Táta nadělal dluhy. Přišli jsme skoro o všechno, říká režisér Strakatý

Vysokoškolačku Jindřišku po probdělé noci čeká nejen kocovina, ale i návštěva exekutorů. Z rodinného domu mizí jedna cennost za druhou a dívka se dovídá, že se její otec topí v dluzích. Režisér Vojtěch Strakatý se ve svém celovečerním debutu After Party inspiroval vlastními zážitky. Přestože pro něj finanční problémy jeho rodiny byly tvrdou zkouškou, zpětně si uvědomil, že by mohly být nosným námětem.

Nakonec se s filmem dostal až na festival v Benátkách, kde měl na sklonku léta světovou premiéru. „Nikdo z kina během projekce neodešel a zhruba polovina diváků v sále zůstala i na debatu, což je myslím dobré znamení,“ hodnotí ohlasy na mezinárodní přehlídce.

Zápletka filmu After Party se točí kolem tématu exekucí, které jsou v Česku dost palčivým problémem. Většinou se o nich ale mluví v souvislosti se sociálně slabšími skupinami ve vyloučených lokalitách. Chtěl jste ukázat, že jich nemusí být ušetřeni ani lidé z vyšší střední třídy žijící v rodinné vile s bazénem?

Ačkoli jsem do projektu nevstupoval s tím, že bych se snažil problematiku exekucí nějak zevrubně pokrýt, všímám si, jak je naše společnost dluhy prorostlá. Počet lidí v exekucích mi přijde naprosto šokující a skutečně jim nečelí jen sociálně slabší, jak se často předpokládá. Z vlastní zkušenosti vím, že problém postihuje i střední a vyšší vrstvu. K filmu mě totiž inspirovala situace, která před deseti lety vyvrcholila v mojí rodině. Sám jsem čelil podobným věcem, jaké se ve filmu přihodí hlavní hrdince.

Můj táta nadělal dluhy, kvůli kterým jsme pak skoro o všechno přišli. Zažili jsme exekuce i insolvence, což bylo samozřejmě strašné. S odstupem času jsem si ale říkal, že to je zajímavý námět na film. Zároveň jsem svůj debut nechtěl pojmout jako čistou autobiografii, ke scénáři jsem přistupoval jako ke svébytnému příběhu a z vlastní zkušenosti jsem si bral jen jednotlivé střípky. Chtěl jsem vyprávět hlavně o narušení normality a ztrátě pocitu bezpečí.

Když je člověk celý život zaopatřený, může pro něj být střet s exekucemi o to větším šokem.

Přesně tak. Když nejistota najednou postihne lidi, kteří si připadali za vodou, jejich svět se otřese v základech, což je samozřejmě z filmařského hlediska zajímavé. I když si říkáme, že se nás problém zadluženosti nemůže týkat, ukazuje se, že k němu všichni máme blíž, než jsme si ochotní přiznat.

Příběh vyprávíte z pohledu dvacátnice Jindřišky, která se jednoho rána probudí po bujarém večírku a zjistí, že jsou v domě exekutoři a zabavují kvůli otcovým dluhům veškeré cennosti. Její bezstarostné mládí je tak zničehonic v tahu. Zajímalo vás i téma konfrontace s dospělostí?

Určitě, byť jsem si dlouho odmítal připustit, že After Party není jen rodinným dramatem, ale právě i filmem o dospívání. Žánru coming of age jsem se chtěl původně vyhnout, říkal jsem si, že podobné filmy většinou vypráví o teenagerech, kdežto mojí hrdince je nějakých třiadvacet. Postupně jsem si nicméně uvědomil, že přechod do dospělosti je pro mě taky důležitou linkou. V dnešní době koneckonců zdaleka nenastává v osmnácti, kdy legálně dosáhneme plnoletosti, ale až o několik let později. I vědci potvrzují, že se lidský mozek vyvíjí až do pětadvacátého roku.

Celý děj After Party se odehrává během jediného dne. Proč jste se Jindřiščin příběh rozhodl ohraničit takto omezeným časovým úsekem a nedovyprávěl ho až do konce?

