Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Mezinárodní festival v Jihlavě už dlouhá léta pomáhá bořit stereotyp o tom, co je to vlastně dokument. Nepotřebuje žádné mluvící hlavy, nemusí být nudně edukativní, vysvětlující, nepotřebuje voiceovery ani zásadní geopolitická témata, abyste po titulcích měli pocit, že se vám povědomí o světě převrátilo vzhůru nohama.
Jihlava nabízí poetické filmy o tom, že lišejník je nejzajímavější forma života na planetě, že zastávky autobusu v lotyšské Rize jsou překvapivě fotogenická místa nebo že všichni Rusové nemilují Putina.
Na které snímky si zajít, když zrovna nepůjdete na některou z akcí Seznam Zpráv na festivalu?
Lišejníky
(Ondřej Vavrečka / Česká republika, Slovensko / 2024 / česká premiéra / 43 min.)
Prognózy kolem vývoje klimatu na planetě nejsou dobré. Řečeno eufemisticky. Obraz světa v (ne)daleké budoucnosti najednou není slučitelný s naší představivostí. Musíme vymýšlet spojení jako „klimatický žal“, abychom dokázali pojmenovat stav, ve kterém truchlíme pro planetu, v níž by mohla o přežití bojovat nejen lidská civilizace, ale také se zásadně promění celé ekosystémy.
Kde hledat naději? Třeba v lišejnících. Nebo alespoň ve stejnojmenném dokumentu Ondřeje Vavrečky. „Lišejníky jsou cesta. Nereprezentují kulturu mnohosti, ale kulturu dostatečnosti,“ říká jeden ze dvou lidských protagonistů dokumentu, vědců Trevora Gowarda a Curtise Randalla Björka (opravdovou hlavní roli ve filmu má nakonec magický obyvatel planety – ani houba, ani rostlina, ale lišejník). Vavrečkův dokument, točený na 16mm formát, se skládá z poetických záběrů na zdánlivě klidnou, statickou krajinu. Jak se postupně seznamujeme s nenápadnými, ale o to kouzelnějšími lišejníky, znovu si připomínáme, kolik rafinovaného života se skrývá kolem nás.
„Je to nádherná, drobná báseň,“ říká o lišejnících jeden z vědců. Přesně tak by šel popsat i Vavrečkův dokument. Vstříc zranitelnosti vyzdvihuje odolnost kolem nás.
Štěstí a dobro všem
Filip Remunda / Česká republika, Nizozemsko, Francie / 2024 / světová premiéra / 96 min.
Před 20 lety natočil Filip Remunda spolu s Vítem Klusákem dokument, který v Česku způsobil poprask. Snad žádný jiný film nevyvolal takové pobouření jako Český sen – dokumentární reality show, kvůli které autoři nechali postavit fiktivní supermarket s nereálnými slevami, aby se krutě vysmáli české posedlosti slevami i pocitu, že všechny naše úzkosti vyřeší nákupy. Z Klusáka i Remundy se staly nejvýraznější osobnosti domácího dokumentu, jejichž filmy vždycky patří k událostem sezony a otevírají (často nepříjemná) společenská témata – od pedofilie na sítích až po etiku dokumentární tvorby.
Nový Remundův film může pobouřit také – ale zavřít oči a vztekat se, že dokumentarista věnoval hodinu a půl dlouhý film „obyčejnému Rusovi“, znamená promarnit příležitost. Štěstí a dobro všem mapuje život Vitalije, věčného otužilce, původně jaderného fyzika, nyní dělníka žijícího na hranici chudoby.
Remunda Vitalijův život mapoval v letech 2016 až 2024 a zachytil jeho ideový přerod. Ze syna prominentních vědců oslavujících Putinův režim se postupně stává člověk hlásající politický převrat. Na prostoru jedné postavy lze spatřit svět „němé ruské masy“. Těch, kteří současný stav v zemi schvalují, ale i těch, kteří se bouří. Střípek z těžko uvěřitelných 13 procent Rusů, kteří nepodporují svého diktátora. I když je to stojí rozkol rodiny. A k budování duševní odolnosti je třeba (nejen) litry ledové vody.
Dajori
Martin Páv, Nicolas Kourek / Česká republika / 2024 / světová premiéra / 87 min.
„Vždycky vím, že přijde naděje, že nebudu trpět,“ říká hrdinka dokumentu Dajori třiatřicetiletá Romka Iveta své starší sestře Marii. Hraje hudba, kolem tancuje kopa dětí. Chvíli to vypadá, že všechno dobře dopadne. Druhý den ráno ale panuje v nádražním domku nedaleko Varnsdorfu tíživé ticho. Naděje je pryč. Iveta se musí vystěhovat, děti míří k Marii.
Dokument Martina Páva a Nicolase Kourka sledoval rodinu Hučkových tři roky. Podařilo se jim zaznamenat životní propad, frustraci ze systému, úzkosti ze zvyšujícího se nájmu i ztenčující se výplaty, ale ještě víc Dajori ukazuje lidskou houževnatost a odvahu. Hlavně tu, kterou zosobňuje Marie, čerstvá matka devíti opuštěných dětí. Dajori, v romštině matka, je pocta Marii. Tváří v tvář melancholii okolní krajiny (tvůrci působivě nasnímané) zůstává věčně pozitivní.
Konečná
Laila Pakalnina / Lotyšsko / 2024 / mezinárodní premiéra / 71 min.
Nejradši mám dokumenty, které nehledají zásadní události v centru dění, ale vydávají se prozkoumávat periferii. Třeba na konečné autobusu na samém kraji města.
