Tom Cruise zase mění pravidla hry a bojuje s umělou inteligencí

Sedmé „nemožné misi“ Toma Cruise možná diváci, kritici i celý filmový průmysl naložili na bedra více, než bylo v jejích silách – kromě záchrany fikčního světa i záchranu Hollywoodu v tom reálném.

Po úvodní blockbusterové mizérii, kdy ty největší hity často zklamaly kvalitou, ale i výdělky, to má být právě agent Ethan Hunt a jeho tým, kdo spasí kina – podobně, jako se to Cruiseovi podařilo s velkou slávou s loňským pokračováním snímku Top Gun.

Film přichází do kin oficiálně tento čtvrtek, některá kina jej už ovšem v předpremiérách uvádějí od soboty. Cruise a studio si totiž po mizerných ohlasech na nového Indianu Jonese spočítali, že archeolog rychle vyklidí pozice (a kinosály).

Zatímco však zahraniční kritiky pějí na Mission: Imposible Odplata – První část (to je název z pekel, to si povězme na rovinu) ódy, tuzemské recenze jsou zatím mírně řečeno rozpačité, často až zklamané. Není přitom tak těžké rozklíčovat, kde se tohle rozčarování vzalo. Sedmička je opravdu hozená někam jinam než předchozí díly. Sluší se přitom dodat: jako vždy.

Pokud totiž něco filmovou sérii Mission: Imposible, vycházející z kultovního televizního seriálu ze 60. let, definuje, pak je to proměnlivost stylu jednotlivých částí. Zatímco u takového Jamese Bonda nebo Jasona Bournea divák většinou ví, na co jde, a také to dostane (což není myšleno jako výtka), Tom Cruise se nikdy nerozpakoval z pozice hlavní hvězdy a producenta přehodit výhybku a naservírovat obecenstvu diametrálně odlišný film.

Někdy to přitom tak úplně nevyšlo. Pokud je první díl Briana De Palmy překombinovaným starosvětským thrillerem, který s přibývajícími lety spíše zraje, pak dvojka Johna Woo nabídla bizarní mišmaš Hollywoodu a Hongkongu, který působil směšně už před více jak 20 lety, natož dnes.

Třetího dílu jsme se dočkali až po šesti letech a opět to bylo něco jiného – zápletka byla více podvratná, stejně jako nelineární způsob vyprávění, fyzická akce drsnější a celkový „look“ špinavější než u vypulírované „baletní“ dvojky s holubicemi. Vinou tehdejších Cruiseových divných PR eskapád se scientologií a skákáním na gauči u Oprah to však nebyl tak velký komerční hit, aby se okamžitě začala vyrábět čtyřka.

Na tu došlo až v roce 2011, tentokrát v režii Brada Birda, tvůrce animáků Úžasňákovi nebo Ratatouille. A opět šlo o něco docela jiného než předchozí díly – mnohem více se jednalo o „týmovku“ sympatických hrdinů, která pro marketingové potřeby nabídla „eye-candy“ záběry (pastva po oči – pozn. red.) Cruiseových husarských kaskadérských kousků (památné běhání po stěně nejvyšší budovy světa), z čehož se od té doby stala hercova proslulá doména.

Opravdu zlomový okamžik pro další rozvoj série však přišel s pátým dílem, respektive s osobou režiséra a scenáristy Christophera McQuarrieho, držitele Oscara za thriller Obvyklí podezřelí. Ten se s Cruisem poprvé setkal při natáčení historické Valkýry o atentátu na Hitlera a evidentně si s – buďme upřímní – excentrickou a náročnou celebritou natolik sedl, že se stal výlučným Cruiseovým tvůrčím dvojčetem podílejícím se na jeho hitech Jack Reacher, Na hraně zítřka, Top Gun 2 a zejména pak na pátém, šestém a konečně i sedmém dílu Mission: Imposible.

McQuarrie přinesl větší důraz na osudovost a také humanismus hlavního hrdiny, kterým se vymyká z řady ostatních špionů, kteří by pro úspěch mise obětovali i vlastní babičku. Hunt si cení životů svých kolegů, jakož i ostatních, nade vše a v případě, že by mohla jeho pečlivě naplánovaná operace někoho ohrozit, musí začít improvizovat. Nejinak je tomu i v případě sedmého dílu, kdy je nucen volit mezi pomstou a úspěchem akce. Zejména pátý díl se pak velmi inspiroval u sedmdesátkových špionážních thrillerů z ranku Tři dny Kondora nebo Pohled společnosti Paralax a vypůjčil si z nich motiv paranoidního hrdiny, po němž jdou i jeho „vlastní“.

