Tenkrát na Sibiři. Britský historik sepsal příběh legionářů povrchně

Český národ obvykle hraje ve velkých dějinách vedlejší úlohu oběti, na jejímž příběhu cizí historici ilustrují větší změny. Třeba vzestup nacismu nebo rozpad Sovětského svazu. Anthony Beevor se ovšem zabývá koncem první světové války a vznikem sovětského impéria, tedy obdobím, kdy československé legie patřily k hlavním protagonistům „na místě“.

Ani globální historik, proslavený hlavně pracemi o druhé světové válce, proto nemohl legie přehlédnout. V knize se nejprve dotkl bitvy u Zborova v červenci 1917, kdy československá brigáda ruské armády poprvé a naposled zasáhla do bojů na východní frontě. Větší zájem už věnoval tomu, že „na podzim 1917, když se ruská armáda rozpadla, zůstali Češi soudržní a udrželi disciplínu“. V chaotických časech, když se moci v Rusku chopili „rudí“, tedy bolševici, znamenal čtyřicetitisícový vojenský sbor nepřehlédnutelnou sílu.

Následuje obvyklý popis protibolševické revolty Čechů v květnu 1918 a obsazení osmi tisíců kilometrů transsibiřské železniční magistrály během následujících tří měsíců. „To mělo válečný konflikt změnit a rozšířit ho na celou eurasijskou pevninu,“ shrnuje Beevor.

Přesto, pokud jde o Čechy, jejich „eurasijskou“ anabázi téměř ignoruje. Na jedné straně nešetří superlativy: „Velcí, mladí, dobře vypadající vojáci se objevili na ulicích, jednotně oděni v šedé pláště s červenobílými stužkami na čapkách,“ cituje jednoho z ruských kronikářů. Ovšem bitvy legionářů s rudými se do sedmisetstránkového svazku nedostaly. Třeba slavné tažení českého generála Radoly Gajdy z Omska do Irkutsku a za Bajkal, při kterém rozprášil bolševickou středosibiřskou armádu, odbývá větou o tom, že „Gajdovi Češi a kozáci obsadili 11. července 1918 Irkutsk, aniž narazili na významný odpor“.

Zmiňuje pouze ty konkrétní bitvy, kde sice účast Čechů připouští, ale zásluhy může připsat někomu jinému. Za dobytí Simbirsku (dnes rusky Uljanovsk) a Kazaně na přelomu července a srpna 1918, případně Permu následujícího prosince, historik chválí plukovníky ruské „bílé“ armády Vladimira Kappela a Anatolije Pepeljajeva, kteří ovšem byli ve zmíněných případech pod českým velením. „Vladivostok ovládli spojenci lstí,“ píše Beevor. A míní tím Američany, Brity a Japonce, kteří ovšem do města dorazili až v době, kdy odtud legionáři bolševiky vyhnali.

Proto už nepřekvapí, že se Beevor nezmiňuje o účasti českých politiků a vojáků při vzniku všeruské prozatímní vlády v Ufě, kterou uznaly západní mocnosti a která se stala ústavní alternativou bolševické moci v Moskvě. Neuvádí ani to, že 30 až 40 tisíc Čechů tvořilo větší část bílé armády, která držela proti přesile rudých frontu mezi Volhou a Uralem. Přímo se vymezuje proti svědectví německých historiků, podle kterých česká kontrola nad magistrálou zabránila v létě 1918 přesunu více než půl milionu německých a rakouských zajatců přes Rusko do Evropy, a tím i na západní frontu do Francie.

Epochální význam československých legií přesto britský historik připouští. „Rudí překonali nejkritičtější moment celé občanské války,“ hodnotí bolševické znovudobytí Kazaně, kterou Češi vyklidili 11. září 1918. Žádný z pozdějších pokusů bílých ani intervenčních armád už neměl takovou šanci zabránit vzniku Sovětského svazu jako česká ofenziva.

Beevor připisuje obrat ve válce únavě a demoralizaci Čechů. Nepřipomíná už, že demoralizaci způsobily i vlády Spojenců, tedy Američanů, Britů a Francouzů, které nesplnily slib, že pošlou po magistrále na Volhu posily.

Na konci knihy se obraz Čechů dál zatemňuje. Historik popisuje, jak Češi během roku 1919 chránili většinu Transsibiřské magistrály před útoky rudých partyzánů. Zároveň nevyšli z neustálých sporů s diktátorem Alexandrem Kolčakem, který v listopadu 1918 svrhl demokratickou vládu z Ufy, na jejíž instalaci se Češi podíleli, a převzal velení bílých vojsk. Beevor dává Čechům částečně za pravdu, když si stěžovali na násilnosti Kolčakovy vlády vůči civilnímu obyvatelstvu. „Pod záštitou československých bodáků místní vojenské ruské orgány dopouštějí se skutků, nad nimiž užasne celý civilizovaný svět,“ zní jedna z citovaných stížností.

