Tata Bojs: Chtěli z nás udělat boyband. Na česká rádia jsme moc divní

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Po pražské Hanspaulce se prochází tým výzkumníků. Z někdejší vilové čtvrti je v blízké budoucnosti nehostinná pustina. Přesto vědci zničehonic objevují kytaru a sošku Anděl. Z archeologických pozůstatků pak rozplétají historii kapely, která tam koncem 80. let vznikla. Scénou jako ze sci-fi filmu začíná dokument tata_bojs.doc, který zkraje září vstupuje do českých kin. Tradiční retrospektivě se zakládající členové skupiny bránili. S režisérem Markem Najbrtem tak vymysleli futuristickou fikci, která dokazuje, že je ani po více než třech dekádách na scéně nepřešel humor. „Udělat za sebe pitomce může být očistné,“ vyzdvihují zpěvák a bubeník Milan Cais a baskytarista Mardoša v rozhovoru.

Když jste v půlce léta hráli na Letní filmové škole v Uherském Hradišti a ptali jste se, kdo z návštěvníků je detailně seznámený s tvorbou Tata Bojs, přihlásil se jen zlomek lidí. Jak často se vám po šestatřiceti letech na scéně stává, že vaši kapelu publikum tolik nezná?

Cais: Budete se divit, ale takových misionářských koncertů hrajeme docela dost. Samotného mě to překvapuje, že jsme pro někoho po tolika letech harcování neznámá kapela, zvlášť v tak malé zemi. Je možné, že ti, kteří jsou později narození, už se v dnešní přehršli informací a nových projektů o naši scénu tolik nezajímají. Taky není vyloučené, že když se lidí na obeznámenost s naší tvorbou zeptám, ne každý fanoušek tu ruku zvedne. Někdo se třeba stydí, nebo se nechce hlásit, protože by si připadal jako ve škole.

Máte tyhle misionářské koncerty rádi?

Cais: Myslím, že si je docela užíváme, tedy aspoň já. Přijde mi zábavné, když posluchači nejdřív trochu lapají po dechu a teprve pak začnou naši energii chytat. O to víc si ceníme, když se nám s publikem podaří propojit a závěr koncertu už je divoký.

Mardoša: Svým způsobem nás to motivuje. Největší výzva jsou v tomto ohledu koncerty zadarmo na městských slavnostech a podobných akcích, kde nezasvěcení zvědavci většinou převažují. Když vystupujeme samostatně v klubech, bývá tam koncentrace našich fanoušků pochopitelně vyšší. I tam ale občas zabloudí návštěvníci, kteří přichází jenom jako doprovod a nijak zvlášť nás nemusí. Přesto se je snažíme naší tvorbou rozradostnit.

Michal Máka z vydavatelství Supraphon ve filmu tata_bojs.doc připouští, že sice umíte psát hity, ale pro většinu českých rádií jsou vaše písničky příliš alternativní. Mrzí vás to?

Cais: Už jsme se s tím smířili. Píšeme písničky tak, jak je psát chceme. Otázkou, jestli je budou hrát aspoň některé z celoplošných rozhlasových stanic, se tolik netrápíme. Česká rádia jsou kapitola sama pro sebe, obzvlášť ta celoplošná. Zaráží mě, že i tolik let po revoluci jsou některá zamrzlá v zatuchlém rybníku normalizačních písní. Člověk se tomu nevyhne, když jste třeba na horách u vleku. Vtipně to pojmenoval Jaromír Švejdík…

Mardoša: Říkal, že kdyby ho chytili gestapáci a pouštěli mu na cele nonstop rádio Impuls, tak jim vyklopí všechno. Když se ale vrátím k původní otázce, veškeré naše úspěchy pro mě vždycky byly víc, než jsem čekal – od vydání Ladova alba u Black Pointu přes desku Ukončete nás…! u Indies až po smlouvu u Warnerů. Všechno jsem bral jako příjemný bonus. Ani celoplošné hity tím pádem nebyly naší primární ambicí.

Bylo to spíš velké vydavatelství, které se pak z naší tvorby snažilo vybrat písničky, které by mohly v rozhlasovém éteru fungovat, a špatně se mu s naším materiálem pracovalo. K Warnerům jsme se dostali v roce 1999, tedy na sklonku dobrého období hudebního průmyslu. Sice už pomalu sílilo stahování desek z internetu a vypalování, ale fyzické nosiče se tehdy ještě pořád docela prodávaly. Než jsme si s vydavatelstvím vzájemně vyjasnili svoje představy, snažilo se nás malinko naroubovat do škatulky alternativního boybandu.