Podobné situace se samozřejmě ve skutečnosti odehrávají na mnohem delším časovém úseku. Mně ale přišlo filmařsky zajímavější děj zkondenzovat do jediného dne, ve kterém situace kulminuje. Chtěl jsem zachytit zlomový moment, kdy je hrdinka pod vlivem dramatických událostí nucena překročit práh dospělosti a vržena do nejisté budoucnosti. Baví mě, když se příběh filmu, ať už celovečerního nebo krátkého, děje takřka v reálném čase, jakkoli vždycky nevyhnutelně využívá nějakou stylizaci. Proto jsem se i v After Party rozhodl vytvořit časovou spirálu, která začíná jedním ránem, končí druhým a zároveň se vrací na stejné místo.

Důležitým motivem filmu je také krize důvěry mezi dítětem a rodičem. Jindřiščin otec se totiž tváří, že jeho milionové dluhy nejsou žádný problém, a dokonce se dceru snaží přesvědčit, aby si sama vzala půjčku, a pomohla mu je tak splatit. Lze se s takovou ztrátou ideálů o vlastních rodičích vůbec vyrovnat?

To je velmi těžká otázka a nemám na ni jasnou odpověď. Sám jsem se s otřesením dosavadních jistot potýkal a byl jsem tehdy v podobném věku jako Jindřiška. Jako otec tříleté dcery teď na druhou stranu problém vidím i z pozice rodiče a uvědomuju si, jak věci někdy můžou dospět do nevídaných rozměrů, byť jsou míněny dobře a mají vést k zajištění rodiny. Rozhodně jsem tedy nechtěl natočit revenge film, kterým bych se svému otci pomstil, byť je Jindřiščin táta v After Party vykreslený jako jednoznačný záporák. Nepopírám, že je generační střet ve filmu přítomný. Starší generace v příběhu nakládá problémy na tu mladší, která si o ně neřekla, a přesto s nimi musí nějak naložit. Což se často děje i v reálném světe, jakkoli si nemyslím, že starší generace může za všechno špatné.

Jindřiščin otec je pro mě popravdě jednou z nejnesympatičtějších postav, jaké jsem v české kinematografii za poslední roky viděl. Působí jako esence arogantního podnikatele, který myšlenkově zamrzl v devadesátkách.

Podobné typy mám dobře odpozorované. Šlo mi o zachycení setrvačné síly devadesátých let, kdy spousta podnikatelů a byznysmenů z generace našich otců přišla v náhlé svobodě k penězům. Ačkoli se pak na začátku nového tisicíletí ukázalo, že ve stylu divoké privatizace nelze dál pokračovat, mnozí v raných porevolučních letech stále zůstávají a odmítají si připustit, že už se svět trochu změnil. Jindřiščin táta pro mě tedy ztělesňuje právě tohle nevystřízlivění z devadesátek.

After Party je nejen rodinným dramatem a filmem o dospívání, ale i thrillerem. Lákalo vás spojení zdánlivě nesourodých žánrů?

Určitě. Míchání žánrů je sice těžké, ale zároveň ohromně zajímavé – pokud se tedy povede najít správný balanc, aby ve filmu fungovaly dohromady. U každého svého projektu si kladu otázku, co by mě jako diváka bavilo, ale co jsem zatím nikde neviděl. Proto byla After Party v prvotních fázích vývoje ještě žánrovější, inspiroval jsem se třeba i starými westerny. Některé westernové elementy tam nakonec přece jenom zůstaly – ať už jde o vyprahlou krajinu příměstských satelitů, cestování na ocelovém oři nebo některé záporáky, kteří se ve filmu mihnou.

Překvapilo mě, když jsem se dočetl, že filmy o dospívání nemáte příliš v oblibě. Přitom jste natočil už dva. Váš další film Na druhé straně léta, který se chystáte uvést příští rok, má k žánru coming of age taky blízko. Dal jste si schválně režisérský protiúkol?

Ne že bych ten žánr úplně nesnášel, spousta filmů o dospívání se mi líbí. Ve spoustě z nich se na druhou stranu opakují stále stejná klišé, do kterých jsem nechtěl spadnout. I proto se snažím o různé žánrové fúze. Přestože se tedy ve svém druhém celovečerním filmu vracím k žánru coming of age, tentokrát ho zase kombinuju s mysteriózními prvky.

O čem vaše novinka Na druhé straně léta bude?