Dějově relativně sevřená pátá a šestá pokračování Mission: Imposible si mohla díky Cruiseově „star-power“ dovolit jít proti některým diváckým očekáváním a nabídla prvotřídní žánrový mix akce i humoru na odlehčení. Cruiseovi s McQuarriem tak stačilo vzít úspěšný recept a s klidem ho zopakovat. Řekli si však, že se od standardního schématu tajný agent vs. tajná teroristická organizace posunou do krapet pozapomenutých vod hi-tech thrillerů.

Jedna z hlavních výtek vůči novému filmu tkví v logice samotné zápletky, která se může zdát na první pohled přitažená za vlasy. Ethan Hunt totiž tentokrát bojuje proti umělé inteligenci, která nejenže získala vědomí, ale navíc po ní pasou i všechny světové mocnosti. Díky vzrušeným debatám okolo nástupu AI je přitom s tímto konceptem obeznámen každý, kdo nežije pod šutrem. Bylo by troufalé tvrdit, že se jedná o nadčasovou záležitost, nezavání však ani devadesátkovými „akčňáky“.

McQuarrie se totiž neohlíží za 90. lety, jak někteří kritizují, větší podobnost lze vystopovat u bondovek ze 70. let a 80. let s Rogerem Moorem, které jen modifikoval o současné propriety. Úvod s ruskou atomovou ponorkou může připomenout Agenta, který mne miloval, stejně jako následná honba za tajuplným klíčem. Celá automobilová honička v Itálii je pak přehlídkou komediálních gagů s maličkým Fiatem 500, které jako by z oka vypadly podobně pojatým akčním scénám z Jen pro tvé oči, a do humoru je laděná i scéna na dubajském letišti se záměnami osob a zneškodňováním atomovky.

V porovnání se dvěma předchozími filmy se tak pro někoho může jednat o nevítané vybočení ze zaběhlého stylu. Jak ovšem bylo popsáno výše, v kontextu celé série není podobný posun ničím výjimečný, naopak je tím, co dělá Mission: Impossible výjimečnou a neokoukanou stálicí špionážního žánru.

Jakkoliv snímek v poslední třetině přece jenom zvážní, odlehčený tón je zcela jasnou odpovědí na všechny ty blockbustery, které zapomněly, že se musí brát krapet s nadsázkou, jinak budou k smíchu z těch špatných příčin. Při pohledu na to, jak se z Rychle a zběsile, které bylo původně o zlodějích elektroniky, stala (zatím) desetidílná shakespearovská rodinná sága, v níž se zachraňuje svět, případně jak oddechovka o Johnu Wickovi, co mstí mrtvé štěně, nabobtnala do (zatím) čtyřdílné epopeje, je podobné rozhodnutí pochopitelné.

Dříve nepoznanou vztahovou dynamiku pak sedmé Misi dodává i postava Hayley Atwellové jako prohnané podfukářky. Ta není klasickou dívkou v nesnázích, nebo naopak ostřílenou agentkou, ale ženou, která si chce v prvé řadě zachránit krk a neví, čemu a komu věřit, což Huntovi přivodí množství problémů. Fanoušky série pak určitě potěší i výskyt Henryho Czernyho jakožto Huntova nadřízeného, který se vrací po takřka 30 letech. O to více zamrzí matný hlavní „lidský“ záporák v podání Esaia Moralese, jehož motivace jsou velmi chabé a samotná postava až příliš „zavání“ scenáristickou potřebou po osudovém dilematu.

Na výsledku se bohužel podepsala pandemie covidu-19. Natáčení bylo po několika týdnech přerušeno, pokračovalo se za pár měsíců a za přísných bezpečnostních podmínek, které si ani neumíme představit (karantény, každodenní testování a neustále nasazené roušky), jejichž nedodržování mělo za následek i Cruiseův vzteklý proslov ke štábu. Kvůli těmto omezením utrpěly některé akční scény, nabobtnal rozpočet a navíc se musel přepisovat scénář kvůli neúčasti některých herců, kvůli čemuž filmu spadne na čas řetěz a jeden důležitý okamžik nepůsobí tak silně, jak by měl.

Výsledek přesto drží pohromadě jako málokterý současný akční velkofilm a dá se očekávat, že některé uspěchané nebo nedořečené věci budou dořešeny ve druhé části, které se dočkáme přesně za rok.

Přese všechny chyby je totiž osvěžující vidět prvotřídní řemeslo zkušených matadorů, kteří ještě nerezignovali na stříbrné plátno a vědí, že některé věci se zkrátka nedají v obýváku u streamu prožít tak intenzivním způsobem. Snad v tom tedy diváci Cruise nenechají samotného…