Alternativní boyband? To zní jako protimluv…

Cais: Zní, ale u Warnerů si asi mysleli, že to je díra na trhu. (smích)

Mardoša: Což neznamená, že by nás tlačili do úplných nesmyslů. Jenom nás občas posílali do podivných pořadů, kam se nám moc nechtělo.

Cais: Máme za sebou i vystoupení na akci Hokejista roku.

Mardoša: To ale bylo relativně nedávno. Mrtvější publikum jsme nezažili. Když jsme odpoledne dělali zvukovku před prázdnými židlemi, měly naše písničky lepší odezvu než večer s obecenstvem.

Stejně by mě ale zajímalo, jak se projevovaly ty snahy vytvořit alternativní boyband.

Cais: To bylo v období desky Futuretro, ke které jsme přistupovali velmi ortodoxně. Když jsme natočili první verzi, Michal Máka ji vydat moc nechtěl. Skladby jako Oba dva mu připadaly příliš nekompromisní a říkal, že by od nás potřeboval i něco posluchačsky přístupnějšího. Tak jsme šli znovu do studia a nahráli jsme ještě dvě písničkovější věci – Maličkou a Jednotku času. Chtěli jsme vydavatelství vyjít vstříc, tak jsme udělali malou úlitbu. Ani tu Maličkou nicméně v rádiích nakonec nehráli.

Do vysílání celoplošných stanic jsme trochu pronikli až v roce 2002 se singlem Tanečnice z desky Biorytmy. Pak jsme to ještě zkoušeli o dva roky později s písní Virtuální duet z Nanoalba. Říkali jsme si, že by to mohl být takový československý hit, který by se hrál jak u nás, tak u sousedů. To se ale taky nějak nepovedlo. Pro dramaturgy českých rádií zkrátka pořád zůstáváme příliš divnou kapelou. Kdybychom se přitom narodili třeba v Anglii, bylo by možná všechno jinak.

Sami se ale za kdovíjak experimentální kapelu nepovažujete.

Mardoša: Ne, žádná avantgardní kapela rozhodněnejsme. Máme sice v hudbě rádi různé podivnosti, ale stejně tak nás baví pop, v širším slova smyslu. Líbivější písničky, jako je Maličká, jsme nenahrávali proto, že by nám někdo stál za zády a nutil nás udělat hit.

Cais: I setlisty na koncertech koneckonců stavíme na kontrastech. Zároveň platí, že když jsme s celou kapelou ve studiu a vymýšlíme základy nových písní, vždycky se radši ubíráme cestou méně standardní harmonie, než abychom zvolili akordový postup, který nám přijde tisíckrát slyšený. To je možná prazáklad našeho neúspěchu v celoplošných rádiích. Skládáme písně, které sice znějí popově, ale zároveň vždycky obsahují něco, co hudebním dramaturgům nesedí.

Ze zahraničního popu se přitom do éteru domácích komerčních stanic dostávají i skladby, které by donedávna platily za alternativu, ale dnes jsou díky úspěchu na streamovacích službách mainstream.

Cais: Přesně. Přišlo mi třeba v dobrém slova smyslu divné, když se v českých rádiích začal hrát hit Bad Guy od Billie Eilish. Všimněte si, jak se ta píseň v jednu chvíli ze zpomaleného tempa láme do double time beatu. To není úplně standardní postup rádiových hitovek. Protože se ale Billie stala světovým fenoménem, nasadili ji najednou i na Evropě 2 a v dalších celoplošných stanicích. Sedíte v čekárně u doktora, z reproduktoru se line Bad Guy a vy nevěříte, že posloucháte české komerční rádio. Kdybychom s takovou písničkou přišli my a chtěli, ať nám ji hrají, poklepou si dramaturgové na čelo. Vždycky jde o kontext.

S Mardošou jste jediní dva členové, kteří v kapele hrají už od jejího vzniku. Poprvé jste se potkali ve školce, ale pořádně jste se skamarádili až na základce. Byli jste trochu divní i ve školním kolektivu?