Na druhé straně léta vypráví o dobrodružství trochu mladších hrdinek, ve věku kolem šestnácti, sedmnácti let, které tráví léto u rybníka a chtěly by jít na party pořádanou nedaleko od nich. Jenže je hlídá sestra jedné z holek, která je na akci nepustí. Pak ovšem na ostrově uprostřed rybníka objeví portál, který je dokáže přenést kamkoli na světě. Oproti After Party se film odehrává na poli několika dnů a taky je silněji stylizovaný. Momentálně je ve fázi postprodukce.

Opět tedy vyprávíte z opačné genderové perspektivy. Čím jsou pro vás ženské hrdinky přitažlivé?

Vyrůstal jsem spíš v mužských kolektivech. Asi před deseti lety jsem si ale začal všímat, že se ve své profesi, ale i v osobním životě pohybuju převážně mezi ženami a že je pro mě řada z nich velmi inspirativní. Zároveň jsem vnímal, jak jsou zvlášť v české kinematografii ženské postavy podceňované. Nedostávají dostatečný prostor nebo bývají vyobrazované jen v několika stereotypních škatulkách. Natočil jsem tedy první krátký film o teenage hrdince a pak už jsem v ženském světě zůstal. Je mi nějak blízký a byť se ve svých dalších projektech snažím dát do popředí i mužské postavy, ženy v nich stále zůstávají dominantní.

Prý chystáte i snímek o krizi bydlení. Snažíte se tedy do české kinematografie přinést také témata, která trápí mladou generaci?

Rozhodně. Těžké vyhlídky dnešních dvacátníků a třicátníků plánuju nadále mapovat, ať už jde o otázku bydlení nebo třeba pracovních podmínek. Už proto, že je pociťuju i na sobě a svých blízkých. Můj třetí celovečerní film se bude jmenovat Ze dna. Je o lidech, kteří si navzdory kvalifikaci a několika pracím sotva vydělají na nájem, a když jim začne hrozit vystěhování, rozhodnou se vykrást vilu v satelitním městečku. Měli by to být takoví realističtější Dannyho parťáci.

Svůj celovečerní debut After Party jste na přelomu srpna a září uvedl na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, kde soutěžil v sekci Orizzonti Extra. Jak těžko se dnes mladým českým tvůrcům na světové přehlídky dostává?

Svět zahraničních festivalů je dost nepředvídatelný. Na jednu stranu je jich hodně, ale všichni tvůrci se samozřejmě chtějí dostat na ty velké, áčkové, kterých zase tolik není. Žádný zaručený recept na úspěch nemám. Nakonec je myslím nejdůležitější natočit co možná nejlepší film, se kterým jako tvůrce i potenciální divák souzním a kterému věřím. A pak doufat, že osloví i další lidi.

Pamatuju si, jak jsem byl před více než patnácti lety s rodinou v Benátkách a říkal jsem si, že by bylo skvělé, kdybych tam jednou mohl premiérovat. A ono se to povedlo, z čehož mám pochopitelně ohromnou radost. Zvlášť když vím, jak velká tam panuje konkurence. Pracuju totiž taky v industry oddělení na festivalu v Karlových Varech, takže si dovedu představit, kolik filmů – často i dobrých – se do finálního výběru nedostane.

Jak publikum v Benátkách na After Party reagovalo?

To se těžko posuzuje. Nikdo ale z kina během premiéry neodešel a zhruba polovina diváků v sále zůstala i na debatu, což je myslím dobré znamení. Zároveň vyšlo několik zahraničních recenzí, které byly taky spíš pochvalné.

Nemají nakonec čeští tvůrci v zahraničí větší šance právě s komornějšími, civilními filmy o současných tématech než třeba s historickými velkofilmy, které posíláme na Oscary?

Je to možné. Na After Party zatím diváci oceňovali právě to, že se film věnuje mladé generaci, řeší současné problémy a snaží se být co nejvíc uvěřitelný. Myslím, že v Česku takových snímků zatím tolik nevzniká a je to škoda. Ztráta jistot a nadějí na lepší budoucnost je navíc tématem, které v dnešní době s vícero akcelerujícími krizemi může rezonovat napříč kontinenty. Film by měl ale pořád nabízet i nějaký ten záblesk naděje a o to se taky snažím.