Z náhradníka vítězem. Největší stopu zanechal Vojtek, říká tvář StarDance

„Je to neopakovatelné, nevykomunikovatelné. Je to zážitek formou utrpení,“ říká o StarDance tanečník a porotce Jan Tománek, tvář jednoho z nejúspěšnějších pořadů v televizní historii Česka, který se vrací už tuto sobotu.

Ve StarDance jde o chemii. Mezi diváky a soutěžícími i mezi dvěma tančícími partnery. Vítězové musí mít dobře namíchanou směs talentu, vztahů a příběhu, myslí si Jan Tománek, který ve slavném pořadu objevil už v prvním díle odvysílaném v listopadu 2006.

V rozhovoru mluví o svých zkušenostech z poroty i z loňské sezóny, kdy se do pořadu vrátil jako soutěžící. Smutek z konce ve třetím kole vysvětluje i tím, že člověk najednou přichází o velmi blízký vztah.

„Po třech měsících trénování se stane taková zvláštní věc. Máte pocit, že se se svým tanečním partnerem znáte třeba deset let,“ vysvětluje Tománek. „Na zkušebnu chodíte řešit s člověkem, kterého znáte dva měsíce, naprosto zásadní věci, které řeknete maximálně své mamince nebo svému partnerovi. Najednou se spolutanečníka ptáte, co máte koupit k snídani svojí rodině.“

Proč je StarDance tak oblíbený pořad? A zaslouží si také svou kritiku?

Nikdy jsem nechodil do tanečních, jsem pohybový antitalent. Poznáte, když před vámi stojí někdo, kdo v životě neudělal jediný taneční krok?

Když někoho vnímáte, je to taková jako profesní úchylka, tak samozřejmě sledujete, jak se chová, jak stojí, jakou má koordinaci, mechaniku pohybu. Odhalíte, když má ten člověk nějaké drobné zdravotní problémy. Když ho bolí záda, když má problém s nohama. Nejvíc asi člověka prozradí postavení těla. Vy jste šel po chodbě a byl jste trochu hrbatý. Přišlo mi, že máte v těle málo energie. Ale teď, když začíná rozhovor, tak jste naopak velmi energický. Možná trochu klamete tělem.

Ale to, jestli člověk umí, nebo neumí tancovat, to je těžké poznat. Kolikrát si člověk myslí, že tancovat umí. Při tom projektu je spousta stresu, spousta technických pouček. Člověka to dovede do stavu, kdy přijde o jistotu. To je ale pak práce toho profesionála. A to je asi na jinou debatu.

Tělo a pohyb ale není jediný faktor, který vám může zařídit výhru ve StarDance. Co všechno potřebuju, abych mohl postoupit daleko? Co třeba osobní kouzlo, vztah s partnerkou či partnerem?

Je to strašná alchymie, strašně moc aspektů, sám jste to pojmenoval, v podstatě jste si sám odpověděl. Je to chemie, která se nedá úplně předvídat, jsou to vztahy, tím bych začal, ty lidi si musí sednout, musí mít dostatečný nadhled, aby odhadli, čeho jsou a nejsou schopní. Výběr profesionála k té osobnosti je v podstatě rozhodující. Druhá věc je talent, ale ten nestačí, pokud nemáte dobré vztahy.

No, a pak je tu příběh. Můžete tančit skvěle, dobře spolu vycházet, ale když nenabídnete divákovi příběh, vývoj toho, co spolu děláte ve zkušebně a během večerů, tak to diváka přestane bavit. Musíte mít tolik štěstí, musí se potkat tolik věcí, že se to nedá jednoduše předvídat. I mně se stává, že si na začátku myslím, že to dopadne nějak - a pak je to úplně obráceně. Viz poslední řada Stardance, kdy Darja Pavličová působila vlastně velmi nenápadně. V šatně jste si jí nevšiml, první dvě kola vlastně trochu vypadalo, že vypadne, ale tím, že oni s tím Dominikem dokázali nabídnout příběh toho páru, nakonec došli vlastně až na naprostý vrchol. Za což bych tedy vyzdvihnul Dominika Vodičku, který je super parťák.

Můžu se dostat daleko, i když vůbec tančit neumím?

Jasně. Jako Lukáš Pavlásek. Těch lidí tam bylo víc, ale to je právě ono. Máte tři aspekty: lidské vztahy, talent, příběh. Když máte dva ze tří, je to víc než jeden. Často se stane, že někdo extrémně talentovaný vypadne ve třetím čtvrtém kole, protože mu nefungují vztahy a nemá příběh. Když tam přijde někdo, kdo působí jako medvídek, je roztomilý na mikrofonu u Marka Ebena, na té žluté tečce, která tam leží na parketu, když dokáže být vtipný a pohotový, z toho páru sálá nějaká energie a pohoda, tak je lidi chtějí vidět i další týden. Od pondělí do pátku chodí do práce, řeší spoustu věcí a v sobotu večer si chtějí sednout s deckou vína k televizi a chtějí vidět právě tohle. Že v tom finále je někdo, kdo jim tohle dá, přestože vlastně netančí úplně dobře.