Mardoša: To je spíš otázka na naše spolužáky. Rozhodně jsme nebyli outsideři, se kterými se nikdo nebaví. Je ale pravda, že jsme občas ve škole dělali zvláštní věci. Třeba když jsme mezi lavicemi nacvičovali tanec na naši písničku Šagali šagáli. Sám jsem měl tak trochu pozici třídního blázna.

Cais: Mardoša byl třídní bavič, to já zas tolik ne. Oba jsme ale myslím byli v kolektivu oblíbení, nikdy jsme nestáli stranou.

Předpokládám, že po založení kapely vaše popularita mezi spolužáky ještě vzrostla.

Mardoša: První koncert Tata Bojs jsme odehráli těsně před koncem posledního školního roku na základce. Tím pádem jsme si tu slávu už nestihli užít. (smích)

Cais: První fanoušky jsme nabírali spíš mezi spolužáky na středních školách – já na Hollarce, Mardoša na Panské. Na Hollarku pak byla navázaná i suita z pražských gymplů Arabská a Nad Alejí. A tak se začalo pomaličku tvořit publikum, které chodilo vyloženě na nás. Zpočátku jsme se totiž vždycky spíš k někomu přichomýtli. Hráli jsme před staršími, zkušenějšími kapelami, pro jejichž posluchače jsme byli legrační.

Sami připouštíte, že jste v době svých prvních koncertů neuměli ani pořádně hrát na nástroje a byli jste spíš parodie na kapelu. Nebyla tahle naivita bez jakýchkoli velkých ambic ale zároveň vaší výhodou oproti skupinám, které od začátku toužily prorazit?

Cais: Hezký postřeh. Je možné, že kdybychom hned na začátku byli namachrovaní, uměli perfektně hrát a neučili se to až za pochodu, neměli bychom už později co objevovat. Precizní muzikantství může být někdy i na škodu. Kapely, ke kterým jsme v teenagerském věku vzhlíželi, byly ostatně taky ztělesněním čisté energie. Nechtěli jsme být jako David Gilmour, ale jako The Stooges, kterým stačil jeden syrový kytarový riff. Když se vám navíc povede raketový start a natočíte rovnou obrovský hit nebo nejprodávanější desku, které vás katapultují do první ligy, je o to těžší se tam udržet. Naše cesta naopak byla tak pozvolná, že se možná pozitivně podepsala na naší dlouhověkosti, na tom, že nám hraní pořád dělá radost. Radost je totiž nakonec nejdůležitější.

Mardoša: Taky jsme měli kliku, že jsme byli drzí a dovolili jsme si s tím, co jsme uměli, nebo spíš neuměli, veřejně vystupovat. Právě díky tomu nás myslím zkušenější kapely zvaly jako raritu. Umožnilo nám to postupně objevovat, co všechno si můžeme na pódiu troufnout dělat. Některé kapely s hraním vyčkávají až na moment, kdy budou dost dobré. Co když si ale nikdy nebudete připadat dost dobří? Proto je možná lepší nad tím tolik nepřemýšlet a nechat svou tvorbu žít.

Zmiňovali jste, že jste jako puberťáci obdivovali kapelu The Stooges spojenou s bouřlivákem Iggy Popem. Ani jeden z vás přitom nepůsobí jako prototyp drzé rockové hvězdy s divokým životem a sklonem ke všem možným závislostem. Nepřipadali jste si kvůli tomu mezi kolegy z branže někdy trochu nepatřičně?

Cais: Že bychom se mezi těmi rockery, kteří v backstagi lajnovali, cítili jako outsideři? (smích)

Mardoša: Vzpomínám si, jak nás v roce 1991 oslovil Olda Šíma z vydavatelství Black Point a řekl nám, že se mu líbí, že jsme taková parodie na bigbít. My jsme přitom tenkrát měli pocit, že už jsme se toho hodně naučili, že už jsme skutečná kapela. (smích) Zároveň jsme ale v začátcích s některými parodickými prvky záměrně pracovali. Tvrďáctví pravověrných rockerů nám připadalo trochu směšné a dělali jsme si z něj v některých našich scénkách legraci. Nepatřičně jsme si mezi nimi nepřipadali, naopak nás bavil ten kontrast. Jednou jsme třeba hráli na Petynce v pražských Střešovicích a druhý den po nás na pódium nastoupila Lucie. Tenkrát teprve začínali, ale už měli na sobě kožené oblečky s třásněmi a nechali na sebe foukat větráčky.

