Svině od první minuty. Hrdina seriálu Volha by se prosadil v každém režimu

Ohledně poslední etapy socialismu zatím nepanuje shoda. Zřejmě i pro její neuzavřenost. Generace, která je dnes ve veřejném prostoru nejvíc vidět a slyšet, si tyto roky stále živě pamatuje a tak či onak z nich těží. A každý trochu jinak. Ukázalo se to i na rozporuplném diváckém přijetí Volhy, kterou od minulé neděle uvádí Česká televize.

Pro část publika jsou eskapády Standy Pekárka, šoféra vozícího v 70. a 80. letech zaměstnance Československé televize, příliš vulgární. Doba prý taková nebyla. Jiní diváci tvůrce naopak chválí, protože dokázali zachytit tehdejší upocenost, přetvářku a apatii. Emotivní debata, čí normalizace je správná, a měla by se tudíž objevit ve vysílání veřejnoprávní televize, ovšem opomíjí, že úkolem umění není věrná nápodoba reality.

Režisér Jan Pachl se svým štábem nevytvořil objektivní historickou studii. Těch jsou plné knihovny. Série sice navozuje atmosféru dobové Prahy pomocí šikovně včleněných archivních záběrů a průběžně odkazuje ke skutečným osobnostem a pořadům Československé televize, ale v mantinelech komediální stylizace. Dobové znaky jsou nepřirozeně zvýrazňované počínaje úvodním detailem protagonistových botasek.

Umakartovým stolům, dederonovým košilím a vyšperkovaným účesům je od začátku věnována pozornost na úkor vyprávění, které šlape vodu. V prvních dvou epizodách nedochází k významnému dějovému posunu nebo charakterovému vývoji, jen k vršení historek z natáčení, opakování informací a variování situací stvrzujících, jak doba křivila charaktery. Směr Pekárkova kariérního vzestupu jako kdyby řídila primárně snaha ukázat maximum normalizačních emblémů, postihnout duchovní a estetický úpadek v co největší šíři.

Pionýři recitující báseň o Leninovi, šmelina, fízlování, interrupční komise, tupé televizní estrády, opilý manžel a květina k MDŽ. Každý záběr na nás křičí, že se nacházíme na počátku 70. let. Třeba „jen“ způsobem snímání hlavního hrdiny – z dálky a skrze různé objekty stojící v cestě –, který vytváří zdání, že je někým tajně sledován a poslouchán. Architekt, maskéři, kostýmní výtvarnice, kameraman odvedli i díky viditelně štědrému rozpočtu výbornou práci.

Fikční svět ale v důsledku působí uměle, jako rozlehlé retro muzeum. Také hlavní antihrdina, kterého autoři přejali ze stejnojmenné knižní předlohy Karla Hynieho, je víc kompilátem charakterových vad než reálným člověkem. Standa „voe“ Pekárek v podání Kryštofa Hádka zosobňuje pokrytectví, lhostejnost, sobectví, zbabělost a rezignaci. Jeho jediným cílem je osobní zajištění a sebezáchova.

Bez přestání a bez vyzvání trousí košilaté vtipy o ženských, které vás stejně jako pes zradí, jen co přijde někdo s větší klobásou. Komunikuje prakticky jen prostřednictvím vulgárních průpovídek z lexikonu normalizační prostomluvy. Kadence ostentativních projevů nesoudnosti neklesá ani poté, co je nám postava s jejich pomocí představena. Vulgární anekdoty nadále tvoří podstatnou část dialogů, ale o Pekárkově omezenosti se z nich už nic nového nedozvídáme. Stávají se samoúčelnými.

Karneval hodnotové pokřivenosti doplňují vedlejší postavy, které si s Pekárkem spíš notují v přizpůsobivosti, než aby byly jeho protipólem. Skoro všichni hledají způsob, jak si pomocí známostí, donášení a úplatků usnadnit práci a ulehčit život. Neustále podvádějí své bližní a okrádají stát. Sex na pracovišti a alkohol na služební cestě jsou stejně všudypřítomné jako sodovka ve skle a sekaná v mastném papíře.

Jestliže „nostalgický“ seriál Vyprávěj připomínal hlavně to, nač z normalizace chceme vzpomínat, Volha dělá dost nekompromisně pravý opak. Zveličuje upachtěnost a nevkus, ukazuje negativní důsledky tehdejšího nadřazování tělesných požitků a materialistických výdobytků nad spirituální rozměr existence. Navíc nedává jasně najevo, co je správné a co ne. V éře morálního nihilismu, jak bývají 70. a 80. léta popisována, by to působilo nepatřičně. Všudypřítomný zmar nemá východisko a Státní bezpečnost naopak přispívá k tomu, že zásadoví lidé jsou trestáni a k vrcholu stoupají jedinci bez zábran a svědomí.

Zatímco jednorozměrného Pekárka žádná dilemata netrápí a jeho jediným cílem je mít se dobře a řídit něco lepšího než oprýskaného stejšna, lidé okolo něj řeší závažnější problémy – shánění bytu, nechtěné těhotenství, propuštění z práce kvůli nežádoucímu názoru… V zemi, kde je určující hledisko plešatících soudruhů, na Pekárkovu bezohlednost příznačně nejvíc doplácejí ženy.

Podváděná manželka, jedna z mnoha milenek, které necharismatickému řidiči bůhvíproč padají k nohám, nebo obezřetná televizní režisérka. Protagonistovy oběti jsou ale navzdory snaze Kláry Melíškové, Ani Geislerové a dalších vynikajících hereček tak málo prokreslené karikatury, projevující se navíc opakovaně hysterickým křikem nebo pláčem, že jejich osudy nevyvolávají soucit ani pocit bezpráví.

Na periferii Pekárkova zájmu stojí i lidé, kteří kvůli stranickým prověrkám přicházejí o práci a svobodu. O dopadu velkých dějin na malého českého člověka se dozvídá jen z dialogů kolegů. Tato nevšímavost vůči politice a záležitostem přesahujícím jeho osobní horizont mu pomáhá přežít a nejspíš by měla odrážet jednu z dobově příznačných strategií přežití.

Jenomže Standa Pekárek je svině od první minuty. Čest neztrácí, protože žádnou nemá, a další rozměry s přibývajícími minutami nezískává. Nevíme, jestli takový byl vždycky nebo co – kromě strachu – jej motivuje k tomu, aby na nikoho nebral ohledy a spolupracoval s mocí. Není tudíž důvod vnímat jeho patologické prospěchářství jako symptom mravní krize pozdního socialismu.

Možná má být právě tohle pointa série. Podobný kariéristický egocentrik by se mohl prosadit v libovolném režimu, za socialismu i kapitalismu. Výmluvný je v tomto ohledu závěr první epizody, kdy je Pekárek dotlačen ke spolupráci s StB a dostává stejné evidenční číslo, pod kterým měl být veden spis Andreje Babiše. Lehko si za něj ale můžeme dosadit i jiné úspěšné devadesátkové podnikatele, kteří prokázali neobyčejnou adaptabilitu.

Volha je v kontextu hladivé tvorby České televize nezvykle nepříjemná, nepohodlná série. Nejen kvůli zbytnělému hnusu a cynismu, ale i kvůli drhnoucí dramaturgii a plochým postavám. Přinejmenším pro nepopulární myšlenku, že doba, kdy se dařilo hrdým buranům jako Standa Pekárek, neskončila se sametovou revolucí, si ale zaslouží pozornost.