Terry Pratchett nás naučil myslet jinak. I proto víme, že nikdy neumřel

Jak přesvědčit lidi, kteří dosud nemají s dílem a osobou Terryho Pratchetta žádnou zkušenost, že by si měli přečíst jeho životopis nazvaný Život v poznámkách pod Čarou1?

Jsou dva způsoby. Ten první je šedivá řeč čísel a faktů. Terry Pratchett byl v devadesátých letech nejprodávanější britský autor (později tuto pozici „neochotně“ přepustil jisté J. K. Rowlingové), v době své smrti měl na kontě celosvětově zhruba 70 milionů prodaných výtisků ve více jak 30 jazycích, necelých osm let po smrti pak celkové prodeje přesáhly 100 milionů výtisků ve čtyřiceti třech jazycích. A za své knihy – mimochodem velmi demokraticky orientované2 – se dočkal povýšení do šlechtického stavu.

Zemřel v důsledku vzácné varianty Alzheimerovy choroby, na jejíž výzkum štědře přispíval a snažil se toto téma medializovat – stejně jako boj za možnost zvolit si vlastní smrt. Pokud vás tato fakta zaujala, doporučujeme zakoupit jeho spisy v nějaké luxusní edici a vystavit si je v knihovně, kde mohou být beze strachu z poškození obdivovány, a příklady z autorova života dávat k dobru při motivačních brífincích. Taky ho tedy můžete číst, ale tipuju, že zrovna vám to vlastně moc nedá.

No a pak je tu druhý důvod, vypovídající o Pratchettovi mnohem víc. Spisovatel Neil Gaiman je slovy Pulp Fiction pro fanoušky fantastiky „náš člověk v mainstreamu“, o kterém se před pár lety dokonce uvažovalo v souvislosti s neoficiální Nobelovou cenou za literaturu. Krom toho to byl Pratchettův blízký přítel, občasný spolupracovník a vůbec člověk sdílející podobný náhled na svět. Tenhle Neil Gaiman jednou prohlásil, že když se dozvěděl o Terryho nemoci, přestal číst jeho nové knihy hned po vydání. Prostě si je začal šetřit jako veverka oříšky, aby po nich mohl sáhnout vždy, když mu bude nejhůř. Protože právě v takových chvílích chtěl slyšet přítelův hlas, tehdy jsou totiž Pratchettovy knihy dokonalé.

Chápete? Pokud ano, pak jistě chápete i to, proč autorizovaný životopis provází pověst dojáku, nad jehož stránkami se budete smát i plakat. Rob Wilkins odvedl skvělou práci. Na čas nám přivedl zpátky člověka, po jehož skonu se podepisovala petice ke Smrťovi, aby vše vrátil zpátky (protože, vzhledem k tomu, že se jedná o mezi čtenáři nejoblíbenější autorovu postavu, ještě přece není dvoumetrový kostlivec mluvící pouze VELKÝMI PÍSMENY „připravený setkat se se svým stvořitelem!").

Všem nám totiž Pratchett zoufale chybí. Každá kniha, kterou jsme už mnohokrát četli, a ještě víc taková, ke které se dostáváme poprvé (v češtině ještě nejsou k dostání všechny jeho povídky či eseje), je něčím vzácným. Je to paradoxní, ale i když se většina Pratchettových knih odehrává na Zeměploše, tedy planetě, kterou nesou na svých zádech čtyři gigantičtí sloni stojící na krunýři ještě gigantičtější vesmírné želvy Velké A’Tuin, dozvíte se v nich spoustu věcí o fungování lidské společnosti, naší malichernosti i velikosti.

Ilustrují, abychom citovali román Otec prasátek, moc fantazie, která nás drží tam, kde se padající andělé setkávají s opicí na vzestupu. Zeměplocha byla nádherným divadlem, kde bylo možné předvádět cokoliv. Kde bylo možné se smát, ale také prožívat hněv nad tím, jak lidstvo funguje a co jsme schopni dělat jeden druhému. Byly to knihy, kde se řešil gender i sociální nespravedlnost způsoby, jaké nikoho v mainstreamu ještě pár let ani nenapadly. A krom toho to byl skvělý trenažér jiného myšlení, schopnosti udělat krok stranou a posunout se jako lidská bytost (jak Pratchett řekl: „Těžko můžete číst spoustu sci-fi a zůstat bigotní3.“).

Sám Pratchett ostatně začal jako dítě číst ve velkém - a hlavně dobrovolně, nikoliv v rámci nějaké pofidérní povinné četby – až díky knize Žabákova dobrodružství, protože „… abyste si tu knížku užili, museli jste se tvářit, že je svět trochu jiný. A to se mi líbilo.“ Celou jeho tvorbou se pak vine přesvědčení, že ochota věřit v ropuchu, která jezdí autem, je stejně důležitá jako ochota věřit v něco tak fiktivního, jako je spravedlnost, morálka a podobné věci.

