Svět bufáčů mizí. Někdy je horší ho zachraňovat, říká tvůrce filmu Hurikán

Mělo to být další poklidné odpoledne u pivního stánku. Jenže se stane hrozná věc. V pípě to uprostřed nalévání ošklivě zakloktá. Pivo došlo. Jen máloco dokáže chlápka s prasečí hlavou a džínovou bundou s nápisem Hurikán probrat z letargie tak jako prázdný sud.

Krátký film Jana Sasky, pojmenovaný podle stárnoucího hrdiny, v sobě kombinuje akci i romantiku, ale jde číst i jako hledání něžnosti pod krustou chlapství nebo pocta pivním stánkům, bufetům a lahůdkářstvím. „Spousta takových míst je pryč,“ říká tvůrce krátkého animovaného filmu, který měl premiéru na prestižním americkém festivalu Sundance.

Proč není dobře staré světy za každou cenu zachraňovat? A dá se animací uživit, když se vaše tvorba ocitne v užším výběru oskarových nominací? Nejen o tom mluví v rozhovoru Jan Saska.

Hrdinou vašeho krátkého filmu je Hurikán. Chlapík s prasečí hlavou, který pro točené pivo udělá vše. Jeho příběhy vyprávíte podle všeho už docela dlouho, třeba skrz komiksy. Jak se vlastně Hurikán zrodil? A proč ta prasečí podoba?

Hurikán vznikl na workshopu Scholastika pod vedením Vladimira 518, byl to myslím rok 2012. Bylo to koncipované tak, že jsme měli od prvního nápadu do týdne dotáhnout celý komiks. Začal jsem vymýšlet od prostředí. Měl jsem za sebou letní brigádu na stavbě, kde jsme se chodili najíst do levných lahůdek a po práci na pivo. S kamarády jsme si nechali narůst plnovousy, kdo měl trochu víc vlasů, pokoušel se o deku, nosili jsme džíny a snažili se prostě zapadnout do té subkultury. Když se člověk vracel domů v zaprášených montérkách a bílém tílku, koupil si lahváče a jel domů v buse, kde ho ani nepustili sednout, protože byl moc zaprasený, zapadali jsme celkem automaticky.

Na tom komiksovém workshopu jsem nejdřív trochu panikařil, když jsem měl přijít s nějakým nápadem. Pak mi došlo, že nemá cenu vymýšlet nic extra složitého, žádná velká sdělení nebo vážné věci. Bylo pro mě vždycky přirozené věci odlehčovat, takže jsem skončil u toho, že udělám příběh z míst kolem pivního stánku, kolem kterého se motá a popíjí nějaký chlápek. Celé to prostředí jsem překlopil do komiksu a tím vznikla i postava Hurikána. Chtěl jsem charakter, který do toho světa zapadne na první dobrou. Jeho prasečí hlava je vizuální zkratka.

A pak komiks přerostl do filmu?

Ano. Vlastně ale nevím, jak mě napadlo, že se v komiksu rozehraje jemná romance mezi Hurikánem a výčepní Bárou, ale ukázalo se, že funguje dobře. Romantickou linku jsme pak z podnětu spoluscénáristy Václava Haška přidali i do filmu. Na začátku to ale spíš šťastné políbení múzou.

Múzou, která v ruce drží lahváč. Ale těžko říct, jakou značku.

Používáme fiktivní značku, abychom se vyhnuli komplikacím. Ve filmu bychom takovou věc opravdu museli řešit, takže tu stejně jako v komiksech pokračujeme v budování našeho univerza, kde se objevuje fiktivní pivo Hospodin.

Hurikán zažívá ve filmu spoustu šílených věcí. Ale největší dobrodružství je pro něj ono setkání s výčepní Bárou. Co je Hurikán zač? Bojí se ženských? Nebo je prostě volání piva moc silné?

Neřekl bych, že se bojí ženských. Zároveň je to typ, který asi nikdy nebude mít dlouhodobý vztah. Možná o něj ani nijak zásadně neusiluje. Zároveň se mu občas stane, že se do nějaké holky zakouká, ale je v tom nešikovný. V prvním komiksu to byl hrubší typ. Pak jsme ho zjemnili. Začala mě na Hurikánovi bavit kombinace hovadskosti a záblesků jemnosti nebo senzitivity.

Zajímá vás chlapství? Mám pocit, že ho trochu řešíte i ve svém předchozím snímku Happy End.

Pracuju s ním spíš jako s rekvizitou, zkratkou. Jsou to archetypy, které víceméně stačí nějak výtvarně podchytit. I v jejich jednání víte, co od nich zhruba máte čekat. Mají kolem sebe svět těch lahváčů, bufáčů a podobně. Je to spíš přirozená volba, než že bych to nějak zkoumal.

Přirozená volba, na které vás ale něco musí bavit. Co?

