„Na herectví se dá umřít.“ Neznámá Simona Peková pro něj žije už 40 let

„Nevěděla jsem, že nejsem slavná,“ řekla v rozhovoru pro Seznam Zprávy herečka Simona Peková (69). Na opravdový kariérní úspěch si počkala 40 let. Po sobotních Lvech se o extravagantní Pekové bude ještě dlouho vyprávět.

„V mém životě se stala věc, která je pro mě nepochopitelná,“ přiznala Peková na pódiu pražského Rudolfina. „Vykopali mě jako trilobita ve sklepě našeho HaDivadla a vynesli mě na světlo. Takovou babku vyhrabali a ono to vyšlo.“

Na filmovém plátně se objevovala v menších rolích už od devadesátých let, v televizi pak od roku 1977. Loni ale Peková excelovala v černé komedii Přišla v noci. V ní ztvárnila tchyni Valerii, která se nastěhuje do bytu svého syna a jeho partnerky a ze života jim udělá peklo.

„Začala jsem si uvědomovat složitost té ženské, která udělá tolik chyb a některé nejdou vzít zpátky. Má vlastnost, kterou mám také: ona se nedá,“ řekla o své dosud nejslavnější roli herečka v rozhovoru natočeném před jejím prvním Českým lvem.

Setkání s Pekovou proběhlo v hereččině brněnském bytě a neslo se v podobném duchu jako její teď už nezapomenutelný proslov v Rudolfinu. Přecházela mezi tykáním a vykáním, v troubě pekla kuře a u sklenice vína a s popelníkem plným cigaret mluvila o tíze náhlé slávy nebo o tom, že herectví nutí člověka otevírat staré rány.

Slyšel jsem, že z nominace na Českého lva nemáte radost.

To jsem neřekla. Já mluvila o tom, že štěstí, které mě takhle před smrtí potkalo… že to krucinál nežiju. Že se neraduju, že se neopiju, nedám si cigaretu nebo něco takového.

Z toho pocitu jsem se roznemohla. Krátce jsem dokonce byla hospitalizovaná. Trošičku jsem o sebe měla strach, ale pan doktor, který mě dobře zná, protože na mě chodí do divadla, ví, že jsem expresivní herečka plná prožitků… tak ten mi řekl: „Simono, celej život si za tím poctivě jdeš. Makáš tady 40 let. Víš, co ti chybí? Hormon štěstí.“ Na to jsem se začala léčit a je mně líp. Na Cenách české filmové kritiky už ta radost propukla v plné míře.

Čím to, že se ten pocit štěstí nedostavoval?

To je jako když se dítě těší na Ježíška. Přijde spoustu štěstíček a pak i zklamání. Možná se nedostavoval taky proto, že jsem vlastně tak nějak celistvě šťastná. Především jako divadelní herečka. Já mám tu práci tak strašně ráda. V životě mě nenapadlo, teď se to stydím říct, že vlastně nejsem slavná. Já myslela, že jsem, protože okolí mi to dávalo v jisté míře na vědomí. A teď přišlo něco takového a s tím i panika, žes vylezl na vysokánskou horu a teď kam dál? Jenom rychlý sešup dolů. Nebo roztáhnout křídla a letět. Ale mně už je hodně roků, tak aby na to ještě byl čas.

To je zajímavé. Často se mluví o tom, jak těžké je pro mladé herce břemeno slávy. Málokdo mluví o tom, jak těžké to může být, když je člověku sedmdesát.

Pozor, ještě mně není sedmdesát. Ale nemám na to radu. Každé herečce, která už si myslí, že bude jenom důchodkyně, přeju, ať si věří, ať se nedá. Všem to přeju. Ale jak to unést, to už jim neporadím. Hlavně ať tedy nepadnou do smrti, jak by se třeba někdy mohlo i někomu stát.

Děláte si z toho legraci?

Nedělám. Novináři se toho se mnou často dotknou: „Škoda, že to všechno nepřišlo před padesáti lety.“ ale co já bych s tím dělala? V té době jsem možná vůbec nebyla u divadla. Měla jsem více takových proměn, ale vždycky jsem k divadlu přilezla zpátky. Strašně mi to chybělo. Je ve mně něco předvádivého. Něco, co potřebuju sdělovat. Prožívat to. Abych v lidech probudila pocity. Dneska jsem se dozvěděla, že jsou kurzy, na kterých se děti učí smát. Já bych je tak ráda rozesmívala.

Povězte mi něco o tom, jak vaše nejslavnější role Valerie přicházela k životu.

Dostala jsem nabídku od pana Pavlíčka, se kterým jsem se znala z Brna. Synopse mě nesmírně pobavila. Blbá Peková si řekla, že to dá levou zadní. Že Valerie bude taková žertéřka, historkářka. Pak jsem k mému velkému údivu zjistila, že to tak není. Začala jsem si uvědomovat složitost té ženské, která udělá tolik chyb a některé nejdou vzít zpátky. Má vlastnost, kterou mám také: ona se nedá. Bude bojovat, bude trapná, přisprostlá, afektovaná, plačící, zoufalá. Taková musela být.

Přišla v noci v sobě má něco jako Pelíšky. Je to ten „ryze český film“, který mluví o věcech, o kterých si mezi sebou vyprávíme. V tomhle případě o mámách a o tchýních. Dokázali jste v tom filmu vystihnout něco, čemu všichni v téhle zemi rozumí. Jak se to povede?

