Ti dnešní mladí. Román Poslední léto ukazuje nesnesitelnou tíhu dospívání

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Chtěla bych na sobě mít nějakou průsvitnou halenku, mohla bych se alespoň bavit tím, jak by se snažil nedívat,“ popisuje hrdinka románu Poslední léto jednu ze situací, kdy se snaží svést vlastního souseda – o 18 let staršího doktora. Samotné vypravěčce je přitom v době flirtování s doktorem pouhých sedmnáct.

Čtenář Posledního léta zpozorní. Má před sebou literaturu traumatu, nebo naopak text, který se chce s aktuálním trendem literárních konfesí vyprávějících o bolestném zneužívání mladistvých vypořádat? Ani jedno. Poslední léto nechce ani šokovat, řešit trauma nebo ho v horším případě prodávat. Nabízí komplexní a komplikované svědectví o dospívání mladé dívky. A i když text svádí k pojmenování „generační bildungsroman“, ani tady nenechává debutující prozaička Dorota Ambrožová snadnou cestu. Poslední léto utíká jednoznačným interpretacím. I proto je jedním z nejzajímavějších debutů posledního roku.

Próza Ambrožové je stejně těžko uchopitelná jako její hrdinka Hanka – její jméno se ostatně čtenář dozví až na samém konci románu. Po celou dobu jejího vyprávění, které pokrývá období gymnaziálních večírků, vysokoškolské tápání, sexuální experimenty, bloudění po zahraničních stážích i poslední návrat domů, se musíme mít na pozoru. „Jsem hloupá, malá štětka,“ prohlašuje o sobě hrdinka Posledního léta v době největší posedlosti starším doktorem. Čím dál odcizenější kamarádka Radka o ní tvrdí, že je „p**a“, která má „trojrozměrné ego“. Její učitelka v ní ale vidí chytrou, talentovanou studentku, která nesmí zklamat. Hrdinku Posledního léta to znepokojí víc než nejhorší nadávky.

Překvapuje neustále. Bez zaváhání svede zadaného muže, ale sebevědomí má takřka nulové – sama sebou často opovrhuje. Upadá do depresí i manických záchvatů, při kterých celé noci maluje. Rychle se nadchne pro cokoli, ale brzy se také dokáže vzdát. „Děsí mě ty kvanta vědění, který se přede mnou začnou otevírat pokaždé, když se o něco začnu fakt zajímat.“ Některé situace si pamatuje do nejmenšího detailu, z jiných nemá víc než mlžný dojem. Dobré pomrknutí na čtenáře – návod, jak Poslední léto číst.

Říct o Hance, že je nespolehlivá vypravěčka, by ale bylo příliš jednoduché. Důležitější je vědět, že dospívající dívku, zdánlivě tak ponořenou do sebe sama, definují hlavně pohledy ostatních. Svazující může být jak učitelčin obdiv a pocit, že nesmí zklamat, tak odsouzení rodičů, přátel, ale i čtenáře – který by z prózy Ambrožové mohl mít dojem, že její hrdinka je nesnesitelná. Ostatně jako všichni ti dnešní mladí.

Před několika týdny vyšel v literárním časopise Host esej sociologa a publicisty Jana Váni se záměrně provokativním názvem Milan Kundera je Sally Rooney boomerů, ve kterém s pomocí sociologie čtení vysvětluje, proč jsou si zdánlivě nespojitelné literární osobnosti tak blízko. Jak Rooney, nejslavnější mileniálská spisovatelka současnosti, tak loni zemřelý Kundera budí u jedné generace nadšení, ale u té druhé opovržení nebo výsměch.

Kundera je pro mladší generaci zosobněním sexistického boomerství, Rooney pro tu starší zase symbolem ukňouranosti či narcismu mileniálů. Váňa vysvětluje, že věrohodnost románů Sally Rooney spočívá v tom, že „výstižně vyjadřuje všechno nepříjemné, otravné a nudné, čím si skupina lidí v západních společnostech prochází nebo se s tím přinejmenším identifikuje“. Stejně obhajuje také Kunderu. I on dokázal věrohodně zachytit společensky rozšířený jev „bez ohledu na to, jestli ho hodnotíme kladně, nebo ne“.

Třicetiletá Dorota Ambrožová má jistě blíž k Sally Rooney než ke Kunderovi. Její hrdinka Hana se ale opakovaně vrací k jiné osobnosti literatury, která kdysi budila generační konflikty – k americkému spisovateli J. D. Salingerovi. O jeho legendárním románu z padesátých let Kdo chytá v žitě se sice ani nezmíní, ale dokola čte Franny a Zooey. Neurotickou novelu, v níž je frustrace z dospívání a hledání vlastního smyslu koncentrována do vypjatých spirituálních debat. V době svého vydání jistě štvala spousty starších ročníků.

Vždycky když Hanka z Posledního léta prohlásí něco ve stylu „Co dělám tady v Bruselu, měla bych malovat“, jako by si měl člověk připomenout – nesnesitelní jsme byli všichni. Jenom každá generace jinak. Další z důvodů, proč je Poslední léto rafinovanější a důvtipnější, než se na první pohled může zdát. V tomto ohledu možná víc než zmíněná Sally Rooney. Vypravěčka z „do sebe zahleděné generace“ má neustále ve zpětném zrcátku zážitky svých literárních předků.

S tím, jak odrzlá, přisprostlá, ale také citlivá, křehká a nesmírně charismatická Hana dospívá, se razantně mění. Nejvíc je to poznat na její řeči. Sprostá slova střídají metafory – ne jako ozdoby textu, ale nástroje k tomu, říct, co jinak prostě pojmenovat nejde. Momenty osamění, tíživých depresí, neukotvenosti, zármutku, ale i překvapivé záchvěvy hluboké lásky.

V těch se někdy Ambrožová neubrání příliš sentimentálnímu, sebedojímavému tónu. Nikdy u něj ale nezůstane dlouho. Brzy přijde komplikace, zpochybnění. Poslední léto není jen knihou o dospívání, ale i o tom, že nejlepší láska je ta, která neklade podmínky –, a zároveň že bezpodmínečně mít rád vůbec nemusí znamenat, že druhému rozumíme. To je další poselství, které Ambrožová nese nejen generacím dospívajících, ale i jejich rodičům.

I přesto, že druhá polovina knihy přichází o část své podvratnosti, Poslednímu létu se nakonec daří udržet vysoko nasazenou laťku. Dokazuje tak, že próza Ambrožové nakonec nepotřebuje moc. Stačí jí ta výjimečná, těkavá energie.