Tombola na koupáku je taky kultura. Vesnické zábavy jsou umění pro zasvěcené

„Hele, to jsou naše děti,“ říká trochu překvapeně Mojmír Spálovský své ženě Tereze.

Jít na zábavu ve vlastní vsi má nevýhody. Když si chcete na chvíli odpočinout od dětí, potkáte je nakonec, jak pobíhají mezi zaplněnými stoly před hospodou. Kam jinam je také měla babička vzít? Nic lepšího, zásadnějšího se v Roštíně, obci o sedmi stovkách obyvatel na úpatí moravských Chřibů, neděje. A přece dětem neupřete nejdůležitější akci roku.

„Rádi bychom Vás pozvali na tradiční Hodovou zábavu, která se koná na koupališti v Roštíně,“ psalo se na facebookové události. Přihlášených bylo skrze sociální síť 38 lidí, pohledem outsidera by se mohlo zdát, že půjde o komorní záležitost. Rozhodně nic pro kulturní rubriky zpravodajských webů.

Jenže – kultura se neodehrává jen v divadelních sálech, galeriích, knihovnách nebo kinech. Ale také na fotbalových hřištích, v hasičárnách, na koupalištích. Pořadateli nemusejí být jen kulturní profesionálové, divadelníci, promotéři či kurátoři, ale také dobrovolní hasiči nebo nadšenci – jako je právě Mojmír. Vystudovaný ekonom, toho času pracující v logistické firmě.

„Začal jsem s tím v sedmadvaceti,“ říká téměř čtyřicetiletý muž, kterého v davu nepřehlédnete. Má charisma, na první pohled působí sebevědomě, bavit se dokáže snad s každým. Často a rád se směje. Kdyby mu někdo zakázal dělat si legraci z kamarádů, zešedly by mu vlasy smutkem. Ještě že mu jich moc nezbývá, řekl by on. Málokdo zvládá umění nebrat svět vážně tak dobře jako on. I o dnešní zábavě, prozatím probíhající v poklidném tempu, mluví s nadhledem.

„Vcelku už si od toho neslibuju nic. Mě to prostě baví, já se na to těším,“ vysvětluje, zatímco před Bumbálkou, což je malá dřevěná bouda na kraji Roštína, vyhrává country kapela (jmenuje se Jamtour a přijela z nedaleké Kroměříže) a u stolů se vybavují spokojeně vypadající hosté. Zatím spíše starší obyvatelé vsi. Za hodinu už ale půjde „do tuhého“. Roštínští se přesunou na protější koupaliště. Přijede další kapela a také DJ. Vyhlásí se tombola. Bude se do rána tančit. Pokud se tedy nic nepokazí.

Mojmír ale nevypadá, že by měl trému. „Já už to vůbec nehodnotím. Neptám se lidí, jak se jim to líbilo, nikdy se nezavděčíš všem. Důležité je, jestli se to líbí mně,“ říká. „Kdybych to dělal jenom pro druhé, tak se na to můžu vykašlat.“

Mojmír začal nejdůležitější kulturní akci Roštína pořádat už před 13 lety. Tehdy ji spolu se sestrou Martinou a bratrem Antonínem převzal po svých rodičích, které už organizování vyčerpávalo. Kdo ji měl na starost před nimi, není tak důležité. Podstatné je, že Hodová pomáhá celé vsi. Vstupné na zábavu (asi 190 Kč) ve skutečnosti slouží jako finanční injekce pro místní tenisový klub. Zaplatí se za něj sítě, údržba antukových kurtů, ale i tenisová škola pro děti. Společnou oslavou si tak vesnice vydělá na další možnost setkávání.

Úctyhodné je i to, že absolvent Fakulty podnikohospodářské pražské VŠE pořádal roštínskou Hodovou i v době, kdy s partnerkou (rodačkou z Kroměříže) zakládali rodinu v hlavním městě. Mojmír kvůli práci cestoval po světě, zatímco sestra Martina pro změnu studovala v Olomouci. Oba si ale na akci vždycky udělali čas. Teď je organizace zase o něco lehčí. Jednak si ji místní oblíbili, takže se ke Spálovským přidává i spousta dobrovolníků. A také pomáhá, že se Mojmír s rodinou do rodné vsi přistěhoval zpátky.

„Vždycky jsme cítili, že se jednou vrátíme. Cesta zpátky na Moravu definitivně dozrála s dětmi. Nechtěli jsme je vychovávat na pražském satelitu,“ vysvětluje Mojmírova žena Tereza, která už třetí rok s rodinou bydlí v nově postaveném domě na kraji vsi. A Mojmír popisuje, jaký život v malé obci vlastně je: „Musíš umět dobře vycházet s lidmi, ale taky tu můžeš mít bazén jenom pro sebe. To se ti v Praze v Podolí nestane.“ To už se přesouváme do areálu koupaliště, kde se každou chvíli rozjede hlavní část večera.

V Roštíně žije 684 obyvatel, ale to číslo pravděpodobně přes léto roste – vesnici obklopuje rekreační oblast. Turisty a chataře sem láká výhled na majestátně vypadající kopce Chřibů, klidné lesy, výletní hospoda i nedaleká rozhledna na Brdu. V samotné vsi najdete kostel z roku 1847, školu, farnost. Kromě koupaliště a tenisového klubu tu funguje i fotbalový tým – který se samozřejmě neobejde bez Mojmíra. Dříve tu fungovalo letní kino. Velkorysý amfiteátr schovaný v údolíčku těsně pod chřibskými kopci teď bohužel zeje prázdnotou.