Přesto historik nemůže Čechům odpustit, jak údajně zrádně se zachovali na ústupu před rudými, kteří v listopadu 1919 definitivně rozprášili bílou armádu. Na rozkaz generála Jana Syrového totiž znovu převzali kontrolu nad provozem magistrály a při ústupu na východ za Bajkal přednostně pouštěli legionářské vlaky. Mimo jiné zastavili zadní voj polské divize, a tím Češi Poláky „vydali bolševikům“. V Irkutsku zase místní revolucionáři zablokovali legionářské vlaky, protože Češi na příkaz spojeneckého velení odváželi do bezpečí admirála Kolčaka. Legiím se nechtělo za diktátora krvácet, Kolčaka pustily a bývalý vládce Sibiře byl za několik dnů popraven.

Podívejte se na snímky československých legionářů v Rusku, které jsme poprvé publikovali u tohoto rozhovoru z roku 2020:

Obvinění Češi nedostali u Beevora šanci se obhájit. Přitom nejen v českých zdrojích by se našly polehčující okolnosti. Například podle německé historičky Gerburg Thunit-Nittnerové byli Češi k převzetí kontroly na magistrálou nuceni už tím, že v chaotických časech nebyl nikdo jiný schopen udržet dráhu v provozu. Kolčaka nevydali bolševikům, ale demokraticky smýšlejícím „sociálním revolucionářům“ (eserům). Nemohli počítat s tím, že se ho během pár dnů zmocní bolševici.

„Vydání“ Poláků bylo asi spíš nečekaným selháním polské divize. Když osvědčená a na sibiřské poměry početná jednotka 10 tisíc mužů složila dobrovolně zbraně, byli překvapeni nejen Češi, ale podle polského historika Dariusze Radziwillowicze také samotní bolševici. Roli zadního voje Spojenců poté automaticky převzala 3. československá divize posílená srbskými a rumunskými regimenty, která útoky rudých odrážela další tři týdny.

Beevorův konečný verdikt o Češích je citací amerického konzula z Irkutsku Ernesta Harrise: „Vydáním Kolčaka bolševikům se zachovali odporně a dali to nestydatě najevo před celým světem,“ napsal Harris tehdy a doporučil spojencům, ať Čechoslovákům zablokují evakuaci přes Vladivostok, když si prý s bolševiky tak dobře rozumí.

Britský historik nemohl ignorovat roli Čechů, část jejich výkonů však nevědomky zamlčel, protože vycházel výhradně z ruských, amerických a polských zdrojů. Tím připomněl, že v Česku dosud chybí přehledná historická publikace o ruské anabázi. Ve velkém se publikují vzpomínky legionářů nebo obrazové sborníky, kromě nich vyšly speciální monografie o bitvě u Zborova, další o významu legií pro mezinárodní politiku od Čechoameričana Victora Fice nebo o ekonomice legií od Daniely Brádlerové.

S přibývajícím stránkami své knihy se navíc Beevor nechal ovlivnit rozšířeným pohledem na československé legie jako obskurní jednotky násilníků a zrádců, kteří se jenom omylem dějin stali pány Povolží, Uralu a Sibiře. Tento pohled často obsahují populárnější knihy ze zemí ostatních účastníků občanské války.

Příkladem temného mýtu o Češích může být 20 let stará kniha People’s Act of Love. Britský autor James Meek v ní popisuje příběh sibiřské vesnice poblíž Irkutska, kterou obsadí „česká legie“. Nejdříve bojovala za rakouského císaře proti ruskému carovi, poté muži přešli na stranu bílých, kteří byli věrní carovi, a bojovali s nimi proti rudým. Velitel legionářů Matula propadl šílenství a snil o tom, jak se svými demoralizovanými vojáky ovládne celý svět – právě na Sibiři se zdá být všechno možné. Fakticky ale jenom terorizoval vesnické obyvatele, kteří zčásti patřili k podivné sektě kastrátů.

Kniha měla úspěch a reportér německého deníku Tagespiegel se dokonce vydal na místo děje. V Irkutsku zjistil, že sekta kastrátů skutečně existovala a že ani „hazardéři z české legie“ nebyli výmyslem. Průvodce turistů reportérovi potvrdil, že v roce 1919 Irkutsk opravdu obsadili Češi. Byli údajně tak krutí, že sami přívrženci bílých uvítali, když je z města vyhnali bolševici.

Pokud se národ stane protagonistou světových dějin, musí i s takovými výklady počítat. O to větší by si zároveň měl dávat práci s tím, aby vlastní historii připomínal a osvětlil.