Svět po Garpovi. Irvingův nový román je opulentní maglajz

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Řekněme to radši rovnou a eufemisticky – Poslední lanovka, nový, devítisetstránkový román Johna Irvinga není dobrý. Je přebujelý, mechanicky komponovaný, upachtěný, spíš upoceně trapný než vtipný. Najdeme v něm snad všechny Irvingovy oblíbené motivy, jako je nepřítomný otec, dominantní, svérázná matka, zápasení, východní pobřeží a univerzitní městečko Exeter, válka ve Vietnamu, reflexe vlastního psaní, odpor k bigotnosti jakéhokoli druhu, bizarně groteskní sex i smrt.

Sesypané je to tu ale všechno do tak nesourodé hromady puzzle, že když se ho člověku konečně podaří poskládat dohromady, zírá na podivnou rodinnou fresku a tápe, co má všechen ten zmatek vlastně znamenat. Nejvíc ze všeho tak nový Irvingův román připomíná rukopis grafomana, který nakladatel vydal v první hrubé verzi, aniž ho před tím viděl editor. Vydávat ho v češtině má smysl jen pro ty, kdo Irvinga milují za všech okolností a chtějí ho mít v knihovně kompletního.

Překvapivé to ale není. Kvalita tvorby amerického spisovatele od jeho devátého románu Rok vdovou (č. 2000) padá strmě dolů nebo přinejlepším stagnuje (Čtvrtá ruka, č. 2002). Existuje však jeden obecný důvod, proč se Poslední lanovkou zabývat – Irving je globálně úspěšný autor. Málokdo dokázal tak pronikavě a přitom zábavně odvyprávět příběh kontrakulturního hnutí Ameriky nebo obecně západního světa 60. a 70. let. Jeho románoví hrdinové T. S. Garp, Homer Wells nebo Owen Meany patří k ikonickým postavám, v jejichž narušených osudech dospívala americká společnost k sexuální, náboženské nebo prostě osobní svobodě –⁠⁠ ostatně název fiktivního románu „Sexuálně podezřelá“ Jenny Fieldsové, jedné z dalších postav Světa podle Garpa, nosily v 70. letech, kdy kniha vyšla, tehdejší čtenářky hrdě na tričku.

O popularitě amerického spisovatele vypovídá už jen to, že pět jeho románů získalo filmovou podobu. Za scénář k Pravidlům moštárny Irving dokonce získal Oscara. Paradoxní je, že z filmového zpracování zmizely osobité ingredience jeho románového stylu: smysl pro absurdní až černý humor a groteskně komplikované zápletky, pod kterými skrývá politicky apelativní podloží. Ve filmu tak chybí mnohé podstatné scény, například ta, ve které doktor Larch, závislý na čichání éteru, souhlasí s provedením potratu přítelkyně mladíka z bohaté rodiny pouze za podmínky, že ten bude nelegálnímu zákroku na luxusní jachtě přítomen. Během operace mu pak popisuje každý detail a nutí ho poslouchat škrábavý, chrupavčitý zvuk chirurgické kyrety při pohybu o děložní stěnu, dokud mladík nevyběhne z kajuty a nezvrací přes bort.

Může se to zdát jako zbytečné šťouralství, ale právě v podobných detailech spočívá podvratná podmanivost Irvingova psaní. Dokáže pro citlivé politické téma najít výmluvný obraz nebo scénu a pojednat ho groteskně, a přitom pronikavě a ve všech rozporech. Vždy se tak sice stavěl na stranu liberálních hodnot, svými romány obhajoval právo na potrat, sexuální nebo genderové sebeurčení, stavěl se proti válce ve Vietnamu. Zároveň však odhaloval pokrytectví nebo bigotnost obou stran –⁠⁠ té konzervativní i té, kterou bychom dnes nazvali progresivistickou.

Například Garp se postaví proti ženské skupině, jejíž členky se ze solidarity se znásilněnou dívkou Ellen, které pachatelé vyřízli jazyk, nechávají zohavit stejným způsobem ve snaze s ní sympatizovat. Jsou přitom natolik zaslepené pocitem vlastní ušlechtilosti, že si nejsou schopny připustit, jak tím její utrpení umocňují a znemožňují, aby se její trauma hojilo. Jedna z nich nakonec na Garpa vytáhne revolver a střelí ho do prsou.

Paradoxní je, že svůj nejslavnější román Irving vydal téměř před padesáti lety, v roce 1978. Jsme tedy o padesát let dál, ovšem ve velmi podobném společenském marasmu.