Cais: Když jde něco do extrému, působí to většinou trochu komicky. Proto jsme se myslím vždycky snažili udržovat si nějaký ten nadhled. Zároveň jsme se nikdy nebáli trapnosti. Trapnost byla pro Tata Bojs vždycky plnohodnotnou součástí. V posledních letech možná trochu ustoupila do ústraní, ale čas od času stejně vykoukne.

Mardoša: Udělat ze sebe pitomce může být očistné.

Cais: Přesně, pak se člověku hned líp usíná.

Milane, jak jste se vlastně sžíval s rolí frontmana? Původním zpěvákem Tata Bojs byl totiž Marek Padevět a vy jste se úlohy hlavního hlasu zhostil až v polovině 90. let.

Cais: Šlo to dost pozvolna. Po odchodu Marka Padevěta kapelu doplnil Marek Doubrava, který se sice do role hlavního zpěváka pasovat nechtěl, ale vymýšleli jsme spolu různé dvojhlasy. Postavili jsme na nich třeba písničku Divnosti a vznikla z toho moc pěkná symbióza. Stejně jako později s Klárou Nemravovou. Zpíval jsem tedy víc a víc, ale zároveň jsem pořád hrál na bubny.

Dlouhé roky jsem zpíval zpoza bicí soupravy a do přední linie jsem se pořádně vydal až s příchodem Tomáše Neuwertha. Nejdřív jsem se tam moc dobře necítil, ale člověk se postupně otříská a teď už mi ani nevadí dělat divné pohyby. Navíc se mi pak na zpěv líp soustředí a Dušanovi Neuwerthovi se zase líp zvučí, protože se nemusí trápit přeslechy z bubnů. Momentálně bývám třeba dvě třetiny koncertu vepředu a na zbývající třetinu si sednu za bicí.

Dokument, který teď míří do kin, měl původně vypadat trochu jinak. Chtěli jste se vyhnout tradiční retrospektivě s mluvícími hlavami a přáli jste si hybridní film, ve kterém by vás hráli členové divadelního souboru Vosto5. Jak jste se smiřovali s tím, že vzpomínání před kamerou přece jenom neuniknete?

Cais: Na původní představě, že nás ztvární herci z Vosto5, jsme se ještě domlouvali s režisérem Václavem Kučerou. Ten ale potom bohužel náhle zemřel, a tak dokument po různých peripetiích převzal Marek Najbrt, který zase přišel se svým pojetím. Vymyslel, že členové Vosto5 budou hrát vědce, což ve filmu zůstalo. Jenom tam těch hraných scén mělo být o dost víc. Každý film je ale živý proces, takže tam ty mluvící hlavy nakonec jsou.

Mardoša: Samozřejmě je těžké se jich vyvarovat, pokud chcete mít v dokumentu výpovědi pamětníků. Jediným řešením by pak bylo film natočit úplně jinak. Marek Najbrt nakonec vytvořil takový polotvar – dokument, který zahrnuje tradiční retrospektivu, ale zároveň je narušený divným prvkem z původního, přiznaně nefunkčního konceptu, což mě baví.

Taky se mi líbí, jak herci z Vosto5 v jedné scéně rezignují a připouští, že se koncept sesypal.

Cais: Marek se to totiž nejdřív rozhodl s herci zkusit, ale zároveň už měl připravený plán B, pokud by to s nimi nevyšlo. A ono to opravdu nevyšlo.

Abychom jen nevzpomínali, zeptal bych se na závěr ještě na budoucnost Tata Bojs. Na koncertech už hrajete dvě nové skladby – Bůh má problém a Slovní. Plánujete další desku?

Cais: Plánujeme. Na jaře jsme ve studiu Sono natočili základy čtyř nových písniček, včetně těch dvou, které už na koncertech hrajeme. Teď jim ještě musíme dát výsledný tvar – dodělat zpěvy, smíchat a zmasterovat. V únoru chystáme velký koncert ve Foru Karlín a do té doby bychom chtěli každý měsíc jednu novinku digitálně vydat. Až budou všechny čtyři venku, rádi bychom je vydali i na vinylu jako ípíčko. A uvidíme, jestli na něj příští rok navážeme i další dlouhohrající deskou. Vydavatelství na nás naštěstí netlačí, takže nemusíme chodit za každou cenu do studia a vařit z vody. Když nejsou nápady, tak netočíme.