Takhle vypadá hollywoodský narcismus. Babylon je opulentní propadák

O Babylonu se mluví jako o největším propadáku minulého roku. Stál něco mezi 70 a 120 miliony dolarů a hrají v něm některé z největších hollywoodských hvězd, nicméně po třech týdnech od premiéry vypadl ve Spojených státech z desítky nejnavštěvovanějších filmů se ziskem nedosahujícím ani 15 milionů. Se započtením nákladů na reklamu lze předpokládat, že studio ztratí mezi 150 a 200 miliony. Na rozdíl od podobného propadáku loňského roku Amsterdam už nejspíš nebyl čas zrušit českou kinodistribuci, snímek tedy přeci jen dosáhl českých pláten.

Některá média začala bít na poplach, že toto fiasko značí začátek konce „midbudget“ filmů, tedy produkcí přesahujících levný snímek, ale nedosahující velikosti blockbusteru. Jiní mluví o další výhře mainstreamové popkultury ovládané komiksovými filmy a klesající úrovni umělecké tvorby. Babylon je dílem miláčka cinefilů, ani ne čtyřicetiletého Damiena Chazella, jehož filmy Whiplash, La La Land a První muž si získaly řadu příznivců. Tučný šek a volná ruka od studia Paramount měly mladému tvůrci umožnit vnést do zatuchlých vod masové zábavy čerstvý vzduch.

Okázalý Babylon se ale ukázal být absolutní trefou vedle. Nízké tržby doprovází i rozpačité přijetí publikem a kritikou. Agregátor filmových recenzí Rotten Tomatoes hlásí podíl kladných a záporných reakcí profesionálních recenzentů takřka přesně 50/50, doplněné hodnocením publika 52 %. Když už propadnete v kinech, chcete aspoň pověst nedoceněného mistrovského díla, i to je ale studiu upřeno.

Skutečnost je taková, že příběh odehrávající se na přelomu němé a mluvené éry kinematografie je sám o sobě velmi těžko marketovatelný mimo specifické a nepočetné publikum „náročných diváků“, kteří vám dvousetmilionové náklady nikdy nesplatí. Plakáty a trailery lákaly na obrazy opulence obklopující Margot Robbie v rudých šatech a alkoholovém opojení. Velký Gatsby a Vlk z Wall Street se mohou jít zahrabat!

Dobře, ale to pořád nezodpovídá otázku, o co v tom filmu vlastně půjde? A proč se to jmenuje Babylon? A proč to má přes tři hodiny? Film usilující o návratnost tak velké investice musí umět tyto otázky zodpovědět. Masové publikum nepřijde na „oslavu kinematografie“, a když, vybere si Fabelmanovi od Spielberga, protože u nich se jde alespoň chytit mnohem slavnějšího jména.

Samotný příběh je nakonec velmi jednoduchý. Dva mladí lidé Manny (Diego Calva) a Nellie (Margot Robbie) začnou stoupat v hierarchii hollywoodské továrny na sny a nechávají za sebou i dřívější velikány jako Jacka Conrada (Brad Pitt). Manny se stává úspěšným producentem, Nellie zase herečkou. Jejich kariéru ale zásadně ovlivní nástup zvukového filmu, který mladým lidem za kamerou, jako je Manny, otevřel dveře dokořán, zároveň však odepsal celou hereckou generaci, jež byla trénovaná k expresivní pantomimě, nikoliv k minimalističtějšímu a realističtějšímu herectví éry zvuku.

Pokud vám to připomíná děj pověstného muzikálu Zpívání v dešti z roku 1952, nejde o náhodu. Režisér Chazelle jej miluje a celý Babylon je založený na paralelách k němu, včetně variací na konkrétní scény. Jen místo nakažlivého optimismu geniální klasiky Gena Kellyho tu vše přetírá vrstvou deziluze a rozčarování. Chazelle Zpívání v dešti miluje tak moc, že na něj vyšle postavu Mannyho do kina a my spolu s ním tuto klasiku sledujeme, asi abychom si po třech hodinách připomněli, že někdo jiný natočil stejný příběh před sedmdesáti lety s polovinou stopáže mnohem, mnohem lépe.

Je načase si připustit, že jsme se možná unáhlili při vnímání Chazella jako mladého ducha, který někam posune kinematografii. Jeho přístup je ve skutečnosti velmi staromilský a jeho představy o „posouvání filmu“ dětinsky banální. La La Land je romantický muzikál, který je modernizovaný tím, že hlavní herci neumějí profesionálně tančit ani zpívat, takže výsledek působí strašně autenticky a opravdově. Jaký to rebel! A Babylon je Zpívání v dešti, jen v něm vidíme herce šňupat kokain, neúspěšné comebacky končí sebevraždou a film otevírají scény se slonem vyprazdňujícím se přímo do kamery.

Jenže všichni víme, že Hollywood je místo hýřivého nadbytku, Chazelle neotevírá dveře nového poznání, nevede nás k zamyšlení ani k novému úhlu pohledu. A vlastně není jasné, nakolik to vlastně chce, protože film končí melancholickou montáží kanonických děl kinematografie, během nichž vidíme Mannyho slzet dojetím. Nakonec tedy Babylon stvrzuje status quo, s nímž jsme na projekci přišli, tedy že filmový průmysl je plný egomaniaků, umělecky vyprahlých ztracených duší a vrtkavé existence závisející na nejisté přízni davů, ale jakýmsi nepochopitelným zázrakem přesto dokáže produkovat strhující zážitky, které nás zas a znovu emocionálně strhávají.

Najde se velmi specifický okruh publika, pro něž půjde o neodolatelnou oslavu filmu a kinematografie. Ocení jednotlivé anekdoty, bizarní završení některých scén a celkovou hořkosladkou melancholii. Do tří hodin stopáže se toho vešlo hodně a Chazelle je natolik zručný filmař, že samozřejmě nabídl několik skvěle vystavěných situací a scén. Pro většinu diváků půjde však především o do sebe zahleděné, nesnesitelné a nepřístupné snobské dílo. Mnohdy se dá najít mnoho důvodů nedůvěřivost překonat, po zhlédnutí Babylonu jde ale upřímně řečeno doporučit leda tak zhlédnutí starého dobrého Zpívání v dešti.

Ne, Babylon neznačí konec midbudget filmů, pouze varuje před nekontrolovaným produkčním excesem. Před dílem, které už ze svého principu oslovuje především elitní a snobské publikum a z něj samého nakonec uspokojí jen polovinu diváků. Z principu je nutné vždy ocenit projekt, který se podařilo zafinancovat, přestože neměl nikdy naději vydělat. Takové umění potřebujeme. A v dobře promazaném systému není nutné, aby každý titul vykázal zisk, některé mohou existovat pro prestiž, pro pár nadšenců, prostě aby byly. Proč to ale vypadá, že jsou všichni z „objektivního“ neúspěchu Babylonu v šoku, když ho měli vyhlížet už z dálky?