Tak hrozní, a přece jim rozumíme. Bohatí v Boji o moc trpí traumaty jako my

Nikoho by asi nepřekvapilo, kdyby se HBO s tvůrcem seriálu Jessem Armstrongem letos dohodla na další sezoně a o konci Boje o moc by se začalo uvažovat až v momentě, kdy mu bude padat sledovanost. Jenomže britský showrunner dal v únoru časopisu The New Yorker interview, ve kterém oznámil, že aktuální čtvrtá sezona bude poslední. Mluví v něm o tom, že s kolegy zvažovali možnost natočit ještě několik sezon i transformovat Boj o moc do „nekonečného seriálu“, nakonec se ale rozhodli v poslední sezoně odpálit šrapnel, vysypat všechna esa z rukávu a skončit v nejlepším. Zdůrazňuje příslib, který má seriál v názvu, a říká, že nejpozději od druhé sezony věděl, jak skončí. Už před začátkem čtvrté řady tedy bylo známé, že je poslední.

Přesto se tvůrcům hned záhy povedlo dovést seriál k momentu, při kterém padaly brady. Část publika už s ním skoro nepočítala, popřípadě měla za to, že může nastat jedině na konci. Patriarcha rodinného klanu vlastnící mediální konglomerát najednou umírá a všechno je jinak. Zdá se, že celé tři dosud vysílané sezony vedly právě k tomuhle okamžiku, jako když začnou padat kostičky domina – seriál teď zapojuje všechny svoje dobře vyzkoušené zbraně a scéna za scénou je materiálem pro mem. Na rozdíl od postav Boje o moc si diváckou nejistotu můžeme skvěle užívat – kterému seriálu se pár epizod před koncem podaří něco takového?

Hitům typu Hry o trůny, které na dějových zvratech závisí, je přitom dost vzdálený. Komplikovaná, brutálně satirická podívaná z prostředí rodinného klanu mediálního magnáta Logana Roye vymodelovaného podle Rupperta Murdocha s vibem připomínajícím legendární britské Je to soda a rozměry klenutého HBO dramatu nás od roku 2018 baví krutým humorem, podobností se shakespearovskými hrami i narážkami na antické mýty.

Už od začátku se mu daří diváky fascinovat mnohovrstevnatostí vyprávění – zaměřit se při něm můžeme na to, co nám říká o politicko-mediální krajině USA, generačním přenosu traumatu, rodinných dynamikách i narcistní poruše. Zároveň přitom nikdy nebylo tak úplně jasné, co se Armstrong tímhle National Geographic z prostředí 1 % nejbohatších snaží říct. Předestírání nejrůznějších teorií i postřehů ze sledování je však nekonečně zábavné i podnětné. Boj o moc je zkrátka nejspíš tím nejlepším seriálem současné dekády charakterizované streamovacími válkami a přehlcením obsahem. Začínal přitom ještě v té minulé, kdy byla televizní publika fascinovaná tzv. quality tv z produkce HBO či AMC a zdědil také leccos z britské tradice seriálových satir, na kterých se Jesse Armstrong podílel ještě na druhé straně oceánu.

Pojďme ale k prvním čtyřem epizodám čtvrté sezony. Nejprve jsme mohli sledovat, jak harmonicky to může vypadat, když dříve patologicky rozhádané Royovy děti – Kendall, Shiv a Roman - táhnou za jeden provaz. Nejen, že zvládli za jeden den vymyslet mediální společnost, která zní jako nápad Kanye Westa – „Substack kombinovaný s MasterClass kombinovaný s The Economist kombinovaný s New Yorkererem.“ Ve stejný den se jim povedlo přeplatit otce a vyšachovat ho ze hry o impérium rodiny Pierců. Logan si mezitím unaveně poklábosil s vlastním bodyguardem o smyslu života a z Toma a bratrance Grega se stali „Nechutní bratři“. Když se Shiv na konci skvělé první epizody, v níž se zdá, že děti nad tyranským otcem konečně začínají vyhrávat, trochu nervózně, ale vítězně zasměje, je nám jasné, že tohle sourozenecké štěstí nemůže vydržet dlouho.

A už ve druhé epizodě sourozenci prokazují, že nedokáží chvíli vydržet u jedné věci. Jak Kendall, tak Shiv začínají větvit kurz a tak není až tolik překvapivé, když Roman v závěru tajně uzavírá spojenectví s jediným členem rodiny, který evidentně umí dělat byznys – se svým otcem. Hned poté, co Logan nabourá sourozeneckou karaoke párty, aby svým dětem oznámil, že je miluje, ale nemůže je brát vážně. Načež umírá.

Třetí epizoda pak naprosto nečekaně nechává zasvítit množství až překvapivě opravdových emocí, které můžeme pocítit nejen díky skvělému herectví a vybroušenému scénáři, ale i kameře zachycující sourozenecké trio ve zlomovém okamžiku jejich života. Spolu s nimi nervózně pendluje sem, tam, zase zpátky, a dělá na palubě luxusní jachty spoustu zbytečných pohybů. Telefon, do kterého sourozenci jeden podruhému zlomenými hlasy odříkávají „Miluju tě, ale nemůžu ti odpustit, přesto tě miluju“ či „Miluju tě, ale neexistuje omluva pro to, cos udělal“ nám zase jednou připomněla, že Boj o moc je o lidech, se kterými máme tak málo společného a přesto se na ně dokážeme napojit.

