Tauš: Děti na ulici jsou obrovské a neřešené trauma naší společnosti

„Každá chvíle je pro mě cennější. Není čas nedělat věci s odvahou,“ říká režisér Viktor Tauš, jehož film Amerikánka jde právě do kin. Příběh snímku o nezlomné dívce z dětského domova Taušovi prý zachránil život.

„Byla to strašně – až romanticky – naivní doba. Život na ulici jsem si romantizoval, stejně jako celá společnost,“ říká o devadesátkách režisér Viktor Tauš. O svých zkušenostech se závislostí toho už řekl hodně. Až teď ale veřejnost bude moci vidět jeho snímek Amerikánka, jehož námět Tauš vyslechl právě na ulici. „V nějakém smyslu se z té ulice vracím až teď, protože konečně ten příběh, který mi zachránil život, můžu předat dál.“

Proč je Amerikánka příběhem o naději? A jak se v Česku chováme k dětem z dětských domovů?

Příběh Amerikánky jste poprvé slyšel před 25 lety. Jak jste se k němu dostal?

Já jsem tu dívku, která inspirovala Amerikánku, které se říkalo Amerikánka, potkal v 90. letech, kdy jsme oba žili na ulici a byli jsme součástí té první generace dětí ulice. Tehdy ji tvořili především mladí dospělí, kteří vyšli z dětských domovů.

Co vám Amerikánka řekla?

Vyprávěla mi vlastně celý svůj životní příběh.

Potkali jsme se v takovou tu hodinu, kdy z města odchází noční život, ale ten denní ještě nepřišel. Byli jsme sami dva. Nějak jsme se zapovídali. Vyprávěla mi ten svůj životní příběh. Narodila se v Americe, kam její rodiče utekli v 68. roce, ale její maminka se tam nikdy nedokázala cítit jako doma. Nenaučila se anglicky, byla bipolární. V určitou chvíli ty děti vzala a odletěla s nimi zpátky do komunistického Československa, kde je opustila.

V době, kdy mi Amerikánka celý ten příběh vyprávěla, jsem byl závislý.

Jaké to období pro vás bylo?

Víte, závislost každého člověka zavírá do sebe. Vlastně vám znemožňuje vést jakýkoliv autentický mezilidský vztah. A to její vyprávění se nějak ve mně dostalo skrze všechny ty bariéry a tnulo mě do srdce, jak se říká. Vzbudila ve mně neuvěřitelný zájem o její povahu. Co to je v člověku, že prožil takové množství těžkých věcí, žije v tak složité situaci a je přitom stále autentický? Ona se totiž vždycky dokázala chovat zcela autenticky.

Nemluvila za ni traumata, kterými v životě prošla, ale dokázala je nahlížet nějak zvnějšku. Od té chvíle jsem věděl, že toužím tomuhle porozumět, nějak to pochopit. A taky jsem pochopil, že na té ulici už nemám co dělat. Příběh Amerikánky mi tehdy opravdu zachránil život.

Co byl ten moment, kdy jste si řekl: Já už tady nemám co dělat?

Byl to ten zájem o druhého člověka. To je opravdu takhle jednoduché. A je to jak v lásce, když milujete jednu, tak nejste s druhou, protože myslíte na tu jednu (smích). A zrovna tak je to se závislostí a jakýmkoliv mezilidským vztahem. Prostě buď můžete dělat jedno, nebo druhé. A já jsem tehdy cítil, že v té závislosti už jsem byl dost dlouho.

O životě na ulici jste toho namluvil v rozhovorech spoustu. Zároveň to s příběhem Amerikánky hluboce souvisí. Když mluvíte o tom, proč jste se z ulice dostal zpátky, říkáte často, že jste byl sám sebou už unuděn.

Já si uvědomuji, že to zní jako bonmot, ale já jsem za celou tu dobu nepřišel na to, jak to lépe pojmenovat než právě takhle. Souvisí to s tou závislostí, s tím, co jsem pojmenoval na začátku. Jste zavřený sám do sebe. Nemůžete být s nikým dalším. A já se tedy sám sebou fakt unudil.

První film, který jste pak natočil, nebyla Amerikánka, ale Kanárek (1999). Ty dva filmy spolu souvisí?

Kanárek byl předtím. Já to rád přirovnávám k první punkové desce, kdy neumíte hrát, ale máte takovou energii, že do té kytary bušíte, až vám teče krev z prstů.

Kanárek byla věc vyloženě intuitivní. Tehdy jsem nebyl připravený na to, že tím feťákem se pro lidi kolem sebe a pro veřejnost stanu až poté, co natočím ten film. Že se k tomu jaksi veřejně přiznám. A přitom jsem v tom čase už byl dávno čistý. Na tom filmu mně tehdy zůstaly nějaké dluhy. Přišel jsem o byt a ocitl jsem se na ulici. A na ulici, když je zima, potřebujete nespat. Cesta k relapsu je pak velmi snadná. A to byla chvíle, kdy jsem potkal Amerikánku.