A Rob Wilkins v knize zmiňuje ještě jednu krásnou historku, která ukazuje Pratchettův přístup k fantazii. Jako děcko se potloukal v místní knihovně tak často, až ho tam brali jako řekněme čestného knihovníka. Proto se ho občas dospělí ptali, co tam mají vhodného pro osmileté čtenáře. Jeho odpověď zněla: „Knížku pro dvanáctiletého čtenáře, protože mi vždycky přišlo, že rodiče, kteří se musejí vyptávat knihovníka, vlastně vůbec netuší, co jejich děti skutečně chtějí číst. Kdo by chtěl číst knížku, která je pro něj vhodná? No já určitě ne.“

Podobných historek je Wilkinsova kniha plná. Vděčíme za to Pratchettově touze odvyprávět svůj příběh. Sám takovou knihu už kvůli nemoci napsat nestačil, ale zvládl svému asistentovi nadiktovat spoustu vzpomínek. Na jednu stranu tak v knize skutečně poznáváme jeho hlas. Na stranu druhou je výsledek trochu… disproporční.

Není žádným překvapením, že člověk nejvíc vzpomíná na dětství. Wilkinsova kniha je tak nejsilnější právě ve svých prvních kapitolách. Pratchettovo dětství, kutilství pod dohledem otce, objevování science fiction a fantasy (včetně dopisu Tolkienovi, na který autor Pána prstenů obratem odpověděl4) a cesty do malých knihkupectví, kde se daly najít staré brožované poklady v krabicích na zemi (zatímco pornočasopisy byly ve vysokých policích5), ale i setkání s budoucí ženou Lynn6? To vše Wilkins přibližuje neskutečně živě a s plnou palbou citací Pratchetta i jeho přátel a známých.

Podobně silný je pak v kapitolách věnovaných sklonku Pratchettova života, respektive období, kdy byl neustále po autorově boku coby jeho asistent. Klíčové slovo je „podobně“. Protože zatímco první polovinu knihy potkáváme Pratchetta, který je tak nějak nás všech7, zde je to Pratchett Robův. V dobrém i zlém. Rob Wilkins začínal sám jako Pratchettův fanoušek, takže dostal doslova práci snů. Má tak přístup k řadě fascinujících detailů, ovšem také jaksi mimoděk dokládá, že Pratchett uměl být pěkný zmetek a osina v zadku. Jejich vztah byl poháněný respektem a později i přátelstvím, ale také místy připomíná solidní stockholmský syndrom8.

A také zde dochází k určitému zkreslení úsudku. Pratchett nebyl od určité chvíle již schopen samostatně psát a poslední knihy tak diktoval právě Wilkinsovi. To je třeba mít na paměti, když Wilkins vychvaluje vtipnost Nevídaných akademiků. Zároveň ale právě proto připomínají poslední kapitoly emoční minové pole, protože Wilkins byl u toho, když autorova mysl začala bolestivě selhávat.

Kniha tak na jednu stranu oslovuje všechny autorovy fanoušky, na stranu druhou to činí způsobem, který vyhovuje jednomu konkrétnímu. Skvěle se tak pracuje s pro Pratchetta typickými poznámkami pod čarou (na kteroužto hru v českých překladech úspěšně navázal i již zesnulý Jan Kantůrek a aktuálně Tomáš Jeník), ale vlastně se skoro nic nedozvíme o Pratchettově nejúspěšnějších letech – tedy o devadesátkách9, protože u toho Wilkins nebyl a Pratchetta to odvádělo od pro něj důležitějších vzpomínek. Nebo o zahraničních fanouškovských komunitách. Samozřejmě, požadovat po přiznaně osobním projektu vyčerpávající kompendium pratchettologie by bylo nespravedlivé. Na druhou stranu, stejně osobní je i náš čtenářský zážitek, a tak si zlomyslně trochu nespravedlivých výtek dovolit jistě můžeme.

A pro jistotu si to hned vyžehlíme závěrečným citátem z románu Sekáč (ano, je o tom již zmíněném dvoumetrovém kostlivci):

„Dokud nezmizí vlnky na hladině světového dění, lidé, kteří je způsobili, nejsou mrtví – dokud se nezastaví hodiny, které on natáhl, dokud nepřestane kvasit víno, které vylisovala, dokud nebylo sklizeno to, co oni zaseli. Říká se, že délka lidského života je jen slupkou skutečné existence.“

Jinými slovy, sir Terry Pratchett rozhodně není mrtvý a Wilkinsova kniha vyslala na hladinu další, nádherně povědomé vlnky. GNU.