Na koupališti se už rychle scházejí hodovníci. Mimochodem, program začal už ráno. Děti si užily pouťové atrakce na náměstí, dospělí soutěž v požárním útoku, kterou organizoval místní sbor dobrovolných hasičů. Zítra ještě bude mše a odpoledne je v plánu tradiční fotbalový zápas ženatí versus svobodní.

V Roštíně nechcípl pes. Stejně mám ale z Mojmírova povídání pocit, že občas tajně trochu propadá melancholii.

Atmosféra na koupališti s přicházejícím večerem houstne. Ve vzduchu je cítit očekávání jako při velkém koncertu. Lidí ze vsi přichází čím dál víc, sotva s Mojmírem stíháme vybírat vstupné. Jde hlavně o místní, ale připojují se i lidé z okolních vesnic, prapodivná partička všeho věku v růžových tričkách – možná firemní zájezd, který si přijel do Roštína vyhodit z kopýtka, omladina si sedá daleko od starších. Dva bary jedou na plný výkon, obsluha jednoho z nich bude vzhůru až do zítřejšího dopoledne. Kapela i zvukař jsou připraveni. Zábava může začít.

Od této chvíle je čím dál těžší popsat, co se tu vlastně děje. Hodová se mění v radostnou smršť. Kapela Loodry’s Forte hraje zcela profesionálně – má repertoár, se kterým s pauzami pohodlně vydrží přes půlnoc. Umí bezchybně vystřihnout Lucii i Coldplay. DJ Fryček se taky činí. Přesto je parket (trávník před pódiem) zatím volný, protože hodovníci si nejdřív u dlouhých stolů potřebují povykládat o všem, co přes léto nestihli probrat. Dlouhé stoly slouží k setkání starých kamarádů přestěhovaných do okolních měst, přiženěných do sousedních vesnic, kteří se měsíce neviděli. Až když se všechno dovykládá (děti, vztahy, politika), jde se tančit. Přes hlasitou hudbu už stejně není slyšet vlastního slova.

„Dřív to bývalo lepší,“ snaží se Mojmír ještě překřičet party klasiku Tacatá. To se v něm ozývá ta melancholie, kterou jinak skrývá za vtípky. Každý čtvrtek se prý ve vsi pořádaly diskotéky. Býval tu ples, majáles, pytlácká noc, Kateřinská zábava. Letní kino promítalo.

Teď musí Roštínským stačit dvě zábavy. Právě probíhající Hodová sice přináší peníze do fondu tenisového klubu, ale historicky má sloužit k uctění místního kostela sv. Jakuba. Druhá zábava, Ostatková, se koná na jaře k příležitosti masopustu. „Přes den se chodí po dědině v průvodu a vodí se medvěd. Večer je zábava, kterou pořádají hasiči, moc pěkná akce.“

To už mi nevypráví Mojmír, ale jeho sestra Martina, která na Roštín myslí snad ještě víc než bratr. Mám podezření, že všechny důležité organizační kroky dnešní Hodové má na starosti právě ona. Domlouvá program, hledá kapelu i dýdžeje, konzultuje detaily se starostou, organizuje brigády a oslovuje dobrovolníky, chystá tombolu, která se bude už za chvíli vyhlašovat. Hraje se o robotický vysavač, stelivo pro slepice, pytel cementu i romantický pobyt pro dva na Bunči. Ale teď je čas na tanec.

„Kdo byl ten kluk, co se úplně vypnul?“ „Ve tři ráno se kolektivně skákalo do bazénu. Janáčková i Nováková!“ „Vlasťa přijel v obleku a vypadal, že utekl ze svatby!“

Druhý den ráno na koupališti uklízí hrstka přeživších. Utírají stoly ulepené od rozlitého piva a vykládají si historky z večera. Chlapíci z venkovního baru, kteří stojí na nohách od včerejšího odpoledne, nalévají malinovky zdarma. Zatímco demontujeme stan a odnášíme lavice, snažím se „dělat novinařinu“.

„Vy jste tady včera nebyl, že se tak ptáte?“ upřímně se diví dobrovolnice Markéta, když zkouším zjistit, jaké má zážitky z Hodové.

Možná že se o podobných kulturních akcích nepíše, protože na nich nejde v první řadě o umění. Svou divokou podstatou připomínají svatby nebo bujné pijatyky. Někdo jde na kapelu, jiný se jde „vypnout“, někdo chce vyhrát pytel cementu. Pořád to ale je kultura.

Alespoň mi to tak vysvětluje Martina. „Naše hody určitě kultura jsou. V jiných dědinách na Moravě jsou krojované a spojené s širší tradicí, ale to já v Roštíně neznám. My je máme vyšperkované po našem,“ říká věčně se usmívající organizátorka, než zase vyrazí pro dávku malinovek pro uklízející.

Kultura roštínské zábavy je bohatá a velmi exkluzivní. Když na ni přijedete jako host, náramně se bavíte, ale nemáte šanci proniknout pod povrch, zmapovat pavučinu místních vztahů a mikrohistorií. Je to jako sledovat náhodný komiksový film bez znalosti multiverza nebo začít knižní ságu od prostředka. Vtip, že paní Vonásková bere na romantický víkend do lesního penzionu svou tetu, můžete vždycky pochopit jen zčásti. Kulturní hodnota roštínské Hodové zábavy spočívá v její historii – a zvnějšku ohodnotit prostě nejde. Paradoxně je o to cennější.

Když je koupaliště uklizené a dobrovolníci vypovídaní, na Mojmíra zase padne melancholie. „Tímhle léto končí. Za chvilku zavře hospoda, složí se sítě, zavřou kurty,“ mumlá si pod vousy a hned zas hledá, na co by se těšil. „A budeme topit v krbu.“

Pak si vzpomene, že v tombole vyhrál stelivo pro slepice. A má radost.