Článek
„Je to o lásce a přátelství. A o tom, že když jste mladí, všechno se zdá tak stálé. Ale jak stárnete, všechny unáší proud“ – takhle shrnuje hlavní hrdinka a vypravěčka Euforie Rue děj hry, kterou píše její spolužačka Lexie. Ale dost dobře by to mohlo platit pro celou druhou řadu amerického seriálu z produkce HBO, který mezi mladým publikem vzbudil nadšení.
Obě řady sledují partu středoškoláků, jejich vzájemné vztahy, životní peripetie, rodinná traumata. Hm, to už tady ale přece tisíckrát bylo, může někoho napadnout. Dospívající hrdinové se v seriálech objevují neustále, jsou to vděčné objekty a člověku se vybaví řada titulů zaměřených právě na tuhle skupinu – od devadesátkového Beverly Hills po animovanou Dariu.
Byla by však velká chyba odmávnout tituly o mladých a pro mladé jako banální a nezajímavé. To, co dělá úspěšné seriály o teenagerech z posledních let (třeba jako britskou Sexuální výchovu nebo norský titul Skam) kvalitními, je, že neuhýbají před tím, čím se mladí skutečně zabývají. A v tomhle ohledu jde Euforie, jejíž první řada se objevila v roce 2019, hodně hluboko. Její hrdinové řeší problémy identity nebo nefunkční rodinné zázemí ale taky drogy, sex, násilí.
S vymydlenými panáky zmíněného Beverly Hills nemají společného vůbec nic.
Slovo mají ti druzí
Druhá řada seriálového hitu začíná Silvestrem: Všichni se schází na velké party, kde se navázané vztahy zkomplikují a do popředí vystoupí postavy, které byly v předchozí sérii pouze doplňkové. Zatímco v první sérii hrály především drogově závislá Rue a její kamarádka Jules, které spolu nesměle navazovaly milostný vztah, tady se dostávají ke slovu ti, kteří zatím pouze přihrávali.
„Vedlejší postavy jsou obvykle citlivější, chytřejší, přitažlivější. Ale z nějakého důvodu jsou přehlíženy,“ shrnuje to ve vtipném autoreferenčním filmu o filmu Lexie. Divadelní hra, která se chystá a v níž vystupují předobrazy seriálových postav, se zde stává polem, na němž samotní hrdinové a hrdinky nahlížejí svá traumata, smějí se karikovaným rysům svých známých a doufají, že na ně v ději nedojde. Zároveň se tady doslova ukazuje, jak podstatné je, kdo příběh vypráví.
V obou sériích je to především Rue, která nás seznamuje s minulostí svých kamarádů, se svou drogovou závislostí, s láskou k Jules nebo s traumatem ze smrti otce. Jenže co se stane, když se narativ pootočí? Jak bude vypadat příběh potom? Co když její oblouk na chvíli nahlédneme z pozice její mladší sestry, která musí nějak vydržet Rueiny záchvaty, relapsy, snahy být zase čistá?
Díky tomu se náš pohled na hrdiny rozšíří – a zkomplikuje. Právě Rue nejde navzdory jejím chybám nefandit; je pro prostě královna (její představitelka, zpěvačka a herečka Zendaya získala za svůj výkon v první řadě cenu Emmy, a stala se tak nejmladší držitelkou tohoto ocenění v kategorii nejlepší herečka v hlavní roli dramatického seriálu). Přesto nová řada jasně ukazuje, že být Rue skutečně nablízku může být pro její okolí někdy peklo.
Trochu děsivě
Euforie se ve druhé řadě častěji obrací přímo na diváky. „Jako oblíbená postava, které hodně lidí fandí, cítím jistou zodpovědnost udělat správné rozhodnutí,“ vysvětluje Rue ve své ironické přednášce, aby vzápětí přiznala, že v tom „zas lítá“ a že i když by lidem žijícím „v temné a dojebané zemi“ ráda dala naději, nic takového u ní nenajdou.
K nejsilnějším dílům (recenzenti mají od HBO k dispozici všechny kromě závěrečného) patří ten, kdy Rue odmítá nastoupit na léčení, uteče z domu a ve zběsilém tempu shání drogy a peníze. Má absťák a je vyčerpaná, nesnesitelná, odporná na lidi, co má ráda.
Vedle toho působí četná kritika, že seriál Euforie idealizuje braní drog, závislosti obecně, anonymní sex a destruktivní chování, jako mimoběžné sdělení. Podobné komentáře ovšem nasvěcují jednu důležitou věc: estetizace není totéž co zpochybňování nebo bagatelizace problému.
Estetizace sice je hlavním vizuálním nástrojem série, ale tvůrci zároveň neuhýbají před scénami, na které se nedívá v žádném ohledu dobře. Podobně jako nás estetizované násilí v Mechanickém pomeranči silně znepokojuje, tak ani v Euforii není hrdinům a hrdinkám co závidět. Dobře je to vidět třeba ve scéně, ve které sjetá Rue fantazíruje, že tančí v kostele se zpěvákem, což se prolíná s jejími vzpomínkami na tanec s již zesnulým otcem. „Zevnitř“ její hlavy vypadá rauš jako do sebe zaklesnutá příjemná, skoro terapeutická fantazie. Když se však pohled oddálí, pozorujeme ji, jak se potácí ve svém pokoji. Vypadá osaměle, cize a trochu děsivě. Tohle není bagatelizace ani náhodou.
Krásné a nedokonalé
Estetizované jsou samozřejmě také postavy, přičemž jsou všechny krásné, dokonalé – a to i ty, kteří se mají současným měřítkům krásy nějakým způsobem vymykat. To sice zapadá do celkového vizuálního pojetí, ale zároveň je to slepé místo seriálu, který se přitom snaží ukazovat život teenagerů bez nesnesitelně naivního přesvědčení, že dospívání je čas plný radosti. Ostatně divadelní protějšky postav vypadají víc jako „skuteční lidé“ než jejich seriáloví představitelé.
Navzdory násilnému obsahu celkem není pochyb, že se dospívající na Euforii dívají. Přičemž jsou to právě obrazy v kultuře, které nás v dětství a dospívání učí, jak se vztahovat ke světu. A sama si pamatuju, jak jsem jako dítě nevěřícně sledovala filmy a seriály, v nichž byly výhradně jen krásné ženy a dívky. Nedovedla jsem si představit, jak bych mohla obstát ve světě, když nevypadám jako ony.
Přes tuto výtku je Euforie seriál, který ví dobře, o kom a ke komu mluví. Jeho hrdinové a hrdinky, kteří bez ustání chybují, působí navzdory bezvadné kráse a všudypřítomné estetizaci svého okolí živě a jsou snadno napojitelní. Dospívání je f***ing hard – a Euforie to ví.
