Taylor Swift je nejposlouchanější na světě. Proč ji nemáme rádi?

Nikdo si nepřeje na hudební scéně tak moc uspět jako Taylor Swift, zpěvačka, která má za sebou působivou kariéru: podařilo se jí vymanit z původní žánrové nálepky country, v roli popové hvězdy sesbírala nespočet hudebních cen, její jmění se odhaduje na miliardy dolarů. Tento podzim ale jako by testovala hranici toho, zda je možné se stát objektivně nejlepší současnou hudebnicí. Okamžitě po vydání nového alba Midnights pokořila hned několik rekordů včetně nejstreamovanějšího alba za den v historii platformy Spotify.

V médiích se jí dostává silných přirovnání. Britské The Times a americký web Vulture se shodují, že posloucháme „nového Boba Dylana“. Argumentem jim přitom bývá, že od jisté fáze své kariéry si oba umělci začali být vědomi toho, že píší kulturní historii. Protože jsou zkrátka ti nejposlouchanější ze všech.

Taylor Swift je přesvědčivá vypravěčka, která od roku 2006 zdokonaluje vlastní love songy, jejichž texty se zdají oproti konkurenci o něco detailnější a uhlazenější, jako by byly skládané s pečlivostí, která v žánru nemá obdoby. Pro album 1989 údajně napsala přes 150 písní, než vybrala ty nejpodařenější, a vlastní snaživost a perfekcionismus jdoucí ruku v ruce s obrovskými ambicemi otevřeně přiznává.

Její vyprávění je vždy tak akorát intenzivní, aby o kousek vybočovalo z každodennosti posluchače, a zároveň je pevně zakotvené v realitě, a tudíž přirovnatelné k téměř jakékoli životní situaci. „Vracím se domů ke krásnému ničemu,“ zpívá v písni Sweet Nothing z nového alba. Myslí tím především to, že se od ní ve vztahu neočekává nic víc než její vlastní přítomnost.

O novém albu se původně mezi fanoušky šířily zvěsti, že uslyšíme rock inspirovaný Stevie Nicks. Očekávání inspiroval vizuál alba, který vychází ze sedmdesátkové estetiky. Nakonec na něm sice slyšíme ozvěny písničkářek starších generací (v souvislosti s Taylor Swift novináři zmiňují například Joni Mitchell), ale i velký vliv producenta Jacka Antonoffa, který pomáhal tvořit zvuk nejen Taylor Swift, ale i Laně Del Rey nebo Lorde. Kdo jeho lehce rozpoznatelný styl (o kterém vznikají i virální videa) nemusí, toho nebudou nejspíš bavit ani Midnights.

Taylor Swift nicméně nespoléhá jen na nové posluchače. Má za sebou také armádu fanoušků (tzv. swifties) vycvičených sledovat nejjemnější náznaky lákající na další projekty, včetně osmisměrek obsahujících názvy písní, které po nocích fanaticky luští. Právě oni jsou ochotni nakoupit vinyly Midnights dostupné ve všech čtyřech barevných variantách, aby si z nich doma poskládali hodiny, symbol nového alba.

Oddaně se fanoušci za zpěvačku perou také v internetových diskuzích, když přijde na přetřes její deset let starý, mocensky nevyrovnaný vztah s Jakem Gylenhaalem nebo konflikty s kolegy z branže či streamingovými platformami. Swifties jsou možná jeden z důvodů, proč je snadné slavnou zpěvačku nesnášet. Působí jako armáda, která se půjde bít hlava nehlava ve jménu celebrity, jejíž křehkost a civilnost není o moc víc než pečlivě vymodelovaný (a velmi přesvědčivý) konstrukt. Ve světle swifties vypadá Taylor Swift spíš jako expertka na manipulativní marketing než jako „holka od vedle“ vypisující se z potíží, které jsou přece tak podobné tomu, co zažívají posluchači.

Swift se ve svých písních často staví do role oběti, ať už jde o prosazování se ve zlém světě showbusinessu, nebo protloukání se romantickými vztahy, ve kterých jako by ti druzí všechno dělali naschvál a s nejhorším úmyslem. Každý příběh má charakter konfliktu. Když nejsi s Taylor, jsi proti ní. Leckoho by takové výpovědi unavily bez ohledu na vypravěče, zejména nereflektovaně ale vyznívají od jedné z nejvlivnějších osob současnosti. Přesto se Taylor Swift dál drží postupu, který jí fungoval odjakživa: emočně se napojuje na své publikum, tváří se jako „jedna z nás“, ačkoli nemůže být vzdálenější.

