The Smile v Praze ukázali, že mohou překonat odkaz Radiohead

„Chtěl bych, aby desky Radiohead vycházely aspoň dvakrát tak často a držely si aspoň 90 % kvality z našeho standardu,“ uvažoval pro server NME před časem multiinstrumentalista Jonny Greenwood, kterého většina fanoušků zná jako kytaristu jedné z nejslavnějších kapel alternativního popu.

Projekt The Smile, který založil spolu s frontmanem Radiohead Thomem Yorkem a bubeníkem jazzových experimentátorů The Sons of Kemet Tomem Smithem, od svého vzniku v roce 2021 už stihl vydat desky rovnou dvě a v současné době objíždí světové koncertní haly s druhým turné. Zdá se tedy, že by se sen o autorské produktivitě mohl Greenwoodovi vyplnit. V aktuální koncertní sestavě trio doplňuje americký saxofonista Robert Stillman, a pokud je možno soudit z jejich středečního živelného vystoupení, standard drží formace velmi vysoko.

Večer zahájil ostrovní DJ, skladatel a producent elektronické taneční a experimentální hudby James Holden, během jehož atmosférického setu se karlínský koncertní sál postupně zaplňoval. Spolu se svým saxofonistou trpělivě budovali atmosféru pro hlavní hvězdy. Neotřelý mix housu, tranceu a free jazzu se k tónu večera hodil skvěle, Holden má ostatně se spoluprací s Thomem Yorkem bohaté zkušenosti, v minulosti například jezdil jako předskokan turné superskupiny Atoms for Peace, jejímž zpěvákem a zakladatelem Yorke byl.

Po Holdenově energickém setu následovala rychlá přestavba pódia a vzápětí početný dav fanoušků, kteří mezitím stihli vyplnit většinu sálu, rozhýbaly úvodní akordy akustické kytary z titulní skladby letošní desky Wall of Eyes. Již od prvních momentů bylo zřejmé, že technická úroveň bude velmi vysoko – bylo možné rozeznat každý Yorkeův dotek strun, tom tomy Toma Smithe hrané tympánovými paličkami příjemně barytonově houkaly, Greenwoodova baskytara dostatečně duněla, nad vším se vznášel Yorkeův éterický falzet. Žádný z nástrojů nepřehlušoval své kolegy a ze všech míst ve Foru Karlín byl ke slyšení takřka identický zvuk. Překvapující bylo, jak podobný zvuk mělo vystoupení i studiové desky.

Koncert doplňovaly velké LCD obrazovky zavěšené nad pásy zářících LED světýlek. Na obrazovky byly přenášeny koláže z detailních záběrů na tváře a pohyby muzikantů. „Podívej se na všechna ta krásná světla,“ zpíval Yorke v frenetické skladbě A Hairdryer a výmluvně rukou mávl na obrazovou show za sebou.

Kvarteto postupně přehrálo materiál ze svých dvou desek, což kvitovalo publikum, které – soudě podle reakcí a občasného zpěvu – většinu repertoáru dobře znalo. Jedním z vrcholů večera byla mathrocková Under Our Pillows, která patří mezi nejsilnější skladby skupiny. Předcházelo jí zkušené téměř hodinu trvající budování napětí, každá z písní byla hrána s o trochu větší vervou než ta předchozí, hudebníci střídali nástroje a postupně přidávali na intenzitě. Při závěrečném krautrockovém motoriku Under Our Pillows jako by explodoval celý sál.

V repertoáru bylo možné tu a tam zaslechnout melodické nápady připomínající Radiohead, saxofonové plochy zase místy připomínaly pozdní desky Bon Iver, jindy bylo kromě kraut a progresivního rocku slyšet silnou inspiraci post-punkem. Při skladbě Pana-Vision připomínali The Smile desku Largo amerického jazzového pianisty Brada Mehldaua. V tomto případě určitě nepůjde o podobnost náhodnou – Mehldau mimo jiné proslul jako interpret cover verzí Radiohead.

Jako výrazný tahoun se nepřekvapivě ukázal bubeník Smith, jehož metronomicky přesné rytmické struktury držely celou kapelu a její košaté kompozice pohromadě. Byla by chyba jeho roli v kapele redukovat pouze na lidský metronom, jeho specificky jazzové, takřka melodické cítění propůjčuje The Smile neuvěřitelnou lehkost a atmosféru.

Ani hodinu a tři čtvrtě trvající set nebyl nadšenému pražskému publiku dost, po ohlušujícím aplausu se kapela vrátila na pódium a odehrála hned čtyři přídavky. S nimi se uzavřel skvělý koncert a ve vzduchu zůstal viset příslib. Energie, se kterou kvarteto opouštělo pražský sál, dávala tušit, že jejich aktuální výtečná deska nemusí být ani zdaleka tou poslední. Pokud si The Smile uchovají aktuální dravost a velmi specifický smysl pro kompozici, může jejich další tvorba i přesáhnout standard kvality 90 % desky Radiohead.