, krk a linie trupu zakončená propnutou nohou stojící na špičce.

Je to úplně jiná křivka ženského těla, než jaká bývá k vidění v umění či reklamách. Přesto působí archetypálně. „Modelkou byla přítelkyně mého asistenta, která je poměrně malinká. Ale když nohu opřela o špičku prstů, najednou to získalo dobrý výraz,“ vzpomíná Tono Stano na více než třicet let staré fotografování. „Myslel jsem si, že na tohle už ale musel někdo přede mnou přijít. Znázornit tu zkratku mezi krkem a stehnem. Všichni přeci hledáme zkratky a znaky,“ vypráví.

Dlouho se obával, že bude nařčen z plagiátorství, avšak nestalo se. „Poprvé jsem Smysl vystavil v galerii v Chebu, podruhé v Praze U Řečických. Pořád nepřicházel nikdo, kdo by řekl, že jsem plagiátor, že tohle přeci už existuje na obraze. Do dnešních dnů to očekávám, ale nic.“ Namísto toho se Smysl stal snad nejcitovanějším a také nejčastěji zcizovaným motivem v historii české fotografie.

Výstava v Městské knihovně ukazuje i několik obálek cizokrajných časopisů, na nichž byla Stanova práce přetištěna, nebo televizní reklamu na jakýsi doplněk stravy, která Smysl plagiátorsky využívá.

„Mezi nejznámější výstupy patří použití snímku na obálce knihy The Body z roku 1994 od Williama A. Ewinga nebo jeho použití jako vizuálního základu plakátu filmu Showgirls,“ uvádějí v katalogu kurátorky Magdalena Juříková a Helena Musilová. Podle nich Stanova fotografie dobře zapadá do historického proudu. „Ve Smyslu můžeme cítit i odraz díla Mana Raye či Františka Drtikola – diagonální linie jednoduchým způsobem vnášejí do snímku dynamiku, ale i abstrahovaný geometrizující tvar. Výsledný snímek svou celkovou stylizací připomíná estetiku hollywoodského filmu v jeho nejklasičtějším období, zejména film noir,“ přirovnávají.

Slavnou fotografií však aktuální přehlídka nezačíná. Pro první dojem Tono Stano vybral kompozici nazvanou SAS, jež odkazuje k avantgardě. Komplikovaně nasvícené torzo trupu a nohy plné křivek i světelných kontrastů má zřejmě na prvním místě oslovit divákovo podvědomí. Vyvolává pocit blízkosti, měkkosti nebo tepla ženského těla.

Následují ateliérové, vysoce stylizované akty, většinou černobílé, některé už dobře známé z časopisů, výstav i publikací o fotografii. Třicet let staré snímky střídají ty mladší, retrospektiva není chronologicky řazená, jde po tématech. „Vidím, že stále je ještě mnoho poloh, ve kterých nebylo lidské tělo z různých důvodů nikdy zachycené. A mám pocit, že je na mně, abych se to pokusil udělat,“ prohlásil autor v roce 1997 a před otevřením aktuální výstavy to zopakoval jinými slovy: „Žena je téma na pět set lidských životů.“

Své výtvarné uvažování o těle rozvíjí nejen v ateliéru, ale také venku, v lese i na zasněžené stráni. O ateliérovém focení říká s nadsázkou, že tam vystupuje jako diktátor, protože má šanci vše ovlivnit. Venku je to jiné, tam se podřizuje přírodě.

Dvě krátkovlasé modelky vyfotografoval ve větvích lesního porostu, snad aby ukázal, že i stromy mají holé končetiny, tak podobné těm lidským. V přírodě také nechal zmizet dívku pod vrstvou kapradin mezi kořeny starého a suchého stromu. K nešťastné Ofélii z obrazu Johna Everetta Millaise může odkazovat portrét dlouhovlasé ženy ležící v říčním proudu. Potopená tvář hledí přes čirou vodu na diváka, bílé prsty svírají velký kámen spočívající modelce na prsou.

Tono Stano chtěl být původně grafikem, fotoaparát mu přišel do ruky teprve na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě. Tam se setkal s výtvarnicí Milotou Havránkovou, vedoucí oboru užitá fotografie, která silně ovlivnila jeho další dráhu.

Studenty učila propojovat druhy umění, experimentovat s technikami a materiály. Stano díky tomu objevil kouzlo inscenované fotografie, jež se navíc v době normalizace jevila jako svobodná - na rozdíl od dokumentu. „Socialistickou skutečnost nebylo možné oficiálně stejně zaznamenat a to, co vládnoucí režim od fotografie očekával, mnoho fotografů fotografovat odmítalo,“ vysvětlují kurátorky výstavy.