Roman Vojtek. Přišel jako naprosto neznámý muzikálový herec do prvního dílu. Jestli se nepletu, dokonce byl náhradník za někoho jiného. Ale ten kluk byl na mikrofonu tak pohotový. S Kristýnou Coufalovou si tak sedli. Lidi to bavilo natolik, že nakonec vyhrál. Dneska je z něho velmi známá veřejná osobnost. Myslím, že takových lidí tam bylo víc. Dokonce i takoví, kteří nikdy nevyhráli. Těžko bych tady někoho vyzdvihával. Dana Batulková tancovala s Honzou Onderem. Věkový rozdíl mezi nimi byl asi 20 let. Ona se zděsila toho, že dostala dítě, ale ve finále to fungovalo, lidi to bavilo, pak naopak tam přišel někdo jiný, kdo byl v jejím věku, a nefungovalo to vůbec. Jak říkám, je to prostě chemie. Nemyslím si až tak úplně, že tenhle ten pořad je o těch jednotlivých párech.

Lidi mají ten pořad strašně rádi. Funguje už skoro 18 let. To už většinou jde o legendy, o kterých už se jenom mluví. Ale StarDance je pořád na vzestupu. Každý ten večer přináší spoustu atmosféry, příběhů a zážitků.

Kde je vlastně jeho kouzlo? Není to třeba tou chemií, tím, že hraje na intuici, že v něm divák zkoumá nonverbální věci, momenty, kdy to mezi lidmi jiskří? Tím, že to nejde naplánovat?

Vždycky s nadsázkou tvrdím, že bych ve StarDance dělal i vrátného. Jde tam i o kapelu, jde tam o Marka s Terezou, o diváky. Teď budu potřetí v porotě. Vždycky, když jsem v porotě, si před začátkem pořadu stoupnu do toho prostoru, sleduju, jak lidi přicházejí, kteří jsou veskrze pozitivní, mají dobrou náladu, těší se, každý přináší trochu té dobré nálady, očekávání.

Zkusil jste si roli porotce i soutěžícího tanečníka. Porotce je asi lehčí…

Fyzicky je to nesrovnatelné. Je to strašná řehole ve třiceti, ve čtyřiceti, ale já tam tančil, když mi bylo 52. Připravit se na jeden večer je jednoduché, protože pořád tančím každý den. Ale absolvovat celý ten proces, kde nacvičujete nejen s tou svojí osobností, ale i openingy, máte zkoušení na Výstavišti, ta únava se sčítá.

Je to neopakovatelné, nevykomunikovatelné. Je to zážitek formou utrpení. V sobotu večer pak jdete z těch schodů a zažijete si tu minutu a půl tance, kdy vlastně nevíte, jak to dopadne, nevíte, co vám ta osobnost na tom parketu provede nebo neprovede. Zažil jsem, že jedna z těch mých partnerek se v půlce vystoupení prostě vydala někam úplně jinam a vy ten příběh žijete, vy jste za tyhlety zážitky ve finále strašně rád a je to věc, která je nesmazatelná.

Být v porotě je jiné, fyzicky velmi nenáročné. Ale kladete si na duši, že tak trochu nesete osud té dřiny těch deseti tanečních párů. Snažím se být spravedlivý a chci být spravedlivý hlavně sám pro sebe. Když pak jedu autem domů do Brna, jsem s tím srovnaný.

A přestože jsou tam i lidi, které znám odmalička, protože nás těch dobrých tanečníků není tolik, tak vím, že jsem se snažil poradit a snažil jsem se vytknout a snažil jsem doporučit věci, který byly k tomu výkonu. Vůbec si nedokážu představit, že bych se tam jako porotce po někom svezl jen proto, že mi není sympatický.

Obecně panuje nálada, že nikdo nechce vypadnout první, to je nepříjemné. Po těch letech si ale myslím, že lidem nevadí vypadnout. Vadí jim, že na ně někdo ukázal prstem. Lidi to mají jako drogu. Jedete v tom hrozně dlouho.

Po třech měsících trénování se stane taková zvláštní věc. Máte pocit, že se s tím partnerem znáte třeba deset let. Na zkušebnu chodíte řešit s člověkem, kterého znáte dva měsíce, naprosto zásadní věci, které řeknete maximálně své mamince nebo svému partnerovi. Najednou se spolutanečníka ptáte, co máte koupit k snídani svojí rodině. On vám říká, co ho trápí v osobním životě. Je to velmi intenzivní. Nejlépe to řekl Roman Vojtek po první řadě. Někdo vás zavře na čtyři měsíce do místnosti s člověkem, kterého vy neznáte a řekne: teď to bude váš nejlepší kamarád. Pak vám po půl roce někdo řekne: tak a je konec. Je to jako když vám někdo utrhne ruku. Ten vztah, ten příběh, který žili tanečníci se svým partnerem, s tou partou… když končí, padne na vás smutek.