Pak přichází na řadu čtvrtá epizoda, při jejímž nekompromisním tempu se zdá, že všechno směřovalo právě k těmto okamžikům naprosté divočiny. Patriarcha je mrtvý, spěchá se do zadních pokojů se sejfy a začíná nejen boj o nástupnictví, ale i budoucnost manažerů firmy mimo rodinný okruh, druhé linie bojovníků z širší rodiny Grega a Toma, který stihne několikrát během epizody poníženě prohlásit: Jsem tu k vašim službám. A jsou tu i takoví, kteří smrtí Logana prohráli úplně a mohou se taxíky vrátit do svého maličkého bytu.

Kdo šílenou hru o nástupnictví nakonec vyhraje, je v této chvíli ještě těžší uhodnout než dřív. Kendall, který momentálně surfuje na vlně radosti z toho, že jeho (později přeškrtnuté) jméno stojí v Loganově poslední vůli? Když jsme naposledy viděli Kendalla takhle sebejistého, skončilo to pobytem na odvykací klinice, veřejnými omluvami, následně zvažováním sebevraždy. Mohla by to být Shiv, která má teď za sebou možná svůj nejhorší životní moment. Zdá se částečně vyšachovaná oběma bratry ze hry, otcem nevalidovaná ani přeškrtnutím jména na papíře a navíc těhotná s Tomem, jemuž nikdy neodpustí. Už víckrát jsme v tomhle seriálu viděli, že momenty nejhoršího ponížení pro členy rodiny fungují jako rezervoáry temné energie, které jim umožní znovu povstat jako fénix.

Nejvíc nevyzpytatelný ze tří sourozenců je však Roman, jehož představitel Kieran Culkin v rozhovoru prohlásil, že je ze všech tří svému otci nejpodobnější. Vždycky se ale zdál jako největší outsider. Má však za sebou i řadu momentů, které skutečně potvrzují jeho sílu i všehoschopnost. Například ten, kdy ochotně vyjednával s fašistickým ázérbajdžánským oligarchou, který si tak na Royově mediálním impériu vymohl podporu s propagandou ve svojí domovské zemi. O jeho návratu k otci se však Kendall a Shiv zatím nedozvěděli a možná se k tomu schyluje.

Zřejmě nejčastějším diváckým přístupem je číst seriál jako ságu o přenosu rodinných traumat mezi generacemi i o tom, jaké dopady může mít posttraumatický syndrom, pokud nejste ze střední třídy, ale patříte ke klanu ovládajícímu média na několika kontinentech. Pociťujeme je totiž i my, obyčejní smrtelníci před televizními obrazovkami. Mimochodem, Ruppert Murdoch, jehož někdejší srdeční selhání inspirovalo Armstronga k napsání první epizody první sezony, kdy Logan dostane mrtvici, je stále naživu a v čele svého mediálního konglomerátu. Royovi ale tu a tam připomínají i britskou královskou rodinu. Koneckonců o tom, že Loganovo projevování emocí vůči vlastním dětem není úplně nepodobné tomu, jak těm svým vyjadřuje lásku prince Charles, mluví i Armstrong.

Tvůrčí tým tak do satiry nejvyšších vrstev vetknul jednoho z nejvíc trendujících popkulturních témat dnešní doby – trauma. Na rozdíl od většiny narativů se ho rozhodl zobrazovat u vysoce postavených lidí traumatizujících svým jednáním a jeho důsledky celá velká publika jimi vlastněných médií. Psychologizace bohatých a ironizování jejich bolístek je při tom dlouhodobě parketou filmaře Mikea Whitea, který na Boj o moc navázal svou light satirou Bílý lotos. Už jen díky Whiteovi s námi toto téma zůstane nejspíš ještě pár sezon, věnují se mu ale současně i jiní výrazní autoři, ve filmu například Ruben Östlund.

Projevů PTSD jsme si mohli během sledování seriálu všimnout u různých členů rodiny Royových i u Loganových spolupracovníků. Při jeho výbuších vzteku nejviditelněji odvracel zrak Roman, který v seriálu schytal od otce ránu i fyzicky. Zároveň jsme si v několika epizodách mohli potvrdit podezření o tom, že sám Logan byl v dětství vystavený násilí. A po jeho smrti můžeme sledovat, co všechno po něm zdědily jeho děti: tiky i neschopnost zpracovávat vlastní emoce. Protože je však Boj o moc seriál s mnoha přesahy, nemá cenu se ho snažit vystihnout jedním přirovnáním, definicí či vysvětlující teorií. Ve čtvrté sezoně koneckonců nás velice pravděpodobně nečeká vyústění, které by naši teorii mohlo potvrdit nebo vyvrátit.

Bude to spíš další pokračování festivalu krutého humoru a pokřivených charakterů – jen v ještě větší intenzitě, než jsme znali doposud. Jesse Armstrong se svým tvůrčím týmem nám už nejspíš všechny svoje karty představil, jen teď v závěru ukazuje, že s nimi umí hrát ještě o řád lépe. Špatně to každopádně dopadnout nemůže. V tomhle vesmíru se totiž ještě nic dobrého nestalo.