Ale ano. Ty filmy spolu samozřejmě souvisí. Jsou to příběhy dvou dětí ze stejné generace, té první generace dětí ulice. Kanárek byl tím prvním filmem, Amerikánka byla toužená jako film druhý. Nicméně když říkám, že Kanárek je punková deska, tak Amerikánka je první bluesová deska. A do blues musíte dospět.

Dospíval jste asi 25 let, jež jsou mezi těmi filmy. Rozumím tomu. Příběh Amerikánky je pro vás zásadní. Člověk ho musí řešit hrozně dlouho. Možná ho ani nechce opustit.

Máte pravdu, že bylo i období, kdy jsem ho opravdu opustit nechtěl. Protože mi to dávalo nějakou možnost se k něčemu upínat. Byl to jako ten sen, ke kterému směřovat, to pro mě bylo důležité. Ale já těch 25 let rozděluji na dvě poloviny. Těch prvních 15 let jsem potřeboval zjistit, o čem jsem ten příběh Amerikánky schopný vyprávět. Každý příběh můžete vyprávět mnoha způsoby. To, co z toho sledu situací a interakcí s postavou dělá umělecké dílo, je až právě to zacílení, to, z jaké perspektivy se na ty věci chcete podívat. Patnáct let mi trvalo pochopit, že esencí příběhu Amerikánky je naděje.

To, co je na ní fascinující a o čem jsem schopný vyprávět, je, jakým způsobem ona čerpá svou vnitřní sílu skrze naději a jak si díky ní dokáže udržet čistý, autentický a ryzí charakter.

Kde Amerikánka tu naději vidí?

Ono to v podstatě není důležité. (smích)

Ve filmu, jestli to mohu prozradit, je ta naděje postavená na iluzi. Na něčem, co je možná lež, na něčem, čím si nejsme jistí.

To je podstata naděje, ne? Je dobré v něco věřit. Umožňuje nám to se k něčemu vztahovat. Stává se z toho korektiv toho, jakým způsobem formulujeme svoje chování, postoje a tak dále. Amerikánka věří, že se jednou vydá za tatínkem do Ameriky. Dává jí to sílu obstát ve velmi tvrdém prostředí. Vychází z toho její potřeba poskytovat bezpečí druhým lidem kolem sebe, zůstat ryzí a čistá, aby na ni ten táta mohl být pyšný, až se spolu potkají.

V co věříte vy?

Já věřím v Amerikánku.

To je, myslím, jasná a taky dost správná odpověď.

Já jsem v takovém období, které souvisí s odevzdáním toho příběhu dál. Je to pro mě katarzní ze dvou důvodů. V nějakém smyslu se z té ulice vracím až teď, protože konečně ten příběh, který mi zachránil život, můžu předat dál. A taky se uzavírá něco, co v mém vlastním dětství predestinovalo to, že jednou na té ulici budu žít. Je to takové období, kdy já cítím, že už možná to ujištění o dobrých koncích nepotřebuju pro to, abych mohl dál jít cestu, kterou mám nastoupenou. Čemuž se říká dospělost.

Amerikánka nepřipomíná nic, co jsem v českém filmu viděl. Jsou v něm obří sochy z videokazet, jsou v něm malé, růžové, elastanové domy. Všechno má svou barvu. Všechno je buď obrovské, nebo miniaturní, jsou tu domy uprostřed plání, opuštěné železniční stanice, všechno má svou symboliku. Ten film je jako číst báseň. Takhle vidí svět děti?

Je to samozřejmě pohled, který je sycený dětskou imaginací, protože ten film je konstruovaný jako taková rekonstrukce vzpomínek dospělé ženy na své dětství.

A vzpomínky fungují tak, že si pamatujete emoci a pamatujete si nějaké vizuální fragmenty. Občas si pamatujeme vůni, občas specifické zvuky, pamatujeme si písničky, ale také je přiřazujeme k určité emoci, a tak se nám vlastně tou pamětí jako pohybují po různých místech, nejsou zkrátka jenom v tom zdrojovém místě, kde jsme je slyšeli.

My jsme se pokusili ten film vyprávět jako historii emocí. Na Amerikánku se můžete podívat jako na historický film, protože jde od roku 1980 až do roku 2024, ale nás nezajímalo, jak tehdy vypadaly dětské domovy, jak se odehrály konkrétní historické události, to najdete na Wikipedii. Nás zajímalo, jak se ty děti cítily. A především to, jak se cítila Amerikánka.

A nevím o silnějším prostředku, jak vést diváky do emoce, než skrze obraz.