Ne vždy je ale na místě Taylor Swift obviňovat z manipulace a ne vše, co dělá, je provázeno masivními mediálními kampaněmi. Jedno z jejích nejoceňovanějších alb, folklore, vyšlo bez předchozího oznámení, a další desku, evermore, dokonce autorka navzdory její standardní oblibě nechává upadnout v zapomnění a zkrátka se tváří, jako by nikdy nevyšla. Ostatně i aktuální rekord na Spotify má složitější kontext: ještě před několika lety Taylor Swift streamování odmítala – a ani dnes není lehké říct, jestli je s novým způsobem hudební distribuce smířená.

Jisté množství autenticity a nedokonalé lidskosti jí nakonec uznat musíme. Právě kvůli té totiž nevyznívá Taylor Swift tak genericky, jak většinou požaduje mainstreamový pop. Americká zpěvačka může vyvolávat pocit, o kterém mluví termín z robotiky, tísnivé údolí (uncanny valley). Ten popisuje neklid, který se nás zmocňuje, když sledujeme příliš lidské vlastnosti u humanoidů. Všichni tušíme, že Taylor Swift nám hlavně prodává svůj produkt. Zároveň vidíme, jak při své snaze o úspěch staví na své osobnosti, i když dobře ví, že tím může vzbuzovat antipatii.

I díky tomu se jí na nové desce nakonec daří řešit témata, která ve výsledku mohou být posluchačům blízká. „Musí to být vyčerpávající, vždycky fandit záporákovi,“ zpívá v titulním singlu Anti-Hero. Trochu tím vyjadřuje vděk věrným posluchačům, kteří s komplikovanou Taylor vydrželi všechna dosavadní trápení, a trochu nám připomíná, že často nebývá lehké být svým vlastním fanouškem.

Taylor Swift si také dovoluje stárnout. Laskavě se obrací ke svému osamělému dospívajícímu já se slovy „nemáš se čeho bát“ a její vyrovnaný projev nám nedá jinou možnost než jí uvěřit a uklidnit se spolu s ní. Bezdětná zpěvačka tak nabízí verzi ženské dospělosti, která i v současné kultuře nemá moc velké zastoupení.

A nakonec i své největší nedostatky se sympatickým způsobem snaží vzít do hry. „Už jste slyšeli, že svůj narcismus vydávám za altruismus?“ ptá se provokativně v narážce na oblíbenou kritiku Swiftiných haterů. Jakoby mimochodem tak připomíná i svůj nejslavnější moment. V dosud nejposlouchanějším hitu Shake It Off zpívala právě o tom, jaké je být souzena očima veřejnosti. Stejně jako tenkrát, když jsme píseň slyšeli poprvé, se nakonec možná rádi necháme stáhnout na její stranu a v úlevném tanci ze sebe trapný pocit odmítnutí setřeseme.

V teorii se možná Taylor Swift může zdát umělá nebo přemrštěná, při poslechu ale nakonec vždycky vyzní přesvědčivě a najde si způsob, jak každého trochu zaujmout. Její zvuk je tak akorát popový, abychom jí vždy mohli vyčíst jednoduchost, a přitom je tak osobitá, že je snadné ji považovat za trapnou nebo narcistní. Jestli jsme se ale na jejím aktuálním úspěchu něco naučili, tak zejména to, že se vyplatí o sobě mluvit pravdivě.

V posledních dnech je hudba Taylor Swift všudypřítomná a nelze se jí vyhnout, což nás nutí zaujímat radikální pozice. V první řadě postoj k ní samozřejmě kopíruje náš obecný vztah k popu: někdo rád propadne líbivému trendu, někdo se ohradí vůči prvoplánové kultuře, která se mu do života plíží bez pozvání. Při srovnání ohlasů na Midnights s letošním albem Renaissance od Beyoncé (které bylo po svém vydání o něco méně poslouchané, zato téměř bez výhrad vychvalované) zjistíme, že počet poslechů se ani v nejmasovějším žánru nerovná oblibě a uznání.

Žebříček nejposlouchanější hudby posledního týdne okupuje na všech prvních deseti příčkách album Midnights, což je jen další z jejích dosud nemyslitelných prvenství. Když v textu Mastermind tvrdí, že ji nic nemůže zastavit, musí se nám zatajit dech nad tím, že navzdory všem našim výhradám má nejspíš pravdu.