„Děsí mě, jak se současný vývoj obrací zpátky,“ vypráví americký spisovatel v jedné z letošních amerických late night show. „Když jsem dopisoval Garpa, bál jsem se, že až kniha vyjde, nebude už aktuální, protože všechny ty motivy, jako je legalizace potratu, přijetí homosexuality, feminismus budou běžná, přijímaná věc. Mýlil jsem se. Už je to všechno zase aktuální, směřujeme nazpátek.“

Jak už bylo řečeno výše, do svého nového románu Poslední lanovka Irving sesypává všechny zmíněné motivy do jedné krabice jako kostičky Lega. Příběh se klene přes několik generací a autor – poučen svým oblíbeným Charlesem Dickensem – provází své hrdiny od narození do smrti. A dělá to pečlivě a s každou z cca 10 postav, což je taky nejspíš jeden z důvodů, proč mu to trvá devět set stran. Přitom se ale žádné nevěnuje dost na to, aby vypověděl něco o jejich vnitřním životě a ony tak získaly o něco více než hrubé scénáristické obrysy.

Hrdinou nového bildungsromanu je malý Adam, přičemž „malý“ odkazuje nejprve na jeho věk a v pozdějším věku na jeho výšku. Má to svůj důvod. Celý život pátrá po svém biologickém otci, jehož jméno mu matka odmítá prozradit. Ví ale, že musí být drobný, protože drobná je i jeho matka přezdívaná Malá Ray, která by většího muže vedle sebe ani do sebe nepřijala: „Pro mě není nikdo z mužů dost malý,“ tvrdí.

Malá Ray navíc žije v lesbickém a později polyamorickém vztahu s řidičkou sněžné rolby Molly a Adamovým učitelem anglické literatury Eliottem Barlowem, který později projde tranzicí. Adam je tak v rodině téměř jediný, koho by progresivisté označili za bílého cis heterosexuálního muže. Na rozdíl od ostatních se ale ve svém životě a identitě paradoxně jako jediný nedokáže najít a potácí se od jednoho ztroskotání k druhému.

Na počátku jeho potíží přitom vězí incestní zážitek, kdy mu jeho matka chce zprostředkovat prožitek francouzského polibku, čímž ovšem zažehne sérii jeho sexuálních eskapád. Vedle toho přidejme ještě dvě bigotní, konzervativní tety, které dění v Adamově rodině kysele a zapškle komentují, dva výstřední norské strýce a lesbickou prostořekou sestřenici Noru a její partnerku Em, která z neznámých důvodů nemluví a vyjadřuje se pantomimou.

Základní osádka je tedy bizarní tak, jak jsme u Irvinga zvyklí, ostatně pro každou figuru bychom našli nějaký předobraz v jeho předchozích románech. Tentokrát navíc ještě přidává duchy. Ti se Adamovi zjevují v nejméně vhodných okamžicích, což se nejvíce daří jeho pokálenému a prdícímu dědečkovi, jehož výstupy patří k těm nejtrapnějším v celém Irvingově románu.

Výsledkem je bezbřehý maglajz, ve kterém jako kdyby se autor celou dobu snažil přijít na to, co chce vlastně skrze tyhle nekonvenční rodinné konstelace vyprávět. Základní osou je tu samozřejmě hledání nepřítomného otce, ale i to je jen vnější, řemeslné lešení, na které Irving svou obézní prózu nabaluje. Snad by se jeho román dal interpretovat jako románová obhajoba sexuálních menšin, kritika prudérnosti nebo příběh hledání a přijetí vlastní identity v současném stále konzervativnějším světě, kde se z něčeho tak intimního a osobního, jako je vlastní tělo, znovu stává veřejné politikum a záminka kulturních válek.

Na rozdíl od svých nejznámějších románů se ale Irvingovi nedaří najít „spodní proud“, dát osudům jeho postav naléhavost, věrohodný vnitřní svět. Skvěle to vystihnul Edward Docx v recenzi pro The Guardian: „Jako by napsal scénář a spoléhal na režiséra nebo herce, že mu dodají hloubku.“

Ve výsledku tak jen mechanicky doprovází ke smrti jednu postavu za druhou, jako kdyby postupoval podle příručky tvůrčího psaní a řídil se přitom doporučením dalšího ze svých románových protagonistů Teda Coala z Roku vdovou: „Podstatné jsou detaily.“

Kdo vydrží do strany 765, toho pak nejspíš ubije vložený stostránkový scénář, ve kterém Adam líčí setkání se svým biologickým otcem. Autor formální ozvláštnění ospravedlňuje tím, že jeho hrdina je scénárista, který navíc v úvodu návodně pronáší, že před sebou onu událost vidí „jako film“, číst se to ale nedá.

Zbývá tak ocenit několik opravdu vtipných scén a nekazit si je těmi trapnými, plnými prdů a kadění, kterými Irvingův román padá do kategorie druhých a třetích pokračování béčkových filmů. Přijmout, že autorovi je 82 let, jde o jeho patnáctý román a zřejmě chtěl znovu projít všechny své literární motivy a nápady, shrnout je na jednu hromadu a zjistit, jestli v té kupě nenajde ještě něco, co by mohlo k zanícené současnosti, v níž je bigotnost všeho druhu opět na vzestupu, promluvit. Ostatně Svět podle Garpa figuruje na seznamech zakázaných titulů v několika amerických státech.