Čím to, že se tak sblížíte? Je to tancem?

Tanec je strašně pozitivní společenský fenomén a lidi se u něho musí otevřít. Vy na prvním tréninku toho člověka vlastně musíte dostat do své intimní zóny a dostat se do jeho intimní zóny. Vy se ho dotýkáte jako jeho manžel, manželka a je to věc, která je nezbytná. To není věc fyzického požitku, to je věc fyzické nutnosti, aby to mohlo fungovat. Prolomíte všechny ledy.

Zatím vykreslujete StarDance hrozně romanticky. Ten pořad má ale i kritické ohlasy. Třeba že je zpátečnický, stereotypizuje, je sexistický. Co na takové ohlasy říkáte?

Jako myslíte, že ten pořad se nevyvíjí? Nebo že je zkostnatělý?

Když hodnotíte postavy, postavení těla, může se strašně snadno stát, že se dostanete na vratkou plochu.

Vezmu to zeširoka. Tanec provázel populaci od začátku. Kmenové tance, balet je tu s námi od osmého století. Tanec s námi přežívá generace. Vyústil v ten náš společenský nebo sportovní tanec. Ta forma je fyzická a lidi jsou při něm v úzkém kontaktu, kdy se dvě třetiny těla musí dotýkat, jinak to technicky není možné. Neuděláte pivotu, aniž byste s tím člověkem byl ve fyzickém kontaktu, i v latině jste neustále v intimní zóně druhého člověka.

Můžete na tréninku používat různé pomůcky, gumy, tyčky, provazy, kterými budete něco zpevňovat, ale ve finále se toho druhého člověka stejně musíte dotknout. Stejně člověk tu osmičku pánví v rumbě udělá, jen když mu tu pánev chytnete a uděláte to s ním. Lidi, kteří jsou uvnitř, ti vaši VIP partneři to během 14 dnů pochopí a jim to sexistické nepřijde.

Ale během toho pořadu má porotce velmi těžkou úlohu. Má hodnotit výkon, inklinuje k tomu, že je osobní. Uznávám, že není dobře pro ten výstup v televizi… Tady bych možná poprosil diváka, aby se na to příště bude dívat, aby to zohlednil, aby si to uvědomil, že je velmi těžké hodnotit neosobně, nesexisticky. Kubánci, když vás budou učit karibský tance, tak první, co vám řeknou, je, že úloha muže je hudební nástroj. Muž tančí jako hudební nástroj. Žena tančí, protože vábí muže. Tanec je sexistický z podstaty.

A není rozdíl mezi sexistický a sexy? Chápu, že tady nemáte hájit pana Chlopčíka, ale zajímá mě, co jste říkal, na to, když vaší partnerce Ivaně Chýlkové v minulé sezóně řekl: „Já jsem si až teď uvědomil, jak máte dlouhé a krásné nohy.“ Kde je ta hranic? Kdy se bavíme o sexy věci a kdy už je to prostě přes čáru?

To je sporné. Těžko vám takhle jsem schopný odpovědět, protože má to více pohledů. První pohled je: která žena by nechtěla slyšet, že má krásné, dlouhé nohy?

Tak asi záleží, od koho to slyší a kdy.

Ano, a když tuhle tu informaci dostanete, aniž se na ni ptáte, tak chápu, že je zavádějící a sexistická. Ale ten porotce je tázán: Co říkáte tomu výkonu. Ano, měl by hodnotit ten výkon. Pokud řekne: máte krásné, dlouhé nohy, které nepoužíváte, tak chápu, že je nepoužívá. Tak chápu, že to je zavádějící, protože na to se ho nikdo neptá. Ale jestliže ten člověk řekne, je škoda, že svoje krásný dlouhý nohy víc nepoužíváte. Tak za mě to je v pořádku. Nevím, jestli bych osobně takhle tu větu formuloval. Ale teď se zastávám svých kolegů, ne konkrétního kolegy, ale svých kolegů. Je to těžké. Myslím si, že jsem člověk, který tyhle věci neříká.

Zkostnatělost se, myslím, ve Stardance používá možná i v souvislosti s tím, kdo se jí účastní. Teď poprvé, pokud se nepletu, přijde do pořadu paralympionik. Proč až teď?