Inscenovanou fotografii Stano rozvinul na pražské FAMU, kde studoval v letech 1980 až 1986. Tehdejší vedoucí katedry fotografie Ján Šmok naštěstí přijal originální řešení školních úkolů, které mu předkládal nejen Stano, ale také jeho spolužáci rovněž původem ze Slovenska: Rudo Prekop, Miro Švolík, Vasil Stanko, Peter Župník, Martin Štrba a Kamil Varga. Titul slovenská nová vlna jim o pár let později přiřkla kunsthistorička Anna Fárová. Označila je tak roku 1990 v katalogu ke společné vídeňské výstavě.

„Slovenská nová vlna okysličila strnulou atmosféru té doby silnou dávkou humoru, ironie a nadsázky, zároveň integrovala do fotografie široké spektrum metod a postupů z volného umění,“ hodnotí kurátorky, které v aktuální retrospektivě věnují této epizodě náležitou pozornost.

Jako cvičení pro povinný předmět dokumentární fotografie se Tono Stano rozhodl zachytit odstřel horniny v krajině. Výsledná série Homo faber není očekávatelným dokumentem, spíše konceptem. Student položil 30 bílých papírů v řadě směrem k odstřelované skále. Po výbuchu vyfotografoval, co se na papírech zachytilo, popřípadě jak je detonace poškodila.

Jeho možná nejslavnějším dobovým projektem se stala Hra na čtvrtého, cyklus fotografií, do něhož se zapojili také Rudo Prekop a Michal Pacina. Každý byl autorem snímků pouze jedné části lidského těla. Pacina zkoumal hlavy, Prekop těla a Stano fotografoval nohy. Společně pak ze svých částí sestavili „postavy“, ve výsledku velmi imaginární. Hru na čtvrtého poprvé vystavili roku 1986 v pražské síni Fotochema. O tom, jaký ohlas vzbudila, svědčí dobový anonymní výkřik v návštěvní knize: „Pryč s hnusnou obrazotvorností mládeže!“

Současná přehlídka v Městské knihovně ukazuje více než čtyři stovky prací. Nevzbuzuje pocit přehlcení, Stanova tvorba je rozmanitá, každá další „kapitola“ divákovi vlévá novou energii.

Jsou tu nečekané a málo známé polohy, například barevné abstrakce z velkoformátového polaroidu, velmi atraktivní část výstavy pak obstarávají snímky dokládající fotografovu dlouholetou spolupráci s karlovarským festivalem. Nechybějí portréty filmových hvězd Scarlett Johansson, Morgana Freemana, Keiry Knightley či Johna Malkoviche ani překvapivá série snímků, podle nichž byl zhotoven nejprve model a nakonec konečná podoba festivalové ceny Křišťálový glóbus. Jejím autorem je překvapivě Tono Stano.

Sám si vyzkoušel i roli před objektivem. V roce 1988 jej Anna Fárová představila americkému módnímu fotografovi Helmutu Newtonovi. Stano jej s kolegyní Gábinou Fárovou prováděli Prahou a slovenský rodák pózoval Američanovi v ulicích města jako Franz Kafka.

Nepřehlédnutelný umělec s bílou, do všech stran se vlnící kšticí a výraznými černými obroučkami brýlí své fotografování dlouho dopředu promýšlí. „Připravuji si scénář, ale z něj pak realizuji málo. Jsem připravený přijmout jiný program, který mi na místě všemohoucí nebo vesmír nabídne,“ přibližuje Tono Stano svou pracovní metodu. „Když odložím scénář, začne improvizace, něco úžasného. Ale kdybych neměl scénář připravený, nestalo by se to,“ dodává.

Jeho slova, pronesená chvíli před otevřením výstavy, dokonale doplňují to, co jako šestadvacetiletý student FAMU řekl pro časopis Československá fotografie: „Náhoda sama o sobě neznamená nic, dokud ji člověk nedovede předvídat, využít, tolerovat. A ten, kdo tvrdí, že nějaké dobré věci na světě vznikají náhodou, tak prosím. Ale obávám se, že se mýlí.“

Dnes je Tono Stano zastoupen ve sbírkách mnoha mezinárodních muzeí. Svým myšlenkám a postojům z mládí zůstal věrný. To naštěstí nebrání jeho otevřenosti a různorodosti v tvorbě, ve které stále hledá nové podněty i způsoby zpracování.