Lotyšský dokument Konečná asi nebude patřit k těm nejvíce navštěvovaným ani oceňovaným. Je to divácky nevděčné dílo, které od nás vyžaduje, abychom se zachovali zcela neintuitivně. Představte si, že čekáte na autobus nebo tramvaj – po kolika vteřinách zírání po okolí vezmete do ruky telefon, protože jste hladoví po zajímavějších vjemech? Tvůrci Konečné všechno ještě komplikují černobílým filmem a pomalu rotujícími záběry. Když nezachytíte detail tváře či místa okamžitě, už ho nikdy neuvidíte.
Jenže právě v téhle prchavosti je největší kouzlo Konečné. Na předměstí Rigy vás vážně nečekají žádné zázračné epifanie. Jen kluk, který natáhne ruku (s mikinou kostlivce!) po tváři své mámy. Mladá dívka, jejíž blond vlasy zasvítí zpod kapuce i v té černobílé změti. Déšť, najednou tak osvěžující a zajímavější než kdy jindy. A autobusy, autobusy, autobusy.
Jemně brutální
Louise Lemoine, Ila Bêka / Francie / 2024 / světová premiéra / 92 min.
Zajímavou paralelu ke Konečné tvoří snímek Jemně brutální. I ten se snaží vyabstrahovat esenci konkrétního místa – tentokrát ale pro Evropana mnohem exotičtějšího. Khlong Toei je centrální čtvrť v Bangkoku, kde se také nachází obrovský slum. Tvůrcům ale nešlo o to, jít na ruku stereotypním představám o špíně a brutalitě slumů, ale zachytit naopak jejich jemnost. Úzké uličky, zvláštní svět vertikálních levelů města, malých místností, kde spolu lidé žijí, večeří a smějí se. Někdo by mohl říct, že Jemně brutální se na slumy dívá snad až moc poeticky. Sledovat propletenost vztahů – rodinných i ekonomických – na tak malém prostoru je fascinující.
Nejsem s tebou
Olivier Dury, Marie-Violaine Brincard / Francie / 2024 / světová premiéra / 75 min.
Měsíc v uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny ve městě Cadillac. Tolik času trávil štáb filmu Nejsem s tebou mezi pacienty jako Théo, Lucie, Louisette, Hervé nebo Benjamin. Někteří přišli dobrovolně, někteří proti své vůli. Ve filmu s nimi sice nezůstaneme tak dlouho jako tvůrci, ale díky pomalému tempu a dlouhým statickým záběrům jako bychom se do protagonistů dokumentu vpíjeli. Vnímáme zpomalený čas uzavřeného místa. Různé úrovně vědomí, na některé se dá napojit hned, na některé až mnohem později, až se naše vnímavost v průběhu filmu vycvičí.
Říct o Nejsem s tebou, že je to bolestný film, by bylo příliš zjednodušující. Jen vám možná přeskládá představy o tom, s čím vším se dá (anebo nedá) přežívat, čemu všemu lze čelit.
Moje květina
Paolo Cognetti / Itálie, Belgie / 2024 / česká premiéra / 80 min.
Češi – národ houbařů a horalů. Zatímco první opravdu žijeme, své horalství si spíš projektujeme do ležérně sportovního oblečení – nebo do knih Paola Cognettiho. Italský spisovatel, který se v Česku těší obrovské oblibě, přijede do Jihlavy ne s knihou, ale s filmem. Moje květina je další z jeho poct horám jako místu, kde je člověk tak blízko něčemu transcendentálnímu. A není to půllitr desítky z horské chaty. Cognettiho dokument nepatří mezi nejnáročnější ani nejhlubší filmy festivalu, ale jistě potěší spoustu milovníků jeho knih – a samozřejmě i všechny horaly v nás.
Finále
Marlene Lyngstad / Dánsko / 2024 / mezinárodní premiéra / 21 min.
Nejkratší filmový tip má 21 minut, ale vypráví o naprosto zlomovém okamžiku našeho života: o smrti. Norská filmařka Marlene Emilie Lyngstad v krátkém snímku mapuje zdánlivě nenápadné aspekty momentu, kterého se tak často děsíme nebo ho tabuizujeme. Pracovník márnice, který na vozítku projíždí mezi čerstvými nebožtíky, farářka, která si chystá proslov. Pro jednoho konec životní pouti, pro druhého jenom součást každodenní rutiny. Možná dobrý způsob, jak se smrti přestat bát. Pro nás to bude obrovská událost, pro někoho dalšího úplně běžná věc. Film Lyngstad skvěle kombinuje závažnost života s lehkostí smrti.
Je to ve hvězdách
Peter Kerekes / Itálie, Slovensko, Česká republika, Rakousko, Chorvatsko / 2024 / česká premiéra / 99 min.
Předpovídat budoucnost neumím, ale tipl bych si, že dokumentární komedie Petera Kerekese Je to ve hvězdách bude patřit k jihlavským diváckým hitům. Příběh italské astroložky Luciany, která radí starším ženám, jak vzít svůj osud zpět do vlastních rukou, funguje jako perfektní výplach hlavy po náročných snímcích o válečných konfliktech a jiných strastech. Je to ve hvězdách má ještě jeden důležitý element, který z něho dělá tak příjemnou podívanou: italskost.
Sám Kerekes tvrdí, že snil o „italském“ filmu, který by byl plný lásky, silných emocí, humorů a motocyklů Vespa. Itálie na plátně – nejlepší způsob, jak se v Jihlavě zahřát. Nevěřte předpovědím. Na festivalu bývá zima vždycky.
MFDF Ji.hlava 2024
25. 10. – 3. 11. 2024