Já myslím, že jsem taková pudová herečka. Po přečtení scénáře jsem okamžitě věděla, že do toho filmu patřím, protože jsem to celá já, plus moje dětství, plus moje rodina. Nejsem to, čemu se říká vrcholný profesionál, toho jsem nikdy nedosáhla. Vrcholný profesionál zahraje pláč, smích, všechno, že z toho ve čtvrté řadě omdlévají báby. Já to musím prožít. Taky mě to dost vyčerpává, ale já to jinak prostě neumím.

Herectví je strašně těžká profese, na kterou se dá umřít. Protože tě stále vrací do něčeho osobního. Připomíná ti dětství, vzpomínky, pády, nemoci, smrt, všechno.

Já jsem toho, jak ty neslušně říkáš, ve svých sedmdesáti letech hodně zažila, zlato. To je pravda.

Máte tu starou televizi, o které mluvíte s láskou. Co říkáte na dnešní dobu? Čemu teď třeba nerozumíte, co je pro vás mimo?

Jen zkontroluju kuře, které se mi peče v troubě, když dovolíš. A doleju si víno. (Herečka otevírá troubu, vzduchem se line vůně pečených kuřecích stehen, která se mísí s cigaretovým kouřem.)

Dnes jsem se z milovaného rozhlasu dozvěděla, že v Jižní Koreji jsou školy na idoly. Jedna velmi sofistikovaná novinářka mi dokonce prozradila, že jsou tito idolové na nějakých farmách vypěstovaní jen proto, aby potom dělali koncerty a v životě nebyli ničím jiným než těmi idoly. Takže když pak ten průmysl zjistí, že idol už není oblíbený, nemá na sítích ohlas, tak je vymaže a nabírá nové?

Říkám si u toho, že svět chřadne.

Svět chřadne?

Bezcitní.

Já myslím, že je to sociálními sítěmi. Chtěla bych chodit po školách a jeslích a vykládat: čtěte, dotýkejte se jeden druhého, dívejte se do očí, choďte ven do přírody a budete mimo dozor rodičů.

Beru to tedy podle svého věku. Teď je společnost velice ostražitá a bojácná. Rodiče jsou jiní, než byli třeba mí rodiče. Děti mají takzvaně svobodu, ale jsou znesvobodnění tím, co jim nese ta sociální síť, počítače, a tak dál. Mají imaginární partnery, hrají od rána do noci hry, slepnou, za chvilku budou mít takhle zakrslý ručičky. Korea bude muset vymyslet úplně jiné idoly.

Jaké to bylo, být matka samoživitelka a herečka?

Ve své podstatě dobré. Musíš se jen rozhodnout pro ten krok. Málokterá herečka to udělá. Když jsem porodila, bylo mi 35 let. To už je pro každého stará herečka.

V tu chvíli jsem byla jen já a dítě. Do dvou let jsem kojila. Někteří porodí dítě a hned jdou. Že bych někde točila film nebo řekla, ano, půjdu někde hopsat, ne ne ne. Málokdo to takhle udělá. Porodí dítě a už hned jdou, aby jim něco neuniklo. Přitom jim uniká děcko.

Zajímalo mě, jestli ty ekonomické podmínky nebyly problematické.

Byly strašné.

Ani v tu chvíli jste nemusela brát role, které vám neseděly?

Já, Jonáši, dělala strašné věci. Ještě, že mí rodiče nežijí.

Já si umím z temných věcí dělat legraci. Ale my jsme roztloukali suchej chleba v hmoždíři. Když ze začátku přispíval tatínek, tak jsem prostě byla Simona Peková. Po mamince zůstalo nějaké zlato, prstýnky, náramky. Chodila jsem to prodávat. Když bylo nejhůř, vzala jsem si noční brigádu. Sice načerno, ale tisícovka byla hned.

Svět chřadne, ale mám z vás pocit, že vás pořád strašně baví, že se o něm hrozně ráda něco dozvídáte.

Já se musím stále sofistikovat. Nemůžu v ničem pokulhávat. Když něco nevím, dělám, že vím, a poslouchám. A ono se mně to vysvětlí.

Naslouchání nám chybí. Soustředit se a nechat někoho domluvit. Já bych s vámi v životě nemluvila, kdybyste mně nebyl sympatický a nenaslouchal.

Dřív jsem byla taková hysteričtější, energičtější. Do všeho jsem se moc pouštěla a nenechala lidi domluvit. Pak jsem se možná ukáznila, něco trochu dokázala. Jestli mám teď něco někde vykládat do mikrofonu, tak je to ta pravá chvíle, protože třeba tady dlouho nebudu. (Smích)

Já jsem věděl, že se tomu budete smát. Jaký máte vztah k přítomnosti? Jak se vám žije v tomhle světě? V roce 2024?

Prostě žije, no. Mám nutkavou potřebu ukazovat, že svět může být přece jenom jiný. Že není všechno staré špatné. Snažím se někoho sofistikovat, navést ho na knihy, na operu, na to a ono. Aby to nebylo jenom - jak dneska někteří umělci říkají - jdu do práce. To jsem já nikdy neřekla.

A nemáte to obráceně, že vám přijde všechno nové špatné?

V žádném případě. Miluju nové věci. I když třeba ne úplně všemu rozumím.

Jenom si myslím, že mě ten současný svět baví trochu míň.

Nedá se s tím něco dělat?

Určitě dá. Prostě nás musí být víc. Nejenom Simona Peková. To by mohla být taková tečka.