Teď budu trošku odvážný. Jedna věc je mediální výstup, že podporujeme menšiny. Rozhodně nejsem člověk, který by někoho omezoval. Ale vrátím se sedm, osm let zpět k slovenské verzi Let’s Dance, kde byla první homosexuální dvojice. Marketingově se tomu strašně fandilo, ale sledovanost spadla o 50 %. Lidi to prostě přestali sledovat, to znamená jiný kraj, jiný mrav.

Já naopak všude kudy chodím, chválím produkci pořadu StarDance, strašně šikovné lidi, protože si myslím, že ty věci správně časují. Časují je tak, aby to diváka bavilo, aby ho to neurazilo. A je to hlavně pro diváka.

Osobně si myslím, že paralympionik Martin Ježek, který v tom pořadu bude, je ta správná dávka, jak se s divákem někam posunout. Český divák to chápe a má to zdravý společenský vývoj. V Americe tančí dvě ženy spolu, dva muži spolu, člověk s handicapem. Těch párů je tam třeba 14. Osobně si myslím, že kdybychom tohle naordinovali českému divákovi, tak si nejsem jistý, že by to přijmul.

Český divák je velmi tradiční a musí se s ním pracovat postupně. Myslím si, že minule udělal kus výborné práce třeba Pepíček Maršálek. Který otevřel určité téma, které tady rezonuje a myslím, že udělal kus dobré práce a věřím, že s Martinem Ježkem to dopadne stejně.

Je ale třeba zhodnotit, že český divák je zvyklý StarDance hodnotit. Je spravedlivý. Vemte si, že sedíte v porotě, máte tam devět párů bez handicapů a máte tam handicap a jak ho budete hodnotit? Jak to bude fungovat?

Kdy bude v český StarDance gay pár?

Myslím, že to určitě přijde, ale mně to nepřísluší. Nejsem člověk, které by ty lidi vybíral nebo to mohl jakkoliv ovlivnit. Osobně bych s tím rozhodně problém neměl, protože z mého pohledu se technicky, koordinačně, mechanicky, pocitově, atmosférou dá hodnotit ten tanec úplně stejně jako u páru muže a ženy, i když jsem v tomhle směru asi tradiční. Protože jsem v tom prostě vyrostl.

Ještě mě zajímá jedna kontroverze, která se otevřela díky Stardance, a to jsou odměny tanečníků. Jedna z věcí, která se hodně řešila, byla, že profesionálové, to znamená, vlastně lidi jako vy berou, mnohem menší odměny než ti slavní soutěžící. Je to v pořádku?

Myslím si, že to je v pořádku. Nabídka, poptávka. Vy si vytipujete profesionálního tanečníka, jemu dáte příležitost. Pro tanečníka v téhle zemi neexistuje lepší, exkluzivnější zaměstnání, nežli býti součástí tohoto projektu. Je to obrovská reklama. A tohle přece není o penězích, to je o cti. Já jsem nikdy nedělal StarDance pro peníze, nikdy jsem si na peníze nestěžoval, protože nahoru do toho nebe se sebou ty peníze nevezmete.

Ale ten zážitek z toho, že po těch schodech můžete jít dolů, je obrovský. Nehledě na to, že to má obrovskou přidanou hodnotu v tom, že vaše cena na trhu práce stoupá. Máte spoustu dalších pracovních příležitostí.

V pořádku by to nebylo, kdybyste nevěděl, do čeho jdete. Ale všichni ti tanečníci to vědí, vědí, jak to funguje, vědí, kolik dostanou. Všichni vědí, kolik dostanou slavní partneři a myslím si, že to je v pořádku, protože kdybychom tam byli my sami profesionální tanečníci, tak se na nás zdaleka tolik lidí dívat nebude.

Na co se nejvíc těšíte v nové StarDance?

Na všechno, to jste mi udělal radost, že jste se mě na to zeptal. Jsem člověk, který netrpí trémou, aspoň si to teda myslím. Prostě si to užívám. Těším se, až se půjdu podívat, jak diváci usedají do židlí. Těším se, až uvidím scházet ze schodů první taneční pár. Sledujete jejich výraz, řeč těla, čekáte, jestli se jim to povede. Jste katem i fanouškem, spřízněnou duší toho páru. Po půl minutě tance se vám začne honit hlavou, že to budete hodnotit, píšete si poznámky. Pak dotančí, je to třeba první večer, vidíte jejich radost, ukloní se divákům a pak jdou k Markovi. Pak promluví Táňa, která je velká odbornice, řekne polovinu z těch věcí, které chcete říct vy, takže musíte v tom stresu ještě vymyslet, jak to udělat, abyste se neopakoval. Je to spousta jako pocitů, který zažijete během třeba pěti minut.

A ten večer má těch minut třeba 90. Vemte si, kolik je to zážitků. Teď jedete domů, jste jako Marťan. Je to strašný dar. Jsem rád, že můžu být součástí StarDance.

Díky za rozhovor.