Děti vás fascinují dlouho. Pracujete s dětskými herci, zajímáte se o problematiku dětských domovů. Odkud to pramení?

No, když si kladu otázku, co to je, to dítě pro dospělého člověka, co to je, to dítě v nás, tak je to právě ta schopnost autenticity. A to mě fascinuje, to mě zajímá. Ty reakce na svět a schopnost chovat se, radovat se, hrát si, aniž by to bylo deformované vším tím, co nám rodiče, školy a společnost vtloukali do hlavy, že je dobře nebo špatně. A to mají děti. Jsem přesvědčený, že to v sobě máme všichni, ale čím jsme starší, tím větší nebezpečí je, že budeme cítit potřebu schovat se do zkušeností, za falešné vědomí, že víme, jak věci jsou. A úplně se tak připravíme o radost z nějaké vášnivé zvídavosti.

Amerikánka vyrůstá v dětském domově, vy sám jste z domova utekl.

Můj tatínek byl úžasný inženýr, vážně miloval svoji práci celý život, až do posledních dnů. Nikdy nebyl doma, protože prostě byl s tím, co miloval. Na smrtelné posteli jsem se ho zeptal: „Tati, nebylo ti někdy líto, že pořád pracuješ a moc jsi toho s námi neprožil?“ Pár minut před smrtí se mu po tváři rozhostil uvolněný úsměv a řekl: „Nikdy.“

Co vy na to?

No, to bylo strašně hezké, protože jsem viděl, že měl v tomhle ohledu štěstí. Když se na to dívám zpětně, mám pocit, že jediné, co chce dítě po svých rodičích, je vědomí, že byli šťastní.

Já si myslím, že vlastně je jedno, co rodič dělá a jak to vnímáme. Jestli pije, nebo pracuje, nebo nedělá nic. Já jsem prostě potřeboval do života tu informaci, že se rodiče mají dobře. U tatínka jsem tuhle informaci dostal. A moje maminka pila. Tam jsem bohužel tuhle informaci nedostal. Pila sama doma. Nikdy jsem to nevnímal tak, že jí alkohol něco poskytuje krom toho se vypnout. A ani v tom vypnutí jsem neměl pocit, že ji to baví. Maminky jsem se bál. A jak jsem mohl, tak jsem prostě z domova začal utíkat. Tak.

„Jak se jednou dotknete prázdnoty, tak už si ji nesete s sebou.“ To říkáte taky často v rozhovorech, když se vás ptají na tu zkušenost s drogami. Co to znamená? Jak se to projevuje?

Já se tím vztahuju k takovému okamžiku, kdy jsem byl na té ulici, kdy jsem v podstatě nespal, a bylo to v zimě, takže jsem se těmi drogami držel prostě vzhůru, abych nepotřeboval spát. A v určitou chvíli jsem byl přesvědčený, že jsem to prostě přehnal. Už jsem jako v nějakém stavu poškození mozku, ze kterého není návratu.

Současně to byla chvíle, ve které vás vědomí téhle situace, téhle hrozby, zasáhne paradoxně při naprosto plném vědomí. Najednou jsem nahlédl: Dobře, tak vlastně tady se ten život zastavuje. Odtud to bude takováhle vegetativní forma.

Neumím to pojmenovat líp, než je to nějaké dotknutí se prázdnoty, protože najednou veškerý potenciál života končí.

Když se s něčím takovým setkáte, stane se to součástí vaší osobnosti a už to, myslím, nezmizí.

Je to, jako kdybyste našel nějaký konec chodby?

Spíš jako kdyby vás do něj někdo postavil. Ale ono to nepůsobí jako konec. Spíš vás někdo dá do nekonečné prázdnoty, kde žádný konec není. Je to, jako kdybyste místo mozku měl kluziště, po kterém jezdí osamělý krasobruslař.

Úplně to vidím natočené. Jako záběr z Amerikánky. A přemýšlím, jaké to musí být, tohle v sobě nosit, občas se ocitnout na tom kluzišti. To se vám tedy stává?

Stává se mi to a proměňuje se významovost té věci, jak stárnu.

Je to břemeno, nebo prostě něco, s čím jste se sžil?

V tomhle čase to vnímám spíš s vědomím, že každá chvíle je pro mě teď cennější. Že mi na věcech opravdu záleží. Není čas nedělat věci s odvahou, nejít za tou touhou, za tou vysněnou hvězdou.

Pak je ale druhá strana mince. V některých chvílích, obzvlášť když upadáte do spánku, když se dostáváte do podvědomí, tak se vám spolu s tím vrátí i pocit toho prvního prožitku, který je děsivý.

Pohladí vás před spaním.

Přesně tak.

Podívejte se na barevný svět filmu Amerikánka.