Poslední dobou zjišťuji, že mám vlastně docela problém na tohle odpovědět, i když uznávám, že se taková otázka přímo nabízí, protože je to mými filmy prostoupené od začátku do konce. Připadá mi, že je to uzavřený svět, který se mi líbí vizuálně. Svým způsobem je to retro. Třeba lahůdky mě přitahují jako komplexní výjev. Od proskleného pultu s naaranžovanými chlebíčky až po tu tabuli vzadu s napsaným menu, s lidmi, kteří sem chodívají, dávají si rohlík s vajíčkovým salátem a pivkem na stojáka. Mám pocit, že po něčem podobném jde ve svých filmech Aki Kaurismäki. Je to kapsle retra, která se ještě drží v mikrosvětech bufáčů, lahůdek a bister. A to mě prostě baví.

Není to nostalgie?

Určitě je. Ale věci, které bezprostředně nežijete, dokážete lépe extrahovat do filmu. A ve filmu vždycky musíte vycházet ze zkratky. Když nemáte odstup, tak nevíte, co vlastně vyhodit a co naopak zvětšit nebo zintenzivnit.

Tahle devadesátková Praha, která se objevuje v Hurikánu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ drží se ještě někde?

Ta místa mizí. Bohužel myslím, že je to nevyhnutelný proces. Vždycky tady byl žal za něčím, co se ztrácí v nenávratnu. Samozřejmě mě to mrzí. Teď aktuálně se řeší třeba dejvická nádražka a podobné je to i na Žižkově. To je Hurikánův revír. Přiznávám, že nejsem ze Žižkova, začal jsem se tu pohybovat až později a řadu míst znám spíš z vyprávění. Ale třeba na Florenci byl dlouho podnik U Fandy, hospoda v jednom z oblouků Negrelliho viaduktu. Spousta takových míst je pryč. A nedopadá vždycky dobře, když se je člověk snaží zachránit za každou cenu. Pak se z nich spíš stává turistická atrakce.

Pro taková místa je hrozně důležitá autenticita. I proto je nevyhnutelné, že tu nebudou navždy.

Váš předchozí krátký film Happy End se probojoval do užších nominací na Oscara. Jak zpětně hodnotíte takový úspěch?

Je to výhoda, když chcete tvořit další film. Což byl v našem případě Hurikán. Obzvlášť na české straně je pak shánění finanční podpory jednodušší. Ale neříkám, že má člověk úplně vyhráno. Byl jsem docela poctivý v přípravě, kterou jsme předkládali na Fond. Váš projekt má ale pak větší pozornost a šanci podporu získat.

V jednom rozhovoru jste mluvil o tom, že animace jen tak někoho neuživí. Česká animovaná tvorba má teď slušné renomé, ale rozhovor spolu děláme, zatímco sedíte v práci. Takže si animací stále nevyděláte?

Je to tak. Je to vlastně složitá otázka, protože animace je široký pojem. Líbilo by se mi, kdybych mohl dělat jen vlastní projekty, jako je Hurikán, ale není to asi úplně reálné. Jedna věc je uživit se tím stylem, že jdete od výplaty k výplatě a nějak u animovaného filmu přežíváte. Je luxus dělat na full time na svém autorském filmu a nemuset to dohánět ještě brigádami. To jsem si vyzkoušel, ale bylo to dost natěsno.

Do toho se mi narodily dvě děti. A do toho jsme prostě generace, které se furt otlouká o hlavu, že si musíme spořit na důchod, protože pro nás už na důchod nebude. A na to ten autorský film prostě nestačí. Člověk musí nějak přepínat mezi zakázkovou tvorbou. Pokud se někomu v animaci opravdu daří vydělávat, většinou spíš pracuje na zahraničních produkcích.

Čím to, že se českým animákům přesto tak daří?

Myslím si, že jde pořád o odkaz ze Zlatého období české animace –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ díky němu je tady pořád poměrně velké množství škol, kde se dá animace studovat. To myslím zdaleka není běžné, aby v zemi s deseti miliony obyvatel bylo tolik možností, kde se realizovat v animaci už od střední až po vyšší odborné nebo vysoké školy. Zároveň je animace tak trochu kutilská disciplína. Člověk si na spoustu věcí musí přicházet sám. Technologie se mění pod rukama a člověk je nižším rozpočtem hnaný k tomu je pořád nějak obcházet, což je taková česká specialita.

Co budete tvořit dál?

Mám rozpracovaný scénář, který jsme dávali dohromady se spoluscénáristou Hurikána Václavem Haškem a dramaturgem Vojtěchem Kissem. Hurikán tentokrát vyrazí s kámoši na Mácháč a budou mít takové velké letní dobrodružství. Ale ani komiks se mi teď po nocích nedaří dávat dohromady. V něčem je přitom komiks jednodušší disciplína. Nemusíte mít štáb, který je sice super, ale vyžaduje značnou koordinaci. Komiks můžete opravdu dělat v jednom člověku, po večerech. Bylo by super, kdyby se člověk mohl živit alespoň komiksem, ale ten je v ještě horší pozici než animovaný film. To už je na jiný rozhovor. Kdyby se mi ale komiks podařil, měl by už rozsahem parametry celovečerního filmu. Líbilo by se mi, kdyby se